Bez spánku a s Edgarem se to podařilo, Peggy Marvanová ovládla Trans Balkan Race

Ultramaratony jsou nejen o kondici, ale i o taktice a také znalosti limitu, které tělo zvládne

Markéta Peggy Marvanová si připsala další hodnotný výsledek, na ultramaratonu Trans Balkan Race, zdolala trasu dlouhou 1330 kilometrů za 5 dní, 11 hodin a 37 minut, což jí přineslo vítězství mezi ženami a v celkovém pořadí dojela na skvělém 4. místě.

Závod startoval ve slovinské Sežaně, kousek od italských hranic a závodníky zavedl přes Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu až do Boky Kotorské v Černé Hoře. „Na začátku mně ta trasa moc nebrala a říkala jsem si proč tu vlastně sem. V Chorvatsku jsem se docela pekla, ale s přejezdem do Bosny se všechno změnilo. Vjeli jsme do hor! Ochladilo se, terén byl najednou hezčí a Černá Hora pak byla naprosto úžasná. Sem bych jela na dovolenou,“ popisovala s úsměvem čerstvá vítězka.

Ačkoliv celková délka byla podobná jako v loňském ročníku, trasa se výrazně změnila. Závodníci zamířili nejrychlejší cestou do hor a ušetřené kilometry potom pořadatelé přidali na závěr, tedy v horách.

Peggy se rozjížděla postupně, během prvního dne se pohybovala až ve čtvrté desítce, ale postupně se prokousala vpřed. „Na začátku závodu jsem se cítila strašně unavená, všichni do toho šlapali a mě to vůbec nejelo, ale během první noci jsem potřebovala dojet někam, kde doplním vodu a tak to vyšlo až na kopec k chatě, kde spalo hodně závodníků,“ popisuje šumperská závodnice trochu utrápený začátek závodu.

Celá strategie jízdy, zastávek a odpočinku je na rozhodnutí závodníků – čas pořád běží. „Já jsem hlavou závodník a už na sobě po letech poznám, kdy je lepší zastavit a kdy ne. Tady jsem si troufla riskovat a jet na hraně víc než obvykle. Jet co nejdýl a zastavovat co nejmíň,“ odhalila Peggy svoji taktiku, která fungovala na výbornou. Postupně se propracovala až někam k 6. místu mezi vedoucí závodníky. „Tihle kluci už byli rychlejší než já, ale ztráceli na zastávkách. Já jsem prostě vzala vodu, udělala si powerdrink a jela dál.“

Poslední dva dny se Peggy přetahovala o čtvrté místo se dvěma Holanďany a do posledního dne vyrážela s drobným náskokem. „Pro některé chlapy je těžký, když mě znovu vidí před sebou, ale tohle byli dobří parťáci. Každý den mě předjeli a chvíli jsme si povídali. Poslední den jsem si ale řekla, že dnes ne! Sorry kluci, ale dnes vám to nedám. Do závěru jsem dala všechno,“ vášnivě vystihuje rozhodující okamžiky její jízdy.

Peggy celkově 4. místo uhájila, poslední den doslova letěla po trati a náskok navýšila na více než 4 hodiny. “Tenhle výsledek převyšuje všechno, co bych kdy od sebe mohla čekat. V mezinárodních závodech je umístění vždy složitější. Nevím, jestli kdy ještě překonám tenhle pocit. Jsem z toho nadšená a beru to jako můj dosud největší úspěch.

Co tedy bylo tajemství úspěchu? „Setup mám vyladěný tak, abych co nejméně zastavovala a maximalizovala čas jízdy. Mám vyzkoušené vybavení, které je extrémně lehké a maximálně funkční. Jsou to třeba brašny Apidura, spacák SJ minimis, Gore-Tex od Tilak a mnoho dalších vychytávek. Co je ale moje největší know how je trenér a přítel, kteří to se mnou umí a mě to s nima baví. 

A samozřejmě mám vyladěnou stravu. Hodně jsem jela na výživu Edgar, takže mi stačilo nabrat vodu a mohla jsem pokračovat. Přestože všechno mám maximálně odlehčené, tohoto jsem s sebou vezla skoro kilo a nepochybovala jsem, jestli to vézt. V pustinách Balkánu se to vyplatilo.”

Peggy za celé čtyři a půl dne zastavila jen na 16 hodin. Méně zastavil jen celkový vítěz Max Gaumnitz. „Jsem prostě závodník, spát můžu doma. I když teď bych se docela vyspala“ dodává vítězka Tour Divide z roku 2017. 

„Jednou mi to málem nevyšlo, nemohla jsem najít místo ke spaní až do půl třetí ráno a už jsem byla unavená. Nakonec jsem našla jediný stromek široko daleko, pod kterém bylo malinké, ale suché místo. Když jsem lezla pod ten strom, připadala jsem si jako když se malý klokan rve k mámě do kapsy. Všude okolo ošklivo, uvnitř dokonalé teploučko. Schoulila jsem se do klubíčka a byla to jedna z nejlepších nocí mého života. Zaspala jsem i budík a ráno mě probudil až zvuk předjíždějícího závodníka,“ vzpomíná na výrazné momenty ze závodu.

Co šumperskou utrvavytrvalkyni čeká teď? „Vlastně ještě nevím. Vrcholem měl být Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu. Ale předchozí závod jsem zrušila kvůli nemoci, do Balkánu vložila úplně všechno a teď mám velký zápřah v práci. V červenci si snad pořádně odpočinu a uvidí se, jestli stihnu být ready na další 1880km dlouhý závod. Lehce se to řekne, hůře udělá,“poodkrývá své plány Peggy.

Foto: archiv Peggy M.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková