Nikol Flašarová pátá na MS v 24 h MTB solo. "Jediné, co jsem chtěla, byl kyblík s ledem."

Letošní sezóna je nabitá k prasknutí, takže jsem dlouho váhala, zda se s partou vydám na „dovolenou“, jejímž vrcholem bude mistrovství světa ve 24hodinovce na vyhlášené trati ve Finale Ligure, nebo se zúčastním domácího šampionátu v maratonu.

Nakonec vyhrála Itálie, kam jsem odjížděla s čistou hlavou a cílem vydržet jezdit celou dobu. Přítel, trenér a kamarádi měli zkušenost s tratí z roku 2017, kdy se zde také konalo MS a nejčastější přízvisko bylo těžká. Ale také padala slova jako úžasná atmosféra, nejvíc fanoušků na trati, noční Toboga party a sami pořadatelé uvádějí: The most epic 24h race in the world. Takže jsem neodolala a chtěla to zažít na vlastní kůži.

Na cestu jsme vyrazili 5 dní před startem a po 15 hodinách cesty dorazili do cíle. Další den jsme jeli obhlídnout trať, která doznala drobných úprav v podobě natažení o 3 km cross-country oproti minulému šampionátu. Z trati jsem byla na jednu stranu nadšená, protože miluju jízdu po trailech, ale zároveň jsem z ní měla velký respekt, jelikož nebyl prostor na chyby. A trochu jsem měla obavy z jízdy v noci, aby mi to někde neustřelilo.

Nejkrásnější biking, ale taky nejtěžší 24 hodinovka

Většina okruhů 24 hodinovek, které jsem zatím jela, nebyla technicky příliš těžká, s výjimkou pár náročnějších úseků pro zpestření (např. schody v Jihlavě – nejoblíbenější trati u nás, kde se koná za 2 týdny mistrovství Evropy). Ve Finale Ligure to bylo přesně naopak.

Jeden okruh měřil 12,5 kilometru s převýšením 320+ m. Začátek byl namotaný v lese mezi páskami, (tam jsem si říkala, že by se hodil cyklokrosový trénink), pak houpavě nahoru dolů přes kořeny, lávky, jeden rychlejší sjezd po hrubé šotolině, pak jediných 100 m po asfaltu nahoru a zase zpět do lesa mezi kořeny a kameny, které potrápily, jak nahoru, tak dolů. Tato část se nám při tréninku líbila, ale v závodě se začala velmi rychle zajídat, protože brala hodně sil.

Navazující úsek vedl po širší šotolinové cestě, kde byl prostor něco vypít a sníst a následovala nejoblíbenější pasáž s kamenitými sjezdy, (střídané výjezdy), až se člověk dostal na „útes“ a měl pod sebou nádherné výhledy na moře. Dále nás čekalo nejdelší stoupání na trati, nejdříve zvlněná šotolina, z které jsme odbočili do nejtěžšího stoupání přes kameny, kde se pak místy častěji tlačilo, než jezdilo.

Ještě sjezd a výjezd přes ostré kameny a následoval vyhlášený tobogán – množství klopenek, které nás dovedly zpět do kempu Terra Rosa, kde bylo zázemí závodu.

Start

A jak probíhal samotný závod? Start byl v pátek v 11 h, teplota postupně šplhala ke 30°C ve stínu. Startovalo se stylem Les Mans, takže dvě stovky splašených cyklistů vyběhlo na 800 metrů dlouhou trať ke svým kolům. Někdo závodil už v běhu, já jsem se musela celou dobu smát a běžela do rytmu hudby stylem neuvař se v prvních pěti minutách. I tak už mi srdce bušilo slušně nad 180. Držela jsem se rady trenéra, jet s chladnou hlavou, ale byť jsem pila dost a stále se chladila, po 3 kolech, kdy jsem se cítila fakt dobře, jsem se začala přehřívat. Pořadí jsem nijak zvlášť neřešila, ale pohybovala jsem se na 4. pozici. Jediné, po čem jsem toužila, byl kyblík ledu nebo spíš ledový bazén, do kterého bych se ponořila. Tak jsem si to aspoň představovala.

