Thomas Frischknecht, mentor týmu Scott hostem v Endorphin Republic
“Je lepší investovat do dobrého trenéra, než do nejlepšího vybavení,” zaznělo z úst legendy mountainbikingu “Frischiho” na besedě v pražské prodejně Endorphine Republic
Legenda světového mountainbikingu, letos 49letý Thomas Frischknecht, vstoupil na profesionální scénu v r. 1990 a o šest let později již vyhrál svůj první světový titul z cross country, ten poslední získal v r. 2005 v maratonu. V roce 2003 začal spolupracovat se značkou Scott, nyní funguje v tomto nejúspěšnějším světovém týmu jako mentor.
„Frischi“ (jak mu říká biková komunita) přijal pozvání od českého zastoupení a v úterý podvečer se objevil v moderních prostorách pražské prodejny Endorphine Republic na Waltrovce, aby v řízené besedě prozradil něco ze zákulisí své práce.
Jako mentor jsi v poslední době pracoval, resp. pracuješ s dvěma velmi výraznými osobnostmi ženské cyklistiky, Jenny Rissweds a Kate Cortney. Jak vzpomínáš na odchod Jenny a jaké to pro tebe je, vidět zas její návrat?
S Jenny to bylo těžký i pro mě, docela dlouho jsem se přes to dostával, byli jsme si hodně blízcí, což je logické i při spolupráci s dalšími sportovci. Žijeme spolu, trénujeme spolu, máme společné cíle, přání a já jsem trpěl nejvíc tím, že jsem byl bezmocný, nemohl jsem jí pomoct. Konkrétně Jenny pro mě bylo skoro jako dcera, strávili jsme spolu hodně času. Tým funguje, protože jim mohu být oporou ve chvíli, kdy se jim nedaří, a to jsem právě u Jenny nezvládl.
Jsem strašně rád, že je zpátky v závodním režimu, a už ukázala, že stejně silná jako předtím a bude jedině silnější.
Jenny teď závodí proti Kate, jaké to je pro tebe, když vidíš jejich souboje?
Není to jednoduché, ale naštěstí minulou sezónu nezávodili moc proti sobě, vyloženě bok po boku. Jsem rád, že se Jenny daří, nedokážu vybrat ani jednu, že bych řekl té to přeji víc.
Olympijské hry v Rio byly pro Scott velmi úspěšné, dvě zlaté medaile, nemůže být snad víc. Jenny už jezdí ve svém týmu, Nino je stále na vrcholu. Je vůbec něco, co můžete ještě zlepšit?
Moc ne, ale cíle si musíme držet pořád vysoko. Jediné, na co se musí Nino soustředit je jet bezchybně, v jeho věku může těžit ze svých zkušeností, umí dělat správná rozhodnutí co se vybavení týče atd, je fyzicky a také mentálně připravený na velké události. Ale je tu mladá generace, která se na něj dotahuje, tlačí, je tu Mathiew, takže je jasné předem, že to nebude procházka růžovým sadem.
Nino je technicky nadaný jezdec, nepohrává si s myšlenkou na Enduro do budoucna?
Ano, Nino je opravdu technicky na top úrovni, ale teď podepsal smlouvu na další 2 roky ještě v XC a potom, přeci jen už není nejmladší, aby mohla závodit s těma mladýma šílencema. U něho je to o tom, zda něco chce, a kdyby před několika lety zpět chtěl jet závodit Enduro, tak by byl opravdu dobrý.
Thomasi, co vnímáte jako největší inovace na kolech za poslední léta?
Přechod na jednopřevodníky, rozmach teleskopických sedlovek. Jezdil jsem cross country a v zimě cyklokros, v tréninku silnici. Požádal jsem Toma Ritcheyho (přítel, sponzor, tvůrce rámů a komponentů-pozn. red), že chci postavit do terénu kolo, které bude mít podobné převody, to odstupňování, jako kroska nebo silnice. Tak jsme dali jednu placku pryč, z trojpřevodníku byl dvojtác. Sramu to docela dlouho trvalo, než to zařadil (smích). Taky jsem mu říkal, že se na cyklokrosovém kole cítím v terénu líp, tak jsem měl 27“ kola, dlouho předtím, než přišlo na trh.
Za poslední dobu jsou to hlavně teleskopky. Ty posunuly ježdění dál. Ale nedávno jsme si sednul na svoje kolo, na kterém jsem jel v Sydney a překvapili mě pláště a jak bylo celý lehký. Asi bych to neměl říkat, ale teď se sice snažíme pořád něco vylepšovat, ale když se chcete jet projet, tak můžete jet na jakýmkoliv kole, nepotřebujete to nejlepší, nejdražší, co je na trhu.
Jaké vy osobně preferuje řazení: mechanické nebo elektriku?
