Letní radosti #7. Okruh kolem Brenty. Kde bolí nohy a rozzáří se duše
Po výletu do Gletcher Arény nad Söldenem jsme v dalších dnech zažili i další fajn kilometry v sedle, ale podvakrát úřadovalo počasí, které nás donutilo změnit plány. Jednou doslova za jízdy, to když při plánovaném okruhu z Livigna přes Bormio a Tirano zpět do Livigna kvůli intenzivním průtržím došlo na naší trase do Tirana k sesuvu půdy, a carabinieri museli silnici uzavřít. Takže pod Bormiem pěkně otočit a zase zpátky, zdolat krásné 20km stoupání do passo di Foscagno, což bylo mnohem snazší než původně naplánovaná trasa.
Další moc hezký kopec, který jsme si střihli, byl z náhorní roviny a vesničky Temu do passo di Tonale, dalšího vyhlášeného lyžařského střediska. Původní plán byl jiný, ale ten den v horách od 2200 mnm nasněžilo a v passo di Gavia, kam jsme chtěli vyjet byly teploty kolem nuly. A dalším důvodem, proč jsme tu zůstali ještě jeden den, bylo to, že tudy vedla etapa ženského závodu Giro d’Italia Femmes. A stálo za to ty holky vidět.
Zimy bylo dost, a tak jsme se posunuli kousek na jih, ne až ke Gardě, ale k nádhernému jezeru Molveno, lemovaného štíty masivu Brenty. Tou dobou už jsme měli i plán na trasu, o které už jsme si něco načetli a navíc – při pohledu do mapy se přímo nabízí. Okruh kolem Brenty. Počasí bylo ideální, ale čísla ve mě budila respekt-140km a převýšení přes 2500m. Co už, nějak to dopadne. Jedeme výlet, kde bude pořád na co koukat. Na trase „jen“ dva kopce, ale stojí za to. První je do Madonny di Campiglio. Předtím je ale profil hodně příznivý, ideální na rozjetí, než se začne stoupat.
Začátek od jezera vede z kopce po hlavní silnici, ale po 9 km odbočujeme na Stenico a krásnou vrstevnicovou vedlejškou bez provozu jedeme dalších 20km až do Villa Rendena. Tady jsme se napojili zpátky na hlavní silnici, ale taky už se před námi začal otevírat výhled na masiv Brenty. Silnice začíná nenápadně stoupat. Z Molvena, které je 850 nad mořem jsme postupně klesli do 490 mnm a Madona je na poměry v Dolomitech v příjemných 1680 nmn. Ale pořád je to 1200 převýšení na 27 km. Takže hurá, proto jsme tady!
Recept na zážitek je jednoduchý – oči dokořán, kochat se, a samozřejmě zvolit rozumné tempo. Sklon kopce je přívětivý, Garmin ukazuje 6-7%. Jede se mi krásně a nemůžu se na tu krásu kolem vynadívat. Za každou serpentinou o trochu jiný pohled na masiv Brenty. Nebo stejný….ale kulisa přenádherná. Zastavujeme na view pointu. Pár fotek a jede se dál. Centrum Madonny bylo docela plné turistů, omrkli jsme svah, kde se jezdí závody a pokračujeme do sedla a pak zhruba 17 km dlouhým sjezdem sešup do městečka Dimaro (906mnm). Je tu vedro, my v nohách necelých 80 km a potřebu doplnit vodu i energii. Zastavujeme u obchodu, já hlídám kola, Petr nakupuje. Je víc hladový, tak ať si vybere, na co má chuť. Máme hody. Cola, tonik, jahody a dva ovocné dortíky.
Po 20 minutách vyrážíme vstříc další porci kilometrů. Volbu mezi cyklostezkou a hlavní silnicí nakonec rozhoduje ve prospěch druhé možnosti pragmatický důvod – mírné klesání bude sice s protivětrem, ale uteče to rychleji. Cyklostezka se víc vlní a jsou tu i občas houpáky a nohu už přeci jen cítíme a nechceme sbírat žádné výškové metry navíc. Petr odhaluje svoje skryté časovkářské předpoklady, až je mi jeho tempo chvílemi nepříjemné i když jsem schovaná v háku.
Po dvanácti kilometrech jsme na křižovatce, zatáčíme doprava a podél, respektive nad přehradou Lago di Santa Giustina stoupáme do městečka Cles, kde je krásný hrad. Nohy už celkem bolí, ale pak následuje 20km dlouhý sjezd až do Mezzolombardo, které je ovšem jen 250mnm. Tady je cesta trochu komplikovanější, polovina klesání vede cyklotrasou, protože na hlavní je zákaz.
Chvíli jedeme paralelně s železniční tratí, pak nás směrovky navedou na cyklostezku s krásným asfaltem a občas neuvěřitelně prudkými zatáčkami. Naštěstí je jedeme dolů, ale jet v protisměru, budu si přát elektrokolo.
Na několika místech je značení trochu slabší, párkrát radši kontrolujeme trasu. Nechceme jet nic navíc. V Mezzolombardu už máme v nohách přes 110 km a oba víme, co nás ještě čeká. Jeden kopec. 10 kilometrů s 800 m převýšením do půvabného horského městečka Fai della Paganella.
Je tu. Začíná zostra. Sklon 9%. Chvíli jedu za Petrem, oba odkládáme převody postupně směrem k těm nejlehčím. Jedu si ve svojí bublině, mám z těch deseti kilometrů respekt. Ale jede se mi hezky. Sleduju svoji tepovou, držím frekvenci a mám pořád v rezervě ten nejlehčí převod. Každý kilometr je označený i s informací, kolik % stoupání ten kilometr měl. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší vědět, co mě čeká, než co jsem odjela. Jsem v půlce. Petra jsem ztratila už dřív, zaplatil daň za tu špici, co táhl. Jak se později dozvídám, dopřál si i pauzičku u studánky, aby nabral síly. To se prostě stane, když nohy nejdou, je těch 10 kilometrů hodně dlouhých. Jenže svého Petra znám, chce si to protrpět sám.
Já tentokrát zažívala opak, sice už jsem cítila těch 6 hodin v sedle, ale pořád jsem měla sílu točit a tak nějak mi to pěkně odjíždělo. Na Petra jsme počkala na kraji vesničky, která byla v prvním sedle na 10km. Bylo to takové hezké místo, slunce v zádech a na nejvyšší místo před sjezdem do Molvena zbývaly jen dva zvlněné kilometry.
Už tady jsme zažili první vlnu euforie, že jsme to zvládli. Poslední výškové metry už jsme jeli bok po boku, a dokonce jsme si to okořenili dvěma nástupy. Takové to pozlobení. Nebo důkaz, že je ještě z čeho brát? Prostě cyklistické srdce se závodními vzpomínkami. Pak už jen krásný zatáčkový sjezd do Molvena a jsme zase u jezera. Už se těšíme na vykoupání a něco k jídlu.
Byl to krásný den, kéž by bylo takových co nejvíc. Dokud můžem.
