Blog DNK. Příběh o netradičním dárku, splněném předsevzetí i zbořených předsudcích
Od toho dne, kdy se odehrála ta AKCE uteklo o trochu víc dní, než je na psaní reportáže obvyklé. Jenže já si stejně vše potřebovala nějak srovnat v hlavě. Těch emocí a díky tomu i variant, jak TO téma uchopit se nabízelo víc.
Nejdřív obří radost z výkonu, výsledku, takže jasná linka. Jenže, není to příliš monotématické a tak trochu „off topic“ v mém případě? Cítila jsem, že by mělo zaznít mnohem víc, i ve mně se pár dní před dnem D prala spousta kontroverzních pocitů. Vlastně abych byla upřímná, ta časová osa, během které jsem si prošla názorovou změnou byla mnohem delší.
No vida, máme tu další úhel pohledu, kdy tu bude názor podložený osobní zkušeností. A k tomu navrch ten prozaický příběh, který může být pro někoho úsměvný, ale pro mě osobně to vše byla velmi niterná záležitost.
Tím spouštěčem, co mě o pár hodin později posadil ke klávesnici a já začala psát tenhle Blog, bylo krátké setkání na silničním republikovém šampionátu s panem Kalasem. Ano, zakladatelem renomované značky Kalas, který také kdysi dávno sponzoroval bikový tým Budvar Tábor a my se potkávali na závodech. Fandil mi bez ohledu na to, že jsem závodila proti „jeho“ holkám, protože věděl, že cyklistiku ze srdce miluju, že je to můj život. Bez ohledu, zda jsem závodila na biku nebo na silnici.
Tady na náměstí v Mladé Vožici, kde se za lehkého mrholení jel závod žen, se ke mně naklonil a s šibalským pohledem se zeptal: „Tak co, necukaj ti nohy, když se na ty holky díváš?“ Na chvíli jsem se vrátila ve vzpomínkách k té specifické atmosféře hromadných závodů, kde je to nejen o fyzické připravenosti, ale i o taktice, čtení soupeřek a dalších detailech.
Moje odpověď byla, že v tomhle případě ne, ale že jsem před dvěma týdny jela závod L´Etape, trasu 91 kilometrů a tam jsem se stala zas na chvíli závodnicí. Přilepená na zadním kole borců balíku a v hlavě znovu oživená všechna pravidla a letité zkušenosti, kde najet cenné vteřiny a kde si naopak povolit. „Průměr 32,6 km/hod, pane Kalaš.“ Podíval se na mě a řekl: „Stejně jsi dobrá…“ A já věděla, že to bylo upřímný a od srdce.
L´Etape – akce oslavovaná i odmítaná
Vrátím se v čase o rok a kus zpět. Zahlédla jsem anonci na první ročník tohoto obřího projektu pro příznivce silniční cyklistiky, přečetla podmínky a …naskočila mě okamžitě spousta negativ. Od přílišné komerce až po nebezpečné situace, které v početném amatérském balíku určitě budou hrozit. A poslední, co se mi chce, je pořídit si silniční lišej nebo zlomenou klíční kost. Pustila jsem to z hlavy.
Po delším čase a náhodných setkáních s přáteli, kteří se závodu zúčastnili, se mi dostalo trochu jiného feedbacku. Nejčastěji vychvalovaná byla uzavírka kompletní tratě. A fantastická atmosféra. A vše do detailu připravené. Pro víc, jak 2000 lidí. Ani to mě ale nedostalo do stavu, že bych začala vyvíjet nějakou aktivitu, která by vedla k mé účasti. Jedině snad to, že jsem jezdila pravidelně na kole, někdy i tak rychle, že se to dalo nazvat tréninkem.
Blížil se termín druhého ročníku, na sociálních sítích se začaly objevovat VIP osobnosti, které se s akcí spojili, promo bylo profesionální, lákavé. A znovu se také rozčeřila voda, komentovali to ti, co se těšili, i ti, co by se na start nepostavili ani za volné startovné.
