„Na bednu chyběla jen špetka.“ Reportáž Barbory Vojty o mistrovském závodě
V neděli a v pondělí bojovali ti nejlepší enduristé světa o duhové dresy v šesti náročných erzetách rozesetých po okolí ikonického švýcarského ledovce Aletsch. Tratě nabídly všechno – od slunce a sucha na ledovci až po déšť, bláto a teploty těsně nad nulou v horských lesích.
V tomto extrémním prostředí si Barbora Vojta dojela pro fantastické 5. místo, které je jejím dosud nejlepším výsledkem na světovém šampionátu.
Jak celý závod probíhal? A jak ho viděla ona sama?
Parametry závodu
Mistrovství světa letos prověřilo závodníky po všech stránkách – fyzicky, psychicky i technicky. Závod se skládal ze šesti měřených erzet (RZ) a transferů, které vedly vysoko nad hladinu běžného tréninku.
Měřené erzety byly v délce 16, 14 km, celkové klesání z kopce kolem 2500 metrů.
Transfery měly celkem cca 30 km, převýšení 1500 metrů + jsme používaly lanovky.
Jedna z erzet se jela netradičně už v neděli – vedla totiž z ledovce ve výšce 3000 m n. m..
Organizátoři ji přesunuli kvůli zhoršené pondělní předpovědi, kdy by se sem kvůli počasí nedostal záchranný vrtulník. Tato část se tak jela za slunečného počasí, ale zbytek závodu už provázely déšť, zima a teploty mezi 5–8 °C.
Závod probíhal převážně v horní části areálu Aletsch Arena, ve výšce 1500–2500 metrů nad mořem.
Jen jednou jsme sjeli až do vesnice Fiesch (1000 m n. m.), kde bylo umístěno závodní depo.
Závod očima Barbory Vojty
Tratě
Ty erzety, které byly vyloženě downhillové, byly díky počasí nakonec celkem fajn. Nepotvrdila se předpověď deště, takže tratě zůstaly sjízdné, i když místy extrémně prudké. Bylo tam hodně technických pasáží – kořeny, kameny, hrabanka. Myslím si, že vítěz si titul mistra světa fakt zasloužil – bylo tam všechno, co enduro nabízí, a ukázalo se, kdo co opravdu umí.
Jeli jsme i kousky po trávě nebo louce, takže to bylo hodně pestré, přesně takové, jaké by mistrovství světa mělo být. Fyzicky to bylo dost náročné, hodně se šlapalo, ale byly i erzety, které byly čistě technické – třeba ta nejdelší byla tak prudká, že to bylo fakt masakr na ruce.
Hodně závodníků rozhodila nedělní erzetka. Kvůli dvěma kilometrům závodu jsme museli být od cca 12 do 18 hodin v nadmořské výšce kolem 2500 metrů. Nestihli jsme trénink den předtím, protože bylo špatné počasí, takže jsme jeli první jízdu jako trénink a hned potom závodní. Celý den to rozhodilo a další den jsme byli už dost fyzicky vyčerpaní. Tohle bylo v enduru docela nezvyklé.
Počasí se měnilo doslova jako na houpačce – chvíli pršelo, chvíli bylo zataženo, nahoře byla zima. Já jela v zimních rukavicích, pod dresem jsem měla ještě zimní vrstvu a na transfery jsem oblékala pláštěnku. Ale na enduro to k tomu prostě patří.
Výkon, výsledek – radost i špetka smutku
Z pátého místa mám obrovskou radost – být pátá na světě je skvělé! Ale zároveň jsem tam jela s tím, že chci vyhrát. Myslím, že na to v enduru mám. Připravovala jsem se na ten závod měsíc a půl – po druhé části sezóny jsem skoro nezávodila a všechno směřovala právě k tomuhle závodu.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale mentálně jsem byla fakt silná. Věřila jsem si. Cítila jsem, že by to mohlo klapnout. A svůj perfektní den jsem fakt měla – ale na bednu bych potřebovala, aby ty holky přede mnou udělaly nějaké chyby. Jenže ony byly taky perfektní. Aby se člověk dostal do top 3, musí se sejít úplně všechno – nejen vlastní výkon, ale i chyba soupeřek.
Celý závod jsem si ale neskutečně užila. Překvapilo mě, kolik bylo kolem trati fanoušků – zvlášť když byl závod v pondělí. Bavily mě všechny erzety, bavilo mě i to náročné počasí. Mám ráda extrémní podmínky – umím se na to připravit, dobře se obléct. Bláto mě baví už od dob, kdy jsem jezdila cross country. V těchto podmínkách se cítím silnější.
Celý závod mi sedl. Neudělala jsem žádnou velkou chybu, žádný pád. Jen pár drobností, ale nic, co by mě stálo výsledek. Jediné, co mi chybělo k medaili, byla asi ta rychlost – a ta se dá natrénovat v bikeparku.
To už jsem psala i v deníčku Šílené matky – s Emilkou nemám moc příležitostí jezdit trénovat. Nejbližší bikepark mám dvě a půl hodiny od domova, a navíc nemám vždycky hlídání. A Emilka nerada cestuje, takže to nejde skloubit.
A myslím, že právě tahle „špetka soli“ mi k medaili chyběla – ta rychlost a trénink navíc.
Jinak jsem ale opravdu spokojená. I když – přiznávám – po závodě jsem si chvíli pobrečela. Nevím, jestli ještě někdy dostanu šanci se takhle připravit na mistrovství světa. Možná to bylo moje poslední. A mrzí mě, že za celou kariéru, co se pohybuju v cyklistice, mi ta medaile z MS pořád chybí.
Ale když to shrnu – závod byl skvělý, tratě perfektní, náročné, ale přesně takové, jaké mám ráda. A i když tam chyběla ta „špetka“, jsem za ten výkon neskutečně vděčná.
