Blog DNK. Do Livigna na kafíčko
Říká se, že život není tak dlouhý, aby člověk jezdil na stejná místa. Ale většina z nás se někam stejně ráda opakovaně vrací. Zvlášť, když ta místa dokážou nabídnout nové zážitky, dobrodružství. Já se před pár lety zamilovala do Livigna. První seznamka, která proběhla v zimě, vyšla dokonale. Počasí, kouzelná atmosféra sněhem zasypaného městečka, kombinace sjezdového lyžování a běžek přímo „u nosu“, každý, kdo tu byl, tak bude souhlasit.
Léto ale nezůstalo pozadu, i díky tomu, že jsme si v autě vezli silničky i horská kola. Bike park, traily, krásná silniční cyklistika s dechberoucími výhledy. Jako bonus od brzkého dopoledne skupinky pěkně vyšvihaných amatérů, kteří se rozjíždějí v zdejších tunelech, než se pustí za dobrodružstvím do hor. Často tu zahlédnete i dresy profíků z World tour týmů, tady na živo vidíte rychlost a lehkost, s kterou se na kole pohybují.
Letos jsme si s mým mužem naplánovali ježdění na silničních kolech, se zastávkou v Livignu. Jeden den jsme si museli dát povinně cílové stoupání z letošního Gira na horní stanici lanovky Mottolino. A protože se rádi i touláme „po svých“ vysoko v horách, další den byl prostor pro pěší túru z pasa Forcola.
Na všech pasech v okolí Livigna jsme v minulosti už byli, na nějaké 150km etapy v duchu „Bormio to Bormio“, což zahrnuje dvojité Stelvio jsme necítili formu, a tak nastal čas na přesun do údolí Engadinu, do St. Moritze.
Jak jsme jeli přes passo del Bernina směrem do Pontresiny, už poněkolikáté jsem obdivovala tu krásnou silnici dolů a přírodu kolem.
A tak jsem nahodila nápad: z auta je to hezký, ale v sedle kola je víc času se kochat, co si jen tak lehce vyjet z údolí na passo del Bernina a zase zpátky?
Odpovědi mého muže “to bude ale hodně krátký, to nemá cenu vyndávat kola“, jsem nevěnovala úplně moc pozornosti. Zrovna jsem fotila. O chvíli později, když jsme popíjeli dost drahý švýcarský kafe, Petr s mobilem v ruce a s aplikací mapy.cz zajásá. Mám to! Pojedeme do Livigna na kafíčko!
Na mojí prvotní reakci „ty ses zbláznil, to je strašný převýšení“ se mi dostalo odpovědi, že to je asi jen 100 km a z toho polovina z kopce. A úsměv. A ať si vzpomenu, jak výborný kafe i dortíky mají v tý naší oblíbený cukrárně.
Vynucuju si slib, že to bude výlet a že budeme hodně fotit.
Naším startovním bodem bylo městečko S-champ, které známe z letošního ski maratonu Engadin (o extrémních zážitcích jsem psala zde).
Prvních zhruba 10 km s větrem do zad do velmi mírného stoupání, místy po cyklostezce, je na rozjezd ideální. V Samedanu odbočujeme vlevo na Pontresinu a cesta nabírá ten správný sklon – začínáme stoupat. Mapy.cz nás vedou stezkou podél hlavní silnice, skrz centrum Pontresiny, téměř bez aut.
Pokračujeme s větrem v zádech, hlaďoučký asfalt, vcelku bez námahy nabíráme výšku a před námi se začíná otevírat panorama ledovce, padajícího z čtyřtisícového Piz Bernina. Zastavujeme, fotím. A o kilometr později znovu. Dáváme se do řeči s dvěma chlapíky, co jsou na bikách. Z vršku vede přírodní trail, nic těžkého, říkají. Takže další tip pro příště. Vzájemně si děláme fotku s úchvatnými kulisami za zády.
Přesně v okamžiku, kdy Petr prohlásí, že to není ani kopec a jde to samo, se před námi otevře náhorní planina a vítr se obrací. Poslední 4 kilometry je to těžká rubařina. Tedy pro toho, kdo tahá špic. To já nejsem, takže stíhám udělat ještě další fotky.
První postupový bod je náš. Čeká nás krásný, exponovaný sjezd k švýcarsko-italské celnici. A odtud hned kratší, ale výživný výjezd nad Livigno do passo di Fosgana. Dohoda zní, že tady se rozhodneme, co dál. Zda se spustit opravdu do Livigna, nebo si dát italské kafčo v restauraci na Fosganě.
Na trati jsme necelé dvě hodiny a polední sluníčko ukazuje svou sílu, byť se pohybujeme ve výšce nad 2000 metrů.
Zřejmě pod vlivem hypoxie se bez zaváhání spouštíme dlouhým rychlým sjezdem do Livigna, se slušným větrem v zádech. Tuhle podporu si v blesku uvědomuju a vím, že to není dobré, vždyť za hodinu to tady musíme vydupat zpátky. No, třeba se odpoledne vítr otočí.
Vítá nás sluncem zalité Livigno. Zatím co Petr nakupuje v zdejším Conadu Colu, vodu a croissant na doplnění ztracené energie, já se v myšlenkách vracím k okamžikům, kdy jsme v těchto místech končili naše etapy a chodili zchladit unavené nohy do řeky. Teď jsme v půlce. A i když máme 1000 nastoupaných výškových metrů, to horší nás čeká. Horší v tom smyslu, že oba kopce mají krutější profil.
Ale teď na to kafíčko! Přidávám si ještě pistáciovou zmrzlinu, lahodný zážitek mi lehce kazí pohled na jednu z plápolajících vlajek naproti cukrárně. Vítr se neotočil. Oproti Petrovi mám výhodu, pojedu za ním. Tuším, že to bude bolet, protože musím za jeho zády uviset co nejdýl. Vím kam přesně potřebuji, kde už se vítr trochu stočí a taky zmírní sklon 4km stoupání.
Vyrážíme, nohám se zpočátku vůbec nechce, ale to platí pro nás oba. Chce to jen trochu trpělivosti, postupně se to rozjede.
Splněno, i s tím odpadnutím z háku. Fotíme se opět u značky Forcola di Livigno a hned, než nohy zase vytuhnou se spouštíme dolů, abychom si vyjeli podruhé na Berninu. Poslední kopec dnešní etapy. Je vedro, serpentiny se klikatí zaseknuté ve svahu. Jak může být 300 výškových metrů tak dlouhých….
Odpolední sluníčko bere síly, ale co už. Vždyť mi ty výzvy milujeme. Konečně vidím ceduli passo del Bernina. Znovu ve výšce 2330 metrů. Paráda. Před námi dlouhý sjezd. Tohle je za odměnu. Vítr, který nás potrápil po cestě nahoru z Livigna nás bere na milost a žene nás do údolí.
Byla to krásná, zážitková 100km, s necelými 2000 nastoupanými metry, v nádherné krajině. Výlet, jak má být, zakončený koupelí v ledovcové řece. Takže, kam na kafe příště?