Nečekaný dárek
Bylo pondělí, do závodu zbývalo 5 dní a můj drahý manžel (též častý parťák na kole) mi sdělil, že má pro mě překvapení. Hádejte, co to bylo?! Startovné na L´Etape. „Pojedeš si to tam užít, broučku.“ Další den jsem s ním skoro nemluvila!
Ve středu se mě zmocnily prazvláštní pocity. Vyrazili jsme si projet část trati, abych omrkla pár sjezdů a seznámila se s kopci, co nám organizátoři nachystali. Do soboty jsem se na kolo ani nepodívala. Ale to závodní ráno bylo vše zas jak před dvaceti lety. Rituál, jídlo, trochu nervozity.
Mise splněna
Se startovním výstřelem jsem se proměnila v závodnici, která chtěla předvést co nejlepší výkon. Čas? Umístění? Vůbec jsem netušila, co čekat. Jelo se rychle, od začátku, nechutnalo mi to, ale přitom to bylo opojné. Fanoušci byli slyšet podél trati snad v každé vsi, bavilo mi to hledání hranice, aby hlava, co dává pokyny trochu respektovala možnosti mé tělesné schránky a natrénovaných kilometrů. Závodilo se, pořád bylo s kým, bavilo mě to.
Euforie v cíli, kdy jsem přijela v čase lehce přes 2 a ¾ hod byla nepopsatelná. Vím proč. To neudělala jen únava a radost zároveň, že jsem se nikde nezamotala do pádu a že jsem si opravdu zazávodila. Splnila jsem si jedno už téměř tři roky staré předsevzetí – že se jako babička postavím ještě jednou na start nějakého závodu.
Na vyhlášení jsem si naši vnučku Ellu vzít nemohla, užívala si tou dobou s rodiči u moře, ale hned večer chtěla na dálku vidět medaili. Nakonec mám dvě: účastnickou i tu větší, za vítězství ve své kategorii. Až později jsem zjistila i celkové umístění mezi ženami, dostala jsem se mezi nejlepších deset. Yes!
L´Etape – proč si našla cestu do cyklistických srdcí
Letošní rok se postavilo na start přes 3000 cyklistů. Není to typický závod, i když je inspirování slavnou Starou dámou. Akce je pro cyklistickou veřejnost a umožní všem užít si unikátní atmosféru, podobnou jako je na legendární Tour de France. Ten, kdo má za sebou profesionální závodní historii samozřejmě podobné zažil, sice v méně početném pelotonu, ale s jistým servisem a bez provozu. Tady se ale dostávám k jedné zásadní věci, která je výjimečná: pořadatelé dokázali okruh skutečně totálně uzavřít, nikoliv jen odstavit auta a regulovat provoz. Někde i na víc, jak 3 hodiny. Tohle ocení bezesporu každý, ať jede na čele nebo na tisícátém místě.
Díky zajištění i zapojení mnohých obcí, kterými vede okruh, je L´Etape oslava i propagace cyklistiky. Každý si tu hledá svoje, někdo jede za výsledkem, jiný za osobní výzvou, nebo se chce jen porovnat s přáteli.
Diskutovaná cena startovného – v termínu „first minute“ není nijak závratné, vzhledem k tomu, co vše pro účastníky pořadatel zajistí a jak hladce v den závodu vše probíhá. Zkušenosti se zahraničními triatlony, například, dávají za pravdu.
Pro příští rok organizátoři chystají další vylepšení, pozmění se délky stávajících dvou tratí, přibyde jedna nová, nejkratší. Laťka je nastavena vysoko, kdo pojede, určitě se má na co těšit. A kdo váhá, já se pár předsudků na vlastní kůži zbavila, tak doporučuji – nezatracujte, dejte kladnému rozhodnutí šanci. A když ne, skočte na kolo a užívejte si, vždyť máte i s tou bandou bláznů, co jedou L´Etape jedno společné – vášeň jménem cyklistika.
Foto: Markéta Navrátilová/L’Etape Czech Republic by Tour de France, archiv DNK
