MS Imola: silniční závod v nadvládě žen ze země tulipánů. České ohlédnutí
Anna van der Breggen se definitivně zařadila mezi legendy získáním zlatého doublu, kdy po časovce vybojovala i titul v hromadném závodě. Annemiek van Vleuten asi skutečně není z této planety, nizozemskou hegemonii dokázala narušit pouze Italka Longo Borghini.
Češky na extrémně těžkém okruhu statečně bojovaly, ale na slušný výsledek to nestačilo
Tři týdny po oficiálním oznámení nového místa konání a padesát dva let poté, co se zde poprvé odehrál boj o duhový trikot mistra světa, se na imolském autodromu Enza a Dina Ferrariových postavily v sobotu krátce po poledi na startovní čáru nejlepší silničářky světa včetně obhájkyně titulu Annemiek Van Vleuten, jejíž start byl až do pátku nejasný kvůli zlomenině zápěstí, kterou si přivodila 17. září v závěru 7. etapy Gira Rosa. Okamžitá operace, speciální bandáž a zejména dobrozdání zdravotní komise ji však umožnili k silničnímu závodu nastoupit a Annemiek následně potvrdila, že je skutečně výjimečným zjevem světového ženského pelotonu. K boji proti osmičlenné nizozemské „armádě“ se na start ve stopětačtyřicetičlenném startovním poli postavily i tři české zástupkyně – Nikola Nosková, Tereza Neumanová a Jarmila Machačová.
Čekalo na ně celkových 143 km na osmadvacetikilometrovém okruhu, který absolvovaly pětkrát. Trať byla profilově i technicky velmi náročná, členitá, se spoustou zatáček na úzkých silnicích vlnících se mezi vinicemi Toskánsko-emiliánských Apenin, a mimo samotný autodrom v podstatě neskýtala žádnou rovinu či místo k oddechu. Celkové převýšení činilo téměř 2800 m.
Okruh, na jehož tvorbě se významnou měrou podílel zdejší rodák a současný šéftrenér italské reprezentace Davide Cassani, obsahoval dvě velmi náročná stoupání. První, Mazzolano, o celkové délce 2,7 km s průměrným 6% sklonem mělo, co do obtížnosti, kromě 13% rampy hned v úvodním kilometru také komplikovaný nájezd – jeho úpatí je situováno na konci krátkého, ale prudkého a technického sjezdu, který si například v rozhodujícím předposledním okruhu vybral tak významnou oběť jakou byla jedna z favoritek, Ashleigh Moolman-Pasio. Druhým, a ještě mnohem obávanějším, bylo pak stoupání na Cima Gallisterna, dlouhé 2,7 km s 1,4km rampou o průměrném sklonu 10,6 %, jež ovšem místy dosahovala více než 14 %. Už tak dostatečně velkou obtížnost Gallisterny ztěžoval i fakt, že za vrcholem ležícím 12 km od cíle, se stoupání nelomilo okamžitě do sjezdu, ale následovaly ještě další necelé tři kilometry zvlněného (doslova nahoru-dolů) profilu plného zatáček.
Už před startem bylo jasné, že to v sobotu bude skutečně velmi těžký den pro všechny. „Trať je opravdu moc pěkná. Profilem tedy opravdu vůbec ne pro mě, ale myslím, že se můžeme těšit na krásné závody. Je hodně členitá, bez delšího rovinatějšího úseku, vhodná pro vrchaře. Na 29 km 752 m převýšení. Důležité bude se po startu probojovat dopředu před nájezdem do prvního kopce. Myslím, že se balík v tomhle terénu neudrží dlouho pohromadě a vytvoří se menší skupinky. Na trati jsou dva hodně prudké tříkilometrové kopce a ty myslím udělají velkou selekci hned na začátku.“ zhodnotila národní mistryně v silničním závodě Jarmila Machačová.
Nikola Nosková byla velmi pragmatická „Okruh je velmi obtížný, zejména druhé stoupání a úsek na jeho vrcholu kde následují ještě skoro tři kilometry než se skutečně začne sjíždět a do toho tam fouká silný vítr. Tam to bude skutečně těžké, bude potřeba být pozičně opravdu dobře umístěné, neustále ve předu.“
Předstartovní dojmy Terezy Neumanové byly naopak velmi optimistické „S nominací na MS jsem nepočítala, dozvěděla jsem se to v neděli, ale mám z toho opravdu radost, že tu mohu startovat. Možná víc než minulé roky, protože v letošní sezóně si člověk každého závodu venku váží o trochu víc, obzvlášť pak v reprezentačním dresu. Cítím se teď opravdu dobře. Než jsem se dozvěděla o startu zde, chystala jsem se na závěr bajkové sezóny: SP, MS, ME; takže připravená jsem, troufám si, že nejlíp za celou sezónu. Trať je těžká, ale mně těžší a kratší kopce sedí. Navíc technické a prudké sjezdy jsou další plus pro mě. Strašně se těším a udělám maximum aby z toho byl hezký výsledek.“
České trio se drželo statečně až do předposledního okruhu, v němž závod doslova explodoval nebo, lépe řečeno, Nizozemky ho vzaly do svých rukou. Už v prvním stoupání všechny otestovala Anna van der Breggen a zareagovat zvládly pouze Elisa Longo Borghini, Lizzie Deignan, Cecilie Uttrup Ludwig, Annemiek van Vleuten a Marianne Vos. Hlavní pole, i když prořídlé se po tomto útoku ještě dalo dohromady nicméně v následujícím stoupání na Cima Gallisterna už Holanďanky nikomu nedaly šanci. Startovní pole do něj zavedla drtivým tempem Marianne Vos. Po ní byl na řadě útok Annemiek van Vleuten, jíž za zadním kolem uvisely pouze Longo Borghini, Ludwig a van der Breggen.
