Tečka za zimou aneb sny versus realita

Tenhle příběh se začal psát už v čase vánočním, kdy nad hmotnými dárky zvítězil zážitkový voucher. Tedy, pro upřesnění – šlo o startovné na třetí nejznámější skimaraton Engadin. Jak hluboký a inteznzivní zážitek bude, dopředu nikdo nevěděl. Každopádně promo téhle akce slibuje maraton, kdy se široká upravená trať vine údolím obehnané strmými alpskými štíty. Ideálně, díky březnovému termínu, pod sluncem zalitou oblohou. „Když vyjde počasí, je to nezapomenutelný zážitek“, napsal mi kamarád. Měl pravdu, s druhou půlkou věty.

Engadinský maraton měří 42 km a vede mezi Malojským průsmykem a vesničkou S-chanf. Začátek závodu leží ve více než 1 800 m n. m. a jeho trasa vede postupně přes zamrzlá jezera Sils a Silvaplana, vine se Svatým Mořicem a potom se stáčí a pozvolna stoupá skrze les Stazerwald, aby zase spadla do Pontresiny. Z ní se pokračuje dolů údolím a podél ranveje letiště Samedan a skrze pár menších vesniček až do cíle.

Letošní zima byla podivná nejen u nás, ale v celé Evropě. Brzké oteplení, hory v 1200 mnm bez sněhu už v půlce února. Starosti se sněhem měli i organizátoři slavného maratonu, ale překvapivě to byl boj s přívalem čerstvého. Ten napadl v nebývalém množství, což by nebyl až takový problém, ale předcházaly tomu teplejší dny, kdy natál led na jezerech a tak sem nemohla vyjet těžká technika, která by trať kvalitně připravila.

Když změna střídá změnu

Během dvou týdnů se hned dvakrát měnil start závodu. Z úchvatné horské vesničky Maloja (ano, pozorný čtenář pamatuje, že jsme nedávno psali o tom, že právě tady vznikl nápad jak nazvat nyní velmi oblíbenou německou značku sportovního a outdoorového oblečení) se start nejprve posunul do Sils Furtschellas a tři dny před závodem ještě níž, do Silvaplany. Aby se udržela maratonská vzdálenost, místo atraktivní jízdy po jezerech připravili pořadatelé několik smyček po odhalených pláních.

Na místě

Engadinský maraton, to není jen jediný závodní den, součástí tohoto lyžařského svátku je i ryze dámský závod na 17km, a s více než 1000 účastnicemi je jednou z nejúspěšnějších akcí svého druhu.

Úchvatný zážitek musí mít i ti, co se pustí do nočního závodu. První ročník Engadin Night Run se konal v roce 2017. O jedinečnou atmosféru podél trati se postaraly svíčky a ohnivé mísy a také specifický hudební doprovod.

Centrum veškerého předstartovního dění je v Pontresině. Představa 13 000 účastníků, kteří musí projít prezentací budila zvědavost, jak si s tím pořadatelé poradí. Bezchybně. Kromě výborné navigace pomohl k plynulosti i samostatný vchod na vstup a odchod po registraci, která byla v patrové budově.

To správné naladění nabídlo i Expo s různými soutěžemi, obchůdky s tím, co právě teď na sport určitě nepotřebujete, ale přesto chodíte od jednoho k druhému a kocháte se. No dobrá, ty rukavice jsem musela koupit.

Předstartovní příprava

Den před startem nemá smyl tělo unavovat nějakým tréninkem. Ale kontakt se sněhem chceme, obzvlášť, když suchý únor pro mě neznamenal absenci alkoholu, ale kromě jednoho prodlouženého víkendu v Ramsau s holkama z DNK, to byl čas bez lyží.

Takže na půl hodiny lehce projet. Pro duši je nádherně, všude sněhobílá krása, tu a tam vykoukne sluníčko. Po těle trochu horší, nadmořská výška necelých 1800mnm dělá své.

Vyrážíme v protisměru závodu, tepovka letí nahoru, ale důležitý je ten pohyb. Nečekám, že bych na den zvládla nějakou extra aklimatizaci, trochu mě straší, že svižná jízda, jako si plánuji na závod vypadá jinak. „Fouká ti teď proti, počkej, jak to poletí, až pojedeme zpátky“, říká mi manžel. A má pravdu. Když se otočíme a jedeme směrem k cíli závodu, cítím se o mnoho líp. Vítr směrem od hor do údolí je tu velmi častý. Takže se vlastně začínám na zítřek těšit.

Když je všechno jinak

Jak že to říkal klasik? Zážitek nemusí být hezký, hlavně že je silný. Hory jsou hory. Večer jsme šli spát za nádherné jasné oblohy, kde zářily tisíce hvězd. Krátce po 6 ráno nás probudily větrné poryvy a lehké sněžení.

O hodinu později, cestou na vlakovou zastávku se z nebes snášely k zemi obří sněhové vločky a i když bylo jasné, že tentokrát se žádných úchvatných rozhledů nedočkáme, nálada byla dobrá.

To i díky tomu, jak precizně fungoval transfer cca 30 km vzdáleného startovního areálu. Jen pár minut chůze od cílového prostoru byla zbudovaná dočasná zastávka, odkud v pravidelných intervalech vozily speciálně vypravené vlaky závodníky ráno blíž ke startu, a po závodě zas ty, co potřebovali do ubytování nebo k svému autu.