Asi po 5-6 hodinách jsem díky vedru začala mít problém i se žaludkem. Také se stupňovala bolest otlačených dlaní a chodidel, protože díky náročnosti terénu v každém sjezdu člověk stál v pedálech. Horkem zase noha otéká, takže tretra s karbonovou podrážkou začne být diskomfortní.

Krize, noc a bolest

V krátkých pauzách jsem si chodidla promasírovala masážním ježkem a natírala ruce i nohy chladivým krémem, což byla úleva, žel krátkodobá. Energii jsem nestíhala doplňovat a díky vysoké prašnosti se mi začalo i špatně dýchat, takže první kolo po tmě na mě dolehla velká krize z celkového vyčerpání.

Nebyli jsme ani v půlce závodu a já měla problém udržet řídítka. Chytaly mě křeče do prstů a měla jsem strach, abych se někde nevyslala k zemi, protože jsem k tomu několikrát neměla daleko.

Musela jsem si dát delší pauzu a nedokázala jsem si představit, že bych měla jezdit celou noc. Slzely mi oči vyčerpáním a cítila jsem bezmoc. Opravdu jsem měla blízko k tomu závod vzdát, ale naštěstí to neumím 😀 Musela jsem to aspoň ještě zkusit. Vedle mě zrovna seděl kamarád a měl půl hodiny křeče v rukou.

Rozhodla jsem se počkat na přítele, že další okruh zkusím jet s ním. Přezula jsem se do starých turistických treter, odfoukli jsme vidlici i přední kolo a vyrazili vzhůru do tmy na Toboga party. V půlce okruhu jsem přítelovi poodjela a dojela Italku Ravaioli obhajující titul. Měla v tu dobu náskok 1 nebo 2 kola, ale vlilo mi to krev do žil. Že všichni jsou už prošití a nikdo v noci nelítá. Toboga party byla venkovní diskotéka na konci okruhu kolem klopenek, kde fanoušci posilnění alkoholem srdceryvně fandí, ale hází na trať i štěrk, hlínu a lejí vodu či pivo.

Když chytneš druhý dech

Chytila jsem druhý (nebo možná desátý) dech a rozhodla se, že udělám vše pro to, uhájit pátou příčku. Mezi okruhy jsem si pro mě nezvykle dávala pauzy, abych vůbec bezpečně udržela řídítka. V noci se nakonec jezdilo dobře, většinou jsem ve sjezdech i někoho dojížděla.

Po ránu se začalo zase nepříjemně oteplovat a chodidla bolela čím dál tím víc, na morál jsem objela 20 kol a dojela na páté pozici. Celkem 252 km a nastoupených 6400 metrů, což nejsou žádná extrémní čísla, ale na této trati extrémně bolela.

Bohužel dobrý pocit a vyhlášení po závodě jsem si moc neužila, jelikož se bolest chodidla vystupňovala téměř k nevydržení a nebyla jsem schopna chůze. Chudák přítel mě ještě po svém závodě nosil na zádech 😀 Po ošetření to lehce povolilo a tři dny po závodě je noha sice stále sloní, ale zánět odeznívá, takže už se těším, až budu moct zase nazout tretry!

S odstupem pár dnů mi ty krizové momenty přijdou vzdálené, a proto se do toho asi člověk pouští znova a znova. Ještě se mi kvůli náročné cestě zpět a pracovním povinnostem nepodařilo dohnat spánkový deficit, ale jinak převládá dobrý pocit. Závodit s ikonami 24hodinových závodů na ikonické trati…

Byla to super akce, jak z pořadatelského hlediska a zajištění (7 dep na okruhu pro případ nouze), tak ze společenského, že jsem si užili parádní akci s přítelem a partou kamarádů, kteří také zajeli skvělé výsledky ve svých kategoriích. Obrovské poděkování patří přítelovým rodičům, kteří nám všem po celou dobu neúnavně dělali support, protože bez toho by to nešlo.