Bojovnice z Cape Epicu. „Jela jsem už 30 Ironmanů, ale tohle bylo jiný kafe“, říká Lucka Zelenková
Emotivní ohlédnutí Lucie Zelenkové, historicky druhé české ženy, která absolvovala náročný Cape Epic…
„Dej mi den nebo dva, pak svůj výkon na Cape Epic možná docením“, vzkázala nám Lucka Zelenková, bezprostředně po vyhlášení výsledků letošního ročníku. To, že si tato česká multisportovkyně, která se primárně věnuje triatlonu, nevedla vůbec špatně, dokazuje i celkové 17. místo v kategorii mix týmů. A vzhledem k tomu, že to byl její první bikový etapový závod v životě, je určitě i samotné dokončení obdivuhodným výkonem. Navíc zhruba v polovině v absolutním hodnocení mezi těmi, co se dostali do cíle.
Prach, únava, slzy i rezignace, to vše si Lucka během sedmi náročných dní prožila. Co bylo pro čtyřiačtyřicetiletou trenérku a někdejší reprezentantku v triatlonu největším překvapením? Splnila si očekávání a vrátí se ještě někdy do sedla horského kola, když závodu předcházely pouhé čtyři měsíce tréninku v bikových lokalitách?
Teorie versus realita
Znalosti o závodě jsem měla z webových stránek, videí a oficiální publikace. Tu pravou a často tak odlišnou skutečnost jsem zjistila opravdu až každý den, každou etapu. Skutečnost o závodě jsem ale zjistila opravdu až každý den a každou etapu. Představa a skutečnost se lišili jako den a noc a musím se přiznat, že jsem opravdu neměla tušení do čeho jsem se přihlásila. Z videí jsem si představovala ze nejtechničtější části každé etapy je “landrover technical terain”.
Ale opak byl pravdou. Tyto části byli téměř nejjednodušší a krásné jetelné. Všechno ostatní mezi tím bylo pro mě brutální. Buď prudké kopce nebo kamenité cesty nebo pekelný technické terény.
Trpěla jsem. A strašně, strašně dřela. Můj parťák měl výkonnost výbornou a k tomu i perfektní techniku. Takže já jsem se za nim držela zuby nehty anebo jsem jela vpovzdálí své tempo, které ale bylo na max. I občerstvovačky byli v rychlém tempu. Většinou jsem ještě do sebe lila Coca Colu, když parťák už netrpělivě čekal na začátku dalšího úseku. Byl t přeci závod…
Cíl? Přežít!
Cíle před závodem jsme hodně rychle změnili (kvůli mně, samozřejmě). Žádná čísla, žádné časy, mé cíle se totiž brzy změnily víceméně v boj o přežití každé etapy a dojetí do cíle.
Do závodu jsem šla jako “ironwoman”. Mám 30 dokončených dlouhých Ironmanu. Myslela jsem si, že mě nějaký bikový závod, kdy se jede „jen“ několik hodin, nemůže rozhodit. Během závodu jsem si hodně rychle uvědomila, že tři, čtyři měsíce tréninku na horském kole a jet na Cape Epic je šílenství. Určitě bych to nikomu nedoporučila.
Síla a koktejl zážitků
Je to zvláštní, když se má člověk ohlédnout za tím co prožil. Nejprve mám pocit, že popsat každou etapu by bylo na hodně dlouhé povídání, ale vzápětí mi přijde, že to jde shrnout hodně krátce. Po určitě době to všechno začalo splývat v jednu zkušenost, jeden pocit: musíš pořád šlapat a hlídat si záda parťáka.
Epic je víceméně závodem chlapů. Holek okolo moc není. Pár ve smíšených týmech a pár v holčičích týmech. Chlapská nátura je hodně jiná – pro ně je to všechno normální a v pohodě. Až do té doby, než se s nimi začnu bavit a sdílet své dojmy. Najednou zjistím, že i oni trpí a jen chtějí dojet.