Nedostal jsme na výběr (smích). Samozřejmě nemám žádný problém s elektrickým řazením, co se po technické stránce týče, ale jsem člověk, který když jde na kolo, tak chce být tak trochu nezávislý. To je taky důvod, proč miluju jízdu na kole tak moc. V dnešní době je celý náš život závislý na elektronice – máme telefony, chytré domácnosti, auta a kolo je jedna z posledních věcí, která není závislá na elektronice.
Z pozice vybavení závodníků je to budoucnost. Na začátku jsme měli trochu potíže při převážení kol ze závodu na závod, kdy člověk stále odpojoval a připojoval kabely. Ale ten vývoj už zase pokročil, takže už s tím není takový problém..tedy pokud to nezapomenu nabít. Právě tohle vyžaduje pozornost, tak se mi to na mém kole stává docela často.
Vloni proběhlo MS na elektrokolech, jaký je váš pohled na tuto diskutovanou disciplínu?
Elektrokola určitě mají svůj význam na trhu a je to skvělé ve chvíli, kdy je třeba jeden z partnerů slabší, taky člověk může vyrazit na kole místo auta, využít jako dopravní prostředek. Ale v závodním prostředí to podle mě nemá co dělat, a rozhodně ne bojovat o duhový dres. Hlavně ti ebikeři naskočili do vlaku, který jsme my tady vybudovali a oni z toho vlastně teď jen těží.
V rámci hobby cyklistiky, měl byste doporučení, nějaký tip, na co by se při výběru kola měli lidi zaměřit?
Co se týče osazení, zálež na rozpočtu. Ale asi bych se zaměřil na tu teleskopickou sedlovku, která přináší velké výhody při jízdě. A další věc – pláště. Ve výsledku si myslím, že to opravdu není o kole, ale tom závodníkovi.
Když můj syn začal závodit a já vedl tým, tak jsem vždycky dohlížel na to, aby Andrey měl to nejhorší kolo, někdy jsem mu zapomněl i tretry na závody (ehm…úmyslně) a bylo to proto, aby neměl hned to nejlepší od začátku. Za mě rozhodně není dobře, aby mladí junioři měli hned to nejlepší vybavení, protože se nemají kam posouvat po technický stránce a nemají pak ani nadšení z nových věcí. Myslím, že je lepší investovat víc do trenéra.
A ještě jednu věc chci říct. Náš Scott team má samozřejmě materiální podporu na té nejvyšší úrovni. Co se týče vybavení, tak si lidi mohou pořídit prakticky stejné kolo, na jakém jezdí Nino nebo Katy. To kolo je v obchodech, není žádné tajemství, co by měl Nino navíc. Ano, vymění si třeba ten převodník, jezdí s 36 nebo 38z.
A Katy má taky skoro stejné kolo, jako Nino, krom barvy, samozřejmě. Rozdíl je ve velikosti převodníku, vozí 32 nebo 34z a šířce ráfků, má tam 25mm, chlapi jezdí 30mm.
Není technická obtížnost tratí SP někdy až na hraně? Zejména pro mladší závodnice?
Tratě a jejich obtížnost se nezměnily jen pro holky, ale obecně pro všechny. Ano, je to hodně náročné, ale například v DH už ženy nemají stejnou trať jako muži a je to dobře. Organizátoři se vždycky snaží dělat trať divácky atraktivní, posouvat limity závodníků a samozřejmě v ženské kategorii a obzvlášť u mladých to je občas na hraně a je těžké pro ně si s tím poradit. Na druhou stranu, když v dnešní době chce člověk začít s cross country, tak už ví, do čeho jde. Musí umět skákat, jezdit v pumptracku. A samozřejmě starší generace tohle nikdy nedělali, ale ti mladí jsou úplně v pohodě.
Co říkáte na olympijskou trať v Tokio?
Je to hodně náročná trať, obzvlášť garden sekce, obtížné skoky a další prvky. A pokud to nechají, v tomhle stavu jako to bylo teď, tak bohužel uvidíme hodně pádů. Při generálce například top 3 jezdkyně Kate, Pauline i Jenny spadly během tréninku a pak nezávodily, a to jsou ženy z absolutní špičky. Ale možná se okruh změní, díky negativním reakcím od týmu. Je to ale i fyzický náročný okruh, vždyť Nino si tu vzal 34z převodník, na jediný závod v roce, normálně jezdí 36.
Minulý víkend se jel na vaší domácí půdě světový šampionát v cyklokrosu. Proč se v něm nepředstavili vaši závodníci?
Moji jezdci nebyli nominováni švýcarskou federací, protože podle nominačních kritérií by se kvůli tomu museli účastnit Světového poháru. Znamenalo by to kompromis v přípravě, tak jsem jim řekl, aby se soustředili na Tokio.
Světový pohár v cross country zahajuje letos 22.-24.května v Novém Městě na Moravě, kde tohoto sympatického chlapíka můžete vidět naživo v akci – s Katy, s Ninem nebo dalšími členy tým Scott Sram MTB Racing. A určitě i na kole, protože to ho baví stále a moc!
