Žena v mužském závodním pelotonu? Takhle Italka to dokázala….
Uplynulý víkend se jela v okolí italského města Siena tradiční jarní klasika Strade Bianche. Pro ženy to kvůli pandemickým opatřením byl také úvodní závodě letošní World Tour série. Nekompromisně nabitá startovní listina slibovala atraktivní závod, což se také naplnilo. První cílem projela po drtivém nástupu v závěrečném náročném stoupání Chantal Van den Broek-Blaak ze stáje SD Worx. Na druhém místě se umístila Elisa Longo-Borghini, hájící barvy Trek, pro bronz si dojela aktuální držitelka duhového dresu a týmová kolegyně letošní vítězky Anna Van der Breggen.
Na startu byly i dvě české závodnice, Tereza Korvasová a Markéta Hájková. Žádná ale závod nedokončila. Pro Terezu Korvasovou to byl první závod v dresu italského UCI týmu Servetto-Makhymo-Beltrami TSA stejně tak jako premiéra na závodě kategorie WorldTour. Po závodě lakonicky hodnotila: „Beru to jako velkou zkušenost! V sobotu jsem byla hozena do vody a bylo na mě, jak se s tím poperu. Myslím, že náročnější a především techničtější závod na začátek sezóny, než Strade Bianche by se hledal už těžko. Atmosféra byla opravdu výjimečná a pro mě to byl opravdu křest ohněm – první závod kategorie World tour, první závod ve velkém balíku po roce a půl, první závod s novým týmem, první zkušenost s jízdou na šotolině. A byly to právě tyhle šotolinové úseky, co mě nejvíc překvapilo. Jasně, že jsem viděla fotky, slyšela příběhy, ale zažít to je ještě něco jiného…!
Tohle krátké ohlédnutí za závodem, v němž ženy překonaly téměř 140 km a 5 náročných „bílých cest“ jsme zvolily záměrně. Abychom představili jedno jméno z téměř sto let staré historie ženské cyklistiky. Tedy, ono je to o ženské cyklistice tak napůl: Italka, nesoucí jméno Alfonsina Strada se zapsala do historie jako jediná žena, která závodila po boků mužů na věhlasném Giro d’Italia.
Alfonsina Strada se narodila 13. března 1891 na farmě v Castelfranco v Emilii. V raném věku si vypěstovala hlubokou lásku k jízdnímu kolu a soutěžení. Její přezdívka mezi místními obyvateli, kde se rozjela po prašných cestách na kolech, byla „Ďábel v šatech“. Ačkoli její rodiče dělali vše, co bylo v jejích silách, aby odradili její cyklistické nadšení, byla to žena se silnou vůlí i kondicí.
Nic se nezměnilo ani po svatbě. Její manžel se stal jejím trenérem a jako svatební dar jí dal nové závodní kolo. Strada závodila dál, byla velmi úspěšná, závodila po celé Evropě. Její příběh, který se zapsal do historie se datuje k r. 1924.
Jel se další ročník italského etapového závodu Giro d’Italia (tenkrát samozřejmě výhradně jen mužský závod). Na start v Miláně bylo přihlášeno několik velmi uznávaných jezdců, ale početnost pole byla z finančních problémů některých týmů trochu oslabena. Organizátor tak dal možnost, aby se nahlásili i jednotlivci. Nabídka navíc přišla s přidanou „all inclusive“ službou, stravování pro 90 jezdců, které by se do závodu přihlásili. Nabízené jídlo zahrnovalo 600 kuřat, 720 vajec, 4800 banánů, 2000 lahví minerální vody, 750 kilogramů masa plus džemy, sušenky, jablka a pomeranče. Jaký závodník mohl odmítnout nabídku závodit, když byl jídelní stůl tak bohatý?
Závod byl vypsán na 12 etap v celkové délce 3613 kilometrů. Závodní číslo 72 dostal „jezdec“, který se zaregistroval pod jménem Alfonsin Strada. Byla to Alfonsia, která chtěla zakrýt fakt, že je žena. Ačkoliv těsně před startem byla její identita odhalena, organizátoři jí dovolili pokračovat.
První den dojela na 74. místě, hodinu za prvním závodníkem, ale vešla se do časového limitu. Etapu mezi Janovem a Florencí skončila 50. ze 65. a pokračovala úspěšně i v dalších dnech. Pak se zhoršilo počasí, přišla i vichřice, pršelo, Strada byla mezi mnoha, kteří havarovali. Praskla jí řídítka a ona čekala u kraje silnice, než jel kolem rolník a „nespravili“ polámanou část. Etapu nakonec dojela, ale tentokrát skončila mimo časový limit.
Následující rok už se vrátit nemohla. Cyklistice ale zůstala i tak věrná, jezdila řadu exhibičních závodů a v Paříži v roce 1938 vytvořila ženský hodinový rekord v délce 32,58 km. Ten byl překonaný až v roce 1955.
Po smrti jejího manžela ještě chvíli jezdila na kole, pak ale cítila, že je cyklistika už příliš únavná a pořídila si motorku Moto Guzzi o objemu 500 ccm. To se jí nakonec stalo osudným. V září 1959 jela na profesionálním závodě Tre Valli Varesine. Když se vrátila domů, motorka na ni spadla ze stojanu. Než ji převezli do nemocnice, byla mrtvá.