Finální přeprava byla autobusem, na který jsme čekali necelých 5 minut! Přesto jsme start naší vlny nestihli, menší zdržení způsobila nevolnost jedné slečny, která jela jako doprovod a v autobuse zkolabovala. V tu chvíli dostala přednost péče o ní, nikdo nikam nespěchal, protože propozice umožňují zapojit se do později startujícího koridoru.

Z autobusu vystupujeme přesně v okamžik našeho startu. Jdeme svižně k místu, kde čeká 25 obřích vojenských náklaďáků IVECO, podle startovního čísla nacházíme „ten náš“, rychle ukládáme péřovku a převlekové kalhoty do speciálního vaku, který odevzdáme a víme, že na nás bude čekat zas v cíli.

Pak už jde všechno strašně rychle. Hudba burcuje emoce všech, děláme dvě předstartovní selfie a už nám speaker odpočítává vteřiny do startu naší skupiny. Pět stovek lyžařů s čísly kolem 14 000 se dává do pohybu.

Upynulých 48 hodin jsem si snila, jak si závod pojedu užít, navnímám krásu kolem, energii lidí, které stejně jako mě baví lyžování. Jak si vychutnám klouzání lyží, techniku 1-1, která jízdu tak hezky zrychluje. V ledvince mobil, místo dvou gelů, abych i za jízdy udělala pár fotek. Vždyť občerstovaček je po cestě dost a já stejně většinou moc nesním.

Stačí pár kilometrů a vím, že dnes to bude tvrdá dřina. Hustě chumelí a fouká silný vítr, skoro pořád proti. Brýle jsou v okamžiku zasněžené, většinu času je mám na čele. Koukám se do jen mírně před sebe a prvních deset kilometrů jsem zapojená v dlouhatánském hadu. Občas někoho předjedu, ale jde to jen v hlubokém sněhu a bere to docela síly. Tuším, že tentokrát je lepší z nimi šetřit. Mobil nevytáhnu ani jednou.

Kolem 15.kilometru se na chvíli vytvoří prostor, kdy jedeme po jednom a zrovna se trať stočila tak, že fouká z boku. Tenhle kus si užívám. Konečně mám pocit, že předvádím jízdu podobnou té, co jsem si natrénovala v Jizerkách. To ale trvá chvilku, než dojedeme další hrozen lidí před námi. A než se do nás znovu opře silný protivítr.

Nejsem ani v půlce maratonu a v hlavě si přenastavuju motivaci. Dnes to není to zažít ZÁŽITEK, ale….v duchu se směju, když mi naskočí slovo PŘEŽÍTek. Vzpomínám na sluníčkové obrázky na webovkách Engadinu, kdy se letí po jezeře v široké stopě pro šest lidí, na okamžiky, kdy jsme s manželem akci začali plánovat, připravovat a těšili se. Pro mě premiéra na akci takového druhu. Je to silné, intenzivní. Nikdo víc nesliboval.

Kudy vede cesta, to moc nevnímám. Občas mrknu na hodinky, abych měla přehled o tom, kolik zbývá do cíle. Zastavuji na každé občerstvovačce, ionťák, banán, skvělá čokoláda. Na posední i vývar. Pecka! Mijím ceduli 7km do cíle. Tady jsem se včera projížděla. Vím, že budou dva kopce. Začíná mi být zima. Had se opět natahuje. Vidina, že je to už do cíle kousek, třeba jako z rozcestí na Václavíkovu studánku, mi přidává na síle. V nohou pořád něco je.

A pak už to vidím. Finish. Hudba, emotivní vítání každého, kdo projede cílovou branou. Na krk dostanu finisherskou medaili, sundavám lyže a koridorem, kde je nachystané horké kakao (Ovomaltin), spěchám pro svoje suché věci. Tělo chytá třesavku, prochladnutí je silnější. Nebo tu hrají roli i emoce?

Letošní ročník měl, oproti těm předchozím o dost vyšší % závodníků, u jejichž jména bylo napsáno DNF. Čas vítěze o 20 minut horší, než je rekord. Obojí potvrdilo mimořádně náročné podmínky. Po cestě domů dostávám od kamarádky lyžařky zprávu s gratulací k 22.místu ve své kategorii. Neměla jsem očekávání, nevím, jak hodnotit. Pocit spokojenosti mi přineslo to, že jsem dojela do cíle, nezlomila hůlku, nespadla a nebyla úplně vyčerpaná. Až další den mi udělá radost zjištění, že v naší věkové kategorii bylo přes 100 závodnic.

Proč ty blázne

Sama sobě jsem položila tuhle otázku. Jsem blázen? Nebo normální sporťačka? Odpověď jsem našla tam na startu (a později ve výsledkové listině a statistikách). Tady byl hmatatelný důkaz, v podobě víc, jak 10 tisíc lidí, kteří potřebují sportovat, ale i se potkat. A jednou za čas vystoupit z komfortní zóny, poměřit síly.

Účast na takové akci je ale dlouhodobá motivace něco dělat. Dává sportování rozměr. Pomůže v rozhodování, když přemýšlíme, zda jít na lyže (na kolo, běhat, cvičit), a na jak dlouho. Nebo jak rychle. Vozit se? Nebo jet s lepší, rychlejší kamarádkou, ať to trochu zabolí.

Motivuje to, a i díky tomu si zavážu tkaničku, aniž by mi překáželo břicho. Doběhnu v klidu tramvaj, zvládnu pracovní nápor 1,5 úvazku, prožiju aktivní víkend s vnučkou, aniž bych na jeho konci padla.

Tohle tě drží ve hře. Takže příští rok ještě jeden Engadin, doufám, že na prosluněných jezerech…?

Kája Polívková