To byla jízda! Engadin skimarathon – zážitkový a inspirující
Psal se rok 1986. Můj muž tehdy někde sehnal starší závodní běžky Fischer, na kterých byla nálepka Engadin Skimarathonu. To bylo něco! Začal si o závodu zjišťovat víc – fotky ze švýcarského údolí, zamrzlá jezera kolem Svatého Mořice, slunce, hory. A tehdy se zrodil sen: tohle bych chtěl jednou jet.
Nebyl lyžař, ale bavilo ho to. Jenže – byla jiná doba. O tom, že bychom se jednou mohli jen tak sebrat a jet závodit do Švýcarska, se tehdy spíš snilo.
Pak přišla změna režimu, a s tím i jiné priority. Práce, rodina, sport, ale jinak poskládaný. Sen zůstal někde uložený. Nezapomenutý, jen odložený.
Já a běžky? Láska až na druhý pokus
Pro mě běžky znamenaly do mých zhruba 27 let spíš „nutné zlo“ – školní lyžák a povinnost být jeden den mimo sjezdovky, nebo zimní příprava v rámci závodění v letním sportu, která bolela víc než bavila.
Dneska je to naopak. V zimě jsou pro mě sportem číslo jedna.
Jako cyklistce mi sedl hlavně skate – ten pohyb, rytmus, volnost. I když s nástupem skinových lyží odpadly pro klasiku starosti s mázou, stejně mě to víc táhne „bruslit“.
Nevadí mi jezdit sama, naopak když se to sejde, ráda si užívám prázdné hory. Ve všední den, ráno nebo navečer. Bez lidí. Jen stopa, dech a tichá krajina kolem.
O to víc je zvláštní, že jsem se dobrovolně postavila na start závodu, kde je přes 15 tisíc lidí.
A ne jednou.
Engadin poprvé: když se sen nepotká s realitou
Na Engadin jsme se poprvé přihlásili poměrně spontánně před dvěma roky. Stačila jedna fotka sluncem zalitého údolí, pár doporučení od kamarádů, co už závod jeli a bylo jasno: tohle chceme zažít.
Realita ale byla jiná. Místo katalogového obrázku byla zima, vítr, chumelice a celý závod byl spíš boj o dojetí než zážitek. Trať sama o sobě není extrémně náročná profilem, ale v těžkých podmínkách umí být nepříjemně dlouhá. (Engadin. Tečka za zimou aneb sny versus realita)
Tehdy jsem dokončila, ale tak promrzlá, vyčerpaná jsem snad nikdy nebyla. Manžel se chtěl vrátit.
Já si tím tak jistá nebyla.
Druhý pokus začal už v létě
Zlom přišel nečekaně – v létě, kdy jsme se do Engadinu vrátili na kole.
Najednou jsem tu krajinu viděla bez stresu, bez zimy, bez výkonu. Široké údolí, světlo, jezera, hory kolem. A tam mi došlo, že jsem ten závod vlastně vůbec nezažila. Jen jsem ho „vybojovala“.
A že mu chci dát ještě jednu šanci.
Engadin podruhé: podmínky, které rozhodly
Přihlášku jsem nechala až na poslední chvíli. Dva týdny před závodem jsem zkoukla předpověď počasí i sněhové podmínky. Engadin je specifický tím, že část tratě vede po jezerech, a kvalita sněhu i rychlost trati jsou hodně závislé na teplotě. Při špatné konstelaci se musí měnit trať (jako v 2024).
Letos to vycházelo ideálně – mrazivá noc, přes den pak postupně lehce nad nulou a slunce. Vzhledem k brzkému startu to znamená pevný, rychlý sníh a zároveň krásnou kulisu. Takže rozhodnuto – jedeme oba.
Atmosféra, co tě dostane
Přijíždíme v pátek, je krásně, stejně tak v sobotu, kdy se jdeme sklouznout a pak vyzvednout startovní balíček. Centrum Pontresiny žije závodem, nechávám se pohltit úžasnou energií lidí, kteří dorazili na nedělní maraton. Snadno rozpoznám elitu, ale mou pozornost víc přitahují ti ostatní – ti, co patří do kategorie masters 50 a víc. Ve tváři věk poznáš, ale ta chůze, ta dynamika života, to mě baví. A oni (ony) se baví. Což pak později potvrzuje i výsledková listina, kde jsou dámy ve věku 70+, a neměly problém ujet 42 kilometrů v úctyhodném tempu.
A je tu nemálo těch, pro které není čas v cíli důležitý – přišli se bavit, do závodu jdou v převlecích, zdraví se po cestě s fanoušky, těší se, že se právě svou maskou dostanou do videoreportáže, která bude lákat na další ročník.
Na výkon, na zážitek?
S manželem jsme startovali každý z jiné vlny, on o dvacet minut dřív. „Ty jedeš na výkon, já na zážitek. Uvidíme se snad v cíli,“ popřála jsem mu při rozloučení. Jenže jak se říká: „Jednou závodník, vždycky závodník.“ Takže ani v mém podání to úplný výlet nebyl. Bylo ale několik míst (hlavně z kopce dolů), která jsem jela s chladnou hlavou a jasným cílem – dostat se bezpečně dolů bez pádu. Ať žije plužení!
Průjezd cílem má pro každého úplně specifickou emoci, protože právě v ten okamžik se naplní osobní cíl. My jsme kromě vylepšení času z předchozího ročníku chtěli zažít i to, co dělá tenhle závod unikátním: průjezd engadinským údolím se sluncem nad hlavou, s lehkým větrem v zádech a s překrásnou kulisou kolem. A to vyšlo dokonale!
Pár čísel (pro ty, co to mají rádi)
Maraton má délku lehce přes 42 km, ale profilem patří spíš k rychlejším – velká část trati vede po rovině nebo mírně klesá, takže roli tu hraje technika, práce s tempem a schopnost využít rychlé úseky.
Letos podmínky přály opravdu rychlým časům. Mně se podařilo zajet 2:28:46, manžel stlačil svůj čas pod hranici dvou hodin.
V neděli se kromě maratonu jede i půlmaraton a na start se postaví přes 20 tisíc účastníků. To číslo samo o sobě je impozantní, ale musím zmínit ještě jednu zajímavost, která mě posadila do židle.
Na trati potkáte i ženy v kategorii 70+ a dokonce 80+, které bez problému zvládnou celou trať. No, není tohle ta nejlepší motivace pro vlastní sportování a živý důkaz, že věk je jenom číslo?
Engadin Skimarathon je v podstatě týdenní svátek běžeckého lyžování – součástí programu je i noční závod nebo ryze dámská trať na 17 kilometrů.
Tak co, zkusíte to příště taky?