Na následný útok posledně jmenované už nikdo zareagovat nezvládl, i když to vypadalo, že v první chvíli se o to poněkud záhadně snažila i samotná van Vleuten. Na vrcholu stoupání tak byla ve předu osamocená Anna van der Breggen a za ní malá stíhací skupinka o složení Longo Borghini, Ludwig, ze zadu dorazivší Deignan a nestřídající van Vleuten. Zatímco Anna van der Breggen nasadila ke své druhé vítězné duhové časovce na imolském šampionátu, trojice za ní nespolupracovala se stoprocentním přesvědčením a po nájezdu na autodrom se nechala dojet zbytkem první skupiny. Italkám se sice podařilo na okamžik stáhnout dvouminutový náskok zhruba o 20 vteřin, ale to bylo také všechno. Boj o stříbro podle předpokladů zahájila domácí Longo Borghini v posledním stoupání na Gallisternu. Udržela se jí pouze Van Vleuten, která si mohla dovolit i spolupracovat neboť náskok Anny van der Breggen byl v tu chvíli již neohrozitelný, a dvojice si vytvořila bezpečný náskok na zbytek startovního pole.
Anna van der Breggen projela cílovou páskou osamocená s rukama nad hlavou a svým duhovým doublem se zapsala do historie po bok legendární Jeannie Longo, které se stejný kousek povedl v Kolumbii v roce 1995. Boj o stříbro dvojice van Vleuten – Longo Borghini pro sebe rozhodla, stejně jako na ME v Plouay, Annemiek van Vleuten a to navzdory zlomenému zafixovanému zápěstí, a tentokrát na své poměry nezvykle zarputile vzdorující Italce. Nizozemskou nadvládu dovršila čtvrtým místem další legenda, Marianne Vos. Češky projely cílem v pořadí Nosková, Neumanová, Machačová respektive na 64., 74. a 76. místě.
„Bylo to velmi náročné, zejména proto, že jsem rok skoro vůbec nezávodila. Snažila jsem se udělat vše na čem jsme se s Tomášem Konečným domluvili. Opravdu jsem se snažila udělat co bylo v mých silách, málo závodních kilometrů ovšem bylo znát. Teď už se ale plně soustředím na to, co mě čeká v příštích týdnech. Zítra s mým týmem Paule Ka odjíždíme do Belgie, kde absolvujeme odložené „jarní“ klasiky. Jinak musím říct, že celé MS bylo ze strany národního týmu výborně zabezpečené, moc dobře se o nás starali a panovala pohodová nálada. I co se týká zdravotně-bezpečnostních opatření tak byl šampionát dobře zorganizován, všechny týmy byli oddělené, všude i na startu nosili všichni roušky, organizačně to bylo dobře zvládnuté. Byl to zvláštní zážitek nacházet se v boxu Formule 1, to se mi asi už znovu nepoštěstí.“ řekla nám k právě skončenému MS česká jednička Nikola Nosková.
Druhá Češka v cíli, Tereza Neumanová své vystoupení zhodnotila takto: „Závod to byl opravdu těžký, ale jsem se svým výkonem v rámci možností spokojená. Přijet na MS na silnici, kde jsou opravdu ty nejlepší holky co mohou být, když člověk za normálních okolností nejezdí, je trošku šok. Hlavně letos kdy jsem jela jen pár „sranda“ závodů na silnici a pak mistrák. První tři kola se mi jela dobře a myslím, že se mi dařilo jet i pozičně dobře v balíku, z toho mám radost. Bohužel jsem se nechala hloupě odpojit na větru při nájezdu do 4. kola a pak už se mi to nepovedlo dojet. Jsem ale strašně ráda, že jsem dokončila a nasbírala spoustu zkušeností. Být tu je pro mě obrovská motivace. Chtěla bych strašně moc poděkovat poděkovat za péči celému realizačnímu týmu reprezentace který tu s námi byl, od trenérů, mechaniků, masérů i lidí, co celou akci zabezpečovali.“
Jarmila Machačová dodává „Závod byl opravdu hodně náročný, hlavně svým profilem. Od začátku to bylo hodně nervózní pod první kopec. V kopci se jelo tempo, ze kterého se postupně odpadalo. Trať byla hodně spravedlivá. Mně se jelo celkem dobře, ale ty kopce na mě už byly moc prudké a hlavně dlouhé. Nějak jsem se s tím ale poprala. Závod jsem dokončila, ale nijak jsem se do jeho průběhu nezapojila.“
Na shrnutí vystoupení českých závodnic jsme se na závěr zeptaly i reprezentačního trenéra Tomáše Konečného „Na to, jak náročná byla trať, tak jsem příjemně překvapen, že všechny tři závod dokončily, snažily se a bojovaly. Letos, po tak atypické sezóně a při nedostatku kvalitních závodních kilometrů, jsme opravdu žádné zázraky nečekali. Například Nikola jela v podstatě letos dva závody. Samozřejmě světová špička je v tuto chvíli opravdu někde jinde, ale oceňuji, jak holky k závodu přistoupily. Potenciál tu určitě je veliký, je ale potřeba na sobě tvrdě pracovat.“
Foto: Michal Frantík, fresnobee.com