U mě se během závodu vystřídali snad úplně všechny emoce. Takhle emocionální už jsem dlouho nebyla. Od potoku slz ve třetí etapě, kdy se snad 2 dlouhé hodiny jen stoupalo po sotva jetelné cestě plné kamenů, s nejlehčím převodem. A počasí? Z horkého slunečného dne se to změnilo v déšť a 5 stupňů. A aby toho nebylo málo, sjezd byl ještě víc kamenitý a já zmrzla na kost, sotva držela řídítka.
Parťák na mě čekal pod kopcem a když se mě zeptal, jestli jsem v pohodě, jen jsem se zmohla na ubrečené NE. Můžete hádat, co se dělo dál. Ani se na mě nepodíval a zase ujížděl. V cíli etapy jsem jen řekla díky, kdyby mě totiž začal utěšovat, asi bych tam ještě seděla do teďka. Já tam měla jsem pocit, že už nemůžu dál. Ale jak je vidět, mohla jsem…
V páté etapě mě pro změnu zradilo tělo – dva velké opary na puse a nohy, co už vůbec nechtěli točit. Asi v polovině etapy jsem zastavila a řekla, že už dál ne. Po dvou minutách u mě zastavil můj doktor, který taky jel závod. Jen mě zvedl a řekl ať šlapu a je to. Dalších asi 10 km jsem jela tak, že mě z jedné strany tlačil parťák a z druhé můj doktor. A opět jsem se do cíle dostala. To byl rozhodující moment z pohledu dokončení.
Když je hlava silná
Poslední dvě etapy jsem si řekla, že si je užiju, co to jde. Bylo tam pár opravdu krásných trailu, ale opět také spoustu bezejmenných kopečků, které sotva vyšlapu s nejlehčím převodem, tepovka dosahuje nového maxima a já téměř líbám řídítka, jak se snažím udržet ve stopě v kopci který je horší než stoupání na Petřín. Ale každý okolo mě vypadá stejně, atmosféra závodu je daleko víc přátelská, téměř každý povzbuzuje každého. Občas padnou i nějaké ty vtípky a časem znáš většinu lidi kolem sebe – já je tedy znala zezadu – číslo s jménem a vlajkou. Asi nejpříjemnější byl Phillip z Belgie. Ale opět pamatuji si jen jeho dres, hlas a zadek.
Poslední den byla kratší etapa – “jen” 70 km. Ale jak už jsem si u Cape Epic zvykla, nebyla to žádná procházka. Snad, abychom nezapomněli, jak chutná zdejší terén, opět byla spousta kopců, spousta kamenů a spousta single tracků. I když jsem se snažila si „to užívat“, stejně jsem už počítala každý kilometr do cíle.
Cíl! Pocit, co se snad nedá popsat
V cíli byla odměnou medaile – pro mě navždy připomenutí obrovských emocí během závodu, obrovského vyčerpání a neskutečné bolavých nohou. Single tracků, kde jsem občas panikařila a víc chodila, než jezdila. Připomenutí směsi vzteku, strachu, občas velmi neslušných slov a pak sjetí terénů, od kterých bych ještě před týdnem s brekem utekla.
Neskutečné důležitý je také vztah s Epic partnerem. Komunikace, porozumění a trpělivost dostanou úplně nový význam. Pro mě byl hodně velkým problémem pocit viny, že jsem ten daleko pomalejší cyklista v našem páru.
Jestli bych jela Epic znovu? Během závodu by moje odpověď hodně rychlá a to rozhodne NE. Pár hodin po závodě už nad tím začínám přemýšlet. Je to až neuvěřitelné, jak rychle jsem schopna zapomenout bolest a začít si pamatovat jen ten pocit dokončení a překonání sama sebe. Nedá se to jen tak popsat, protože Epic, ten se musí prožít, vše ostatní je jen zprostředkovaná emoce. Tady je asi vysvětlení, proč už teď přemýšlím nad dalším ročníkem.
Teď ale bude určitě pár dní jen odpočinek a spousta jídla a nějaké to víno. Jsem ráda, že zítra ani pozítří nemusím na bika! A dál se uvidí, sport mám v krvi, takže určitě nějakou výzva brzy najdu.
