Jízda z Las Vegas do San Franciska přes Death Valley – aneb když ne všechno vyjde podle představ
Projet nevadskou polopouští přes pohoří Sierra Nevada k pobřeží Pacifiku? První bikepackingovou zkušenost dvou celoživotních nadšenců do cyklistiky zhatilo nepředvídatelné počasí, ale přivezli si cenné zkušenosti pro kohokoliv, kdo by se do bikepackingu chtěl pustit.
Architekt Ondra se s Nikolou, odborníkem na mezinárodní vztahy, znají léta, A léta taky jezdí na kole, a tak jednoho dne padla myšlenka zkusit něco nového. Vlastně všechno začalo vcelku nevinnou úvahou Nikoly, že by se před konferencí chtěl trochu projet Kalifornií a pak úvaha přerostla do přejezdu Sierry. Slovo dalo slovo a začalo se s přípravou. S několikaměsíčním časovým předstihem
Nikola si koupil kolo od Kellys, hliníkový Soot 70, Ondra si postavil nové na rámu, který již měl, oba dva zavalili své dvoukolé stroje hromadou bikepackingové výbavy. Před odjezdem měli precizně připravený výlet z Las Vegas do San Franciska na do detailu doladěných kolech. Unikl ale malý detail, který je přesně v bikepackingových výletech zcela zásadní – časová rezerva.
„Během podzimního plánování totiž jsme netušili, že v podstatě všechny průsmyky přes Sierra Nevada budou zavřené, což nám nakonec v 11 dnech protáhlo cestu o 550km. Počet dní už zvýšit nešel. Fyzicky by to na hraně zvládnout šlo, ale je tu další aspekt – počasí neporučíš,“ vzpomíná Nikola.
Celá trasa se skládala ze tří segmentů, hodnoceno dle počasí a prostředí, které oba kluky čekalo. První segment vedl přes nevadskou polopoušť z Las Vegas přes Údolí smrti a město duchů Rhyolite do Benton Hot Springs.
Druhý segment byl pak v plánu horami přes Mammoth lakes do průsmyku Carson pass nad South Lake Tahoe. Třetí segment pak byl průjezd údolím kolem Modesto, národním parkem Red Woods Basin a podél pobřeží do San Franciska.
„Až do průsmyku jsme měli spaní naplánované kolem horkých pramenů, takže jsme žili v romantických představách, jak se po náročném dni koupeme v horkém bazénu v zasněžené krajině. Realita na sebe nedala dlouho čekat,“ přibližuje nezapomenutelné zážitky Ondra.
„Dva týdny před odjezdem se z Pacifiku hnal na lokální poměry běžný meteorologický úkaz, kterému Kaliforňané říkají atmosférická řeka. Nad Pacifikem se zkondenzuje hodně vody, která se jako bouře žene v podobě několik set kilometrů široké atmosférické řeky k pevnině. Po hory prudce prší objemy kolem 50 mm denně, v horách sněží denně desítky centimetrů sněhu, ale do nevadské polopouště skoro nic neprojde,“ vysvětluje novou zkušenost.
„Pro Evropana fascinující podívaná, protože díky golfskému proudu jednoduše nic podobného neznáme. Když jsme byli na cestě, v horách bylo již dva týdny slunečno a zasněžená krajina s čistými silnicemi se zdála být naplněným snem naší cesty až do momentu, kdy předpověď ukazovala další atmosférickou řeku a CalTrans, místní silničáři, nedoporučovali do hor vjet ani autům. Vzhledem k tomu, že před dvěma týdny tam padající sníh zastavil stovky aut přímo na dálnici, cestu jsme přehodnotili,“ vysvětluje nečekanou, ale nutnou změnu pevného plánu.
Pro bikepacking je naprosto zásadní jeden parametr – čas. Kdo má čas, může počkat. Celá tato cyklistická „disciplína“ je navíc o pohodě, klidu a vnímání krajiny, kterou se jede. Plán obou kluků byl ujet 130-160km denně s 1000-2000 výškovými metry, ale také s nutností stihnout workshop v San Francisku.
„My měli vše detailně rozplánované. Spánek pět hodin, rychlá snídaně, sbalit a dupat do pedálů do večera. První tři dny jsme vstávali kolem páté a do cíle dojížděli mezi osmou večer a půlnocí. Často dle směru větru. Když vám fouká soustavný 40km/h protivítr, ujet 12 km za tři hodiny je s nákladem docela výkon. Nemáte čas řešit pořádně ani defekt. Kola létala do krajiny, padaly nadávky, vzájemná opora, že dojedem včas do cíle, byla nutností,“ popisuje denní režim Ondra.
Údolí smrti, které je 86 metrů pod hladinou moře nabízí úchvatnou podívanou. Stojí za to se sem spustit, byť je to vykoupeno dalším, fyzickým utrpením.
„Z Údolí smrti jsme stoupali 1400 m, nejprve byl odhad jízdy dvě hodiny, nakonec jsme se na slunci pekli hodiny čtyři, aby nás v průsmyku zasypal okraj přicházející bouře s kroupami. Před námi se ale otevřela čistá fantazie nekonečných nevadských údolí se zaniklým městem Rhyolite,“ líčí Nikola.
Ondra pak pokračuje ve vyprávění. „Cesta zpět do Las Vegas je čistá paráda, původní protivítr z hor nám fouká do zad a my pálíme kolem pouštních farem konstantně padesátikilometrovou rychlostí. Díky příjezdu v šest večer a ne o půlnoci máme nakonec i čas vyzkoušet první a jediné horké prameny. Po návratu do Las Vegas, vyzvedáme lehké tašky na kolo z Amazonu, bereme noční bus a přesouváme se pod Sierru. Ráno vidíme atmosférickou řeku v plné kráse. Všude prudký déšť, hory zabalené v mracích, webkamery na hřebenech ukazují padající desítky centimetrů sněhu. Hlavou se nám honí, jak by to asi vypadalo nahoře… Víme, že pro letošek nám je High Sierra zapovězena.“
Kluci si odnesli spoustu zážitků i zkušeností „pro příště“. Takhle to stručně shrnuli.
1/ Jedním takovým postřehem bylo rozdělení silnic na ty první třídy, highways a freeways. Každý stát má tento systém uchopený trochu jinak. V Nevadě se dalo na highway, která vypadala jako evropská dálnice, jet normálně v pruhu na kola. V Kalifornii tvrdili to samé, ale pravý pruh je místy sdílen se stoupajícími kamiony, což nebylo milé. Prý ani skákání za svodidlo nebylo výjimkou. Pouze na freeways mají kola skoro vždy vjezd zakázaný, ale to jsou dálnice s mnoha pruhy.
2/ Nejednou člověk narazí na nádhernou krajinu, ale zcela neprostupnou, kdy je vše soukromý majetek, takže krajinu jde prozkoumat jen dronem.
3/ Máme-li shrnout naše zkušenosti, zopakujme jedno zásadní. Chcete-li jet bikepacking, nemějte cestu naplánovanou na hraně fyzických možností. Drobné problémy typu opravdu silný protivítr zcela mění profil cesty a dojíždět do kempu o půlnoci není zábava. Velké problémy typu atmosférické řeky vám rozpustí naplánovanou trasu a rezervace v prach, nemáte-li čas.
4/ Mezi náhradními díly je dobrý mít patku na přehazovačku a zkontrolovat, že třeba Shimano GRX má patky dvě…¨
5/ Jiné tašky než klasické jsou sice asi hezké, ale jakoukoliv tašku zvolíte, je dobrý, aby ji nebylo nutné odmontovávat z kola při každé potřebě z ní něco vyndat. My z větší části využili
6/ Kola jsme záměrně pořídili (postavili, resp. od Kellys kupovali) s hliníkovým rámem a přestože jsme gravel moc nejeli, neboť gravel cesty v Nevadě jsou půlmetru hluboké prašné moře jak na Měsíci, skrze které může jet monster truck a ne jízdní kolo, ostrých kamenů bylo dost, volba hliníku se potvrdila jako správná.
Jakkoliv naše velké ambice se Sierrou letos nevyšly, plány jak ji zdolat jsou už na stole. Kdyby se do akce někdo chtěl pustit, všechnu přípravu najdete na webu www.theunchartedjourney.eu
