Letní radosti #6. Neplánovaná výzva, nezapomenutelný zážitek
Asi to ani u vás nejde jinak. K létu prostě patří cyklodovolená. Pro mě je to týden až deset dní plných nových zážitků. Miluju to. I když nohy bolí, teče pot… Ale dokud to jde, tohle žiju ráda.
Už několik let cestujeme trochu jinak. Přes léto často volíme místo hotelů nebo apartmánů náš „busík“, upravenou dodávku, která se nám stává druhým domovem na čtyřech kolech. Zamilovali jsme si tenhle způsob cestování mnohem dřív, než nastal boom obytňáků.
Tahle forma cestování nám nabízí obrovskou volnost. Můžeme se sebrat a odjet, kam chceme, přespat kdekoliv (samozřejmě s respektem k přírodě i místním pravidlům) a hlavně – být blíž k přírodě. Většinu času trávíme venku, a i když přijde déšť nebo zima, uvnitř máme komfort – uvaříme si, usušíme věci, odpočineme si.
Letos jsme opět naložili silniční kola a vyrazili. Plán byl jednoduchý: přes Rakousko do Itálie, pár dní v Livignu a pak směr Lago di Garda.
Nějaké cíle našich výletů jsme měli, ale zároveň jsme byli připraveni přizpůsobit trasy podle počasí. A to se letos opravdu hodilo – Dolomity překvapily studenou vlnou a v červenci napadl sníh i v relativně nižších polohách. Na legendárním Passo Gavia, kam jsme se chtěli také podívat, bylo jen pár stupňů nad nulou i přes den.
V autě s sebou vozíme kromě kol i boty na trek, výbavu na ferraty a lezení, paddleboardy. A samozřejmě nesmí chybět kniha. Pak nuda nehrozí.
Z těch cyklistických zážitků, které jsme si naplánovali, se podělím o dva, které mi zůstanou v paměti asi napořád. Oba intenzivní, každý ale jinak. Výzva versus velká porce kilometrů – ale dechberoucí výhledy, které vás budou provázet téměř celou trasu. Tak se nechte inspirovat.
Ale pěkně popořádku…
Výjezd na ledovec u Söldenu aneb hláška dne “radši něco kratšího“
Naší první cyklistickou trasou byl výjezd v okolí Söldenu. To místo většina zná ze sjezdového lyžování – na ledovci se tu zahajuje sezóna už na podzim. V létě se středisko promění v ráj pro bikery: lanovky je vynesou až do oblak, odkud se spouštějí dolů bikeparkovými trasami. Tohle už jsme taky zažili na vlastní kůži, tentokrát ale dostala přednost silniční kola.
Jako první švih jsme si chtěli dát něco „na rozjetí“. Už jsme z údolí Söldenu jednou jeli výjezd na Timmelsjoch – krásné, ale celkem dlouhé stoupání. A mně při vzpomínce vyklouzla věta: „Radši něco kratšího.“ Manžel Petr našel v mapách cestu k ledovci nad Söldenem. Trasa z vesničky Umhausen, kde je nejen největší tyrolský vodopád a kolem něj vedoucí ferrata, ale také klidné parkoviště, má do samotného Söldenu ideální vzdálenost. Trasa podle Mapy.cz vypadala nevinně – asi 60 km a 1000 výškových metrů. Znělo to slibně. V tu chvíli jsem si v návalu radosti neuvědomila, že na trase, která vede do kopce a zpět stejnou cestou, je to převýšení vlastně na poloviční vzdálenosti.
A taky to ze začátku nevinně vypadalo – jelo se pěkně a až do Söldenu jsme v dlouhém údolí s větrem v zádech nabírali výškové metry v příjemném sklonu. Na konci horského městečka se silnice prudce zvedne, vzápětí odbočí doprava a začne samotné stoupání k ledovci. Jenže tam nás čekalo hned dvojí překvapení. První – stoupání hodně přes 10 % za zatáčkou nepolevilo. Druhé – cedule s nápisem 14 km. Počkat, nemělo to být jen šest?
Nedalo se nic dělat, tak jsme se do toho odhodlaně pustili. Head down, Watt up. Začali jsme šlapat a nejlehčí převod tam byl po pár desítkách metrů. Já byla vděčná za svůj „horský“ pastorek – 36 zubů, v kombinaci s převodníkem 48/35 jsem si připadala jako královna kopců (alespoň zpočátku). V hlavě nastavený režim „hlavně se neunavit“, ale s každou další zatáčkou jsem se víc a víc těšila, až uvidím ledovec. Jenže stoupání nepolevovalo.
Petr, který měl klasickou sramovskou 33, zůstal někde za mnou s lehce přidřenýma nohama. Každý jsme se ponořili do vlastního rytmu a ticha hor. V půli výšlapu jsem dojela osamocenou cyklistku, která zastavila u rozcestí – jedna cesta pokračovala šotolinou do bikeparku, druhá padala z kopce k závoře. Ledovec vysoko nade mnou, na computeru 6 km. Mátlo mě to.
Petr mě dojel a vysvětlil situaci: původní trasa vedla jen k mýtnému bodu. Až za závorou pokračovalo skutečné stoupání k ledovci. A tak jsme jeli dál. Klikatá silnice před námi se táhla do nebe, sklon většinou 13 %, někde míň, jinde víc. Občas jsme kličkovali přes silnici, abychom na chvíli ulevili nohám. Ale nechtěli jsme to vzdát. V tomhle jsme byli zajedno.
A pak, posledních pár set metrů – mírnější sklon, vzduch chladnější, a najednou se mezi mraky objevil cíl: ledovec, respektive jeho zbytky. Parkoviště u horní stanice zívalo prázdnotou, nikde nikdo. Jen já, dech, který se pomalu uklidňoval, moment, kdy jsem si vychutnávala fajn pocit ze zdolání neplánované výzvy. Opět ve výšce 2700 m n. m., stejně vysoko jako na Stelviu.
Po chvíli dojel Petr a uznale řekl: „Jsi neskutečná.“ On je přitom z nás dvou ten silnější, to vím. Ale oba jsme se shodli – tohle byl asi nejtěžší kopec, co jsme za poslední dekádu jeli.
Zpáteční cesta do Umhausenu už byla víceméně z kopce. Nejprve bylo třeba vychladit zfialovělé kotouče a koupit si v obchodě Coca-Colu. Pak nám dal ještě trochu zabrat protivítr, ale to už byla maličkost – už jsme se jen usmívali. Hlášku „Timmelsjoch ne, radši něco lehčího“ jsme si připomínali ještě několik dní a vypadá to, že u nás zdomácní. Ale jedna věc je jistá: stálo to za to.
Trasa: Umhausen – Gleetcher Arena a zpět, 70km, 1800m převýšení, které se ale nasbírá jen na cestě tam.
A zítra se vydáme na druhý okruh, který vedl kolem Brenty.
