Z deníčku šílené matky B. -9.díl. “Race mode” trochu jinak
Jak zlý sen. Jaro je tady a já… nemám tým?!! Takže jsem celou zimu makala zbytečně? Trénovala jsem v chaosu, chodila do posilovny, všechno plánovala – a teď to má jako skončit? Byla jsem zklamaná. Moc jsem se na sezónu těšila.
Ten e-mail od našeho francouzského manažera si pamatuju přesně. Měli jsme za týden vyrazit na první týmový kemp, ale přišlo oznámení, že tým nebude. Bylo těsně před sezónou a já neměla kde závodit. Panika. Psala jsem snad všem – českým i zahraničním značkám. Naštěstí mě podržel Kamil Tatarkovič z FDF Bike Shopu a zajistil mi materiál na sezónu. Bez kola by to fakt nešlo. Uf.
Rozhodla jsem se pokračovat. I díky slibům, které mi francouzský tým dal, a hlavně díky tomu, jak dobře jsem se po zimě cítila. Věděla jsem, že příprava nebyla marná, a nechtěla jsem to jen tak zahodit. Po rodinné poradě jsem se rozhodla – jdu do toho! Chtěla jsem zjistit, jestli se dá závodit a být zároveň mámou. Jestli to jde zvládnout, nebo je to šíleně náročné.
První závody, kdy neřešíš jen trať, ale i hlídání
První ostrý test byl závod ze série Blinduro. První Světový pohár v Itálii jsem musela vynechat – jednak kvůli vzdálenosti, ale hlavně jsem nesehnala hlídání pro Emilku. Druhý závod SP byl naštěstí doslova za rohem – v polském Bielsko-Biała, jen hodinu od nás. Nemusela jsem nikam cestovat, ale i tak to bylo náročné. Trénink ve čtvrtek znamenal, že jsem musela sehnat hlídání. Najednou mi došlo, že závodit s dítětem nebude vůbec jednoduché. Všichni přes týden pracují…
Nakonec to zachránil manžel, který na otočku přijel do Ostravy, aby Emilku pohlídal do odpoledne, než přijela moje mamka. Díky tomu jsem mohla stihnout trénink. Závod byl naštěstí v sobotu, takže jsme to zvládli.
Obrovská pomoc pro mě je i můj brácha – opravuje mi kolo a dělá servis na závodech. Bez mechanika to v enduru nejde, pokud chce člověk vyhrávat. Díky němu mám na závodech klid a víc času na regeneraci.
S manželem a bráchou jsme se domluvili: podle výsledku v Polsku se rozhodnu, jestli má smysl dál jezdit světové závody. Řekla jsem si, že když budu v top 10, zkusím další SP. Kdyby to bylo horší, pojedu jen domácí závody. Byla jsem nejistá – na SP je potřeba být výborně připravená a já si tím jistá nebyla.
Ale pak přišel šok – čtvrté místo! Tréninky s Emilkou v Chariotu na běžkách a skialpech během zimy mě opravdu posunuly. Přestože moje běžné tréninky trvají max dvě hodiny, zvládla jsem závod, který trvá čtyři až sedm. A to enduro kolo sedlám hlavně na závodech – během týdne se na něj skoro nedostanu. Takže to bylo téměř zázračné.
Trénink vs. mateřství
Od dubna do června jsme s bráchou znovu rozjeli cyklo kroužky pro děti v Ostravě – už druhou sezónu. Jezdila jsem v terénu jen o víkendech, přes týden jsem se snažila skloubit všechno s hlídáním Emilky. Cesty delší než dvě hodiny jsou s ní složité – autosedačku nemá ráda a často pláče. Takže jsem cestování na tréninky do bike parku nebo aspoň někde v Brně téměř zrušila. Jít na enduro kolo pro mě znamená šíleného vymýšlení a zařizování, plánovaní a cestování. Takže to v posledních měsících dopadlo tak, že jsem raději dopoledne navštívila posilovnu u nás na vesnici a odpoledne jsem jela na dvě hoďky na silnici, XCO nebo krosku u nás doma.
Světový pohár: Leogang a Canazei
Po úspěchu v Polsku jsem si řekla, že zkusím Leogang a možná i Canazei. Díky cenám z předchozích závodů jsem pokryla náklady na cestu a ubytování.
Na těchto závodech jsem nemusela mít s sebou Emilku – a to bylo znát. Vyspala jsem se, mohla jsem se soustředit jen na sebe, v klidu jíst, protahovat se. A výsledek? Opět top 5. Pomohlo i to, že jsem se mohla pořádně vyspat a vlastně si na těch závodech odpočinout. Emilka vstává už kolem 5:30 ráno a většinou v noci úplně nespí. Ještě se za ten její jeden rok nestalo, že by spala celou noc. A to si myslím, že byla zásadní věc při těhle dalších dvou výsledcích, kdy jsem zajela top 5. Prostě tyto detaily mě posunuly hodně vysoko.
Ale musím přiznat – bylo mi strašně smutno. Celý den jsem na ni myslela. Vyčítala jsem si, jestli to není moc brzo, že jsem ji nechala doma. Byla s manželem a babičkami a věděla jsem, že je o ni dobře postaráno. I tak jsem si každý večer volaly. Na další závod SP v Itálii, který byl kousek od Canazei jsem nejela, protože mi bylo smutno a neměla jsem ani hlídání. Tohle skloubit je prostě fakt náročné.
MČR a realita mámy-závodnice
Po Canazei následovalo Mistrovství ČR. Ještě před tím jsme stihli rodinou dovolenou, protože jsme ji plánovali dřív, než zveřejnili, že MČR bude v tento termín. Navíc Emilka měla nějakou šestou dětskou nemoc a vše bylo, tak na knap. Takže jsem před mistrovstvím neseděla více jak týden na kole. Z dovolené jsem se vrátila ve středu a v pátek ráno jsme s mamčou a Emilkou vyrazily na závody. Jsