Z deníčku šílené matky B. – 7 díl. První závody
A je to tady, s Emilkou slavíme 10 týdnů a já po svém – prvními závody! Poslední prázdninový víkend patří tradičně enduro závodu na Malé Morávce. Myslím, že na první závod po porodu byla Morávka ideální. Erzety tam jsou poměrně krátké, ale docela technické a pomalé, takže ideální ke zkoušce… Můj cíl byl jediný, a to zjistit, zda jsem schopná s Emilkou závodit, abych mohla eventuálně druhý víkend v září odcestovat na mistrovství světa
Emilka se narodila 25.6. a závod byl dva měsíce po porodu. když se na to dívám zpětně, říkám si, že jsem byla šílená. I když….cítila jsem se v pohodě a poměrně fyzicky připravená. Poslední dva roky jsem nikdy nejela v jeden víkend jen Enduro závody. Závodění v ČR pro mě byla vždycky příprava na to, co se jelo ve světě, takže pro mě bylo normální závodit v sobotu v XC (maratón, cross country) a v neděli enduro s tím, že jsem v pátek objela jednou každou erzetu, (tak jako na SP) za své (bez lanovky), pak v sobotu závod a v neděli závod Endura. Takže jsem si říkala, že sice nemám takovou fyzičku, jako před těhotenstvím, ale zase pojedu „jen“ závod v neděli. Heslo dne bylo jasné – šetřit energii. Stále jsem měla zhruba o 6 kg víc než normálně, takže jsem potřebovala šetřit všude, kde se dalo.
Nikdy bych tuto akci nemohla zvládnout bez svého manžela a rodiny. Všichni mi s Emilkou pomáhali. Hlavní nebylo, jestli to zvládnu já, ale jestli to zvládne Emilka. Rozhodla jsem se v průběhu závodu nekojit, tak jako by to mělo být na MS, kde na to nevycházel absolutně čas. Takže týden před závodem na Morávce jsem zkoušela odsávat své mléko. To mi ale vůbec nešlo. Myslím, že jsem prostě toho mléka měla akorát, a hlavně Emilka měla trochu problém se sáním, takže druhá varianta byla zkusit umělé. Doma jsem dala Emilce napít z flašky, abych zjistila, jestli to vůbec půjde. Naštěstí to vzala bez problémů. Byla jsem moc ráda, že to všechno tak hezky zvládla.
V závodní den jsem Emilku nakojila těsně před startem a potom až v cíli. Jednu stravu měla z lahve a asi toho bylo opravdu dost, protože celý můj závod prospala, což byla vlastně super varianta. Bylo fajn, že jsem si všechno vyzkoušela doma, i tak jsem volala manželovi a mamce, jestli je vše v pořádku.
Do doby, než přišla na svět Emilka jsem řešila, zda nemám moc vytahaný řetěz a jestli kolo dobře řadí, ale teď to byly úplně jiné starosti. Na druhou stranu mě to úplně odtáhlo od nějaké nervozity a závodního stresu. Přišla jsem na start úplně v klidu, ale co zůstalo stejné, že pořád s myšlenkou, že budu bojovat o vítězství. Jinak to asi neumím.
Normálně závodím na 100 % v každém závodě. Nikdy se nešetřím a vždy se snažím dostat ze sebe maximum. Jen to mě připraví na svěťáky venku. Svůj první závod po porodu jsem ale pojala hodně jinak. Nějak jsem za ty dva měsíce nestihla delší trénink na kole než dvě hodiny, takže jsem vůbec nevěděla, jestli zvládnu odhadem 3,5 hodiny, co měl závod trvat. Od začátku jsem se snažila šetřit a výjezdy jezdit pomalu a prudké kopce chodit pěšky. V erzetách, kde se šlapalo jsem se snažila spíš sednou a odpočívat. Celou dobu jsem myslela na týmového manažera, který mě učil všude šetřit energii. Každou zatáčku jsem se snažila najet tak, aby byla výjezdová rychlost co nejrychlejší. Zároveň jsem se snažila moc nebrzdit, abych potom nemusela zase šlapat a dohánět to. Úplně stejnou taktiku jsem měla potom na MS v Canazei. A k mému překvapení to fungovalo. Myslím, že tyto dva závody mě hodně posunuly i pro nadcházející sezónu. Přišla jsem na zajímavé věci, které určitě tento rok v enduru budu používat.
Závod jsem zvládla a Emilka taky. A výsledek? Nakonec jsem byla druhá. Nebylo to špatné, ale v hlavě mi zůstalo nastavení ještě z doby, kdy jsem nebyla maminkou – chtěla vyhrát. Ale byl tu nový vjem, nový pocit, že jsme si cíl splnili, my – celá rodina. Takové ty detaily, jako že jsem jela na půjčeném kole s úplně jinou geometrii vlastně ten den nebyly vůbec důležité. Byla jsem šíleně ráda, že jsem zase mohla závodit a užít si ten závodní stav a hlavně, že to Emilka pěkně zvládla.
Na MS do Canazei jsem jela úplně sama s manželem a Emilkou. Tým mi zajistil vybavení a perfektní servis materiálu, ale jinak jsme si vše dělali s manželem podle sebe. Na trénink a prohlídku trati jsem chodila podle toho, jak to vyhovovalo Emilce. Nakojit, pak jasně daný čas dvou hodin na trénink. Byla jsem v pohodě a hodně jsem si to užívala.
Samotný závod byl šílený, nejen podmínkami (sníh, zima, bahno). Canazei nepatří mezi fyzicky nejnáročnější svěťák, ale pro mě ten závodní den byl fakt těžký. Měla jsem štěstí, že se díky sněhu všechny erzety zkrátily. Výjezdy jsem fakt trpěla a starty jsem stíhala úplně na knap. Taktika byla jet rychle dolů z kopce a tam, kde se šlapalo v erzetě, tak jsem si prostě sedla na sedlo a jela jsem jak na výlet, což nikdy nedělám. Ona to nakonec byla fakt super taktika. V cíli jsem nevěříc koukala na výsledky, byla jsem 13.
Oba závody jsme s Emilkou zvládly, ale to nejtěžší přišlo až v dalším týdnu. Protože s mimčem si maminka nemůže dovolit nevstat v noci na kojení, i když by nejraději prospala dva dny. Taky jsem byla oslabená, nastydlá, důkazem, že se tělo pere byly opary na rtech. Naštěstí jsem kojila a Emilka měla všechny protilátky v mléce a všechno zvládla bez nemoci. Při síle jsem se cítila až někdy po 4 týdnech, ale za ten zážitek stálo. Ještě musím dodat, že jsem vše konzultovala s mojí praktickou doktorkou i Emilky pediatričkou.
Jediné doporučení na delší cesty bylo, že Emilka musela být aspoň po první dávce očkování a já jsem musela mít nachystanou lékárničku pro případ nemoci. Jinak jsme mohli cestovat, jak daleko jsme potřebovali.
Rady pro další podobně šílené matky jako já zní, že s dítětem jde všechno, ale je to o hodně náročnější. Nic není, jako dřív. Nikomu se nepřizpůsobujte, dělejte to podle sebe a potřeb dítěte. Počítejte s tím, že po dokončení sebenáročnějšího úkolu je potřeba nechat trochou mentální a fyzické rezervy.
Text, foto: Barbora Vojta
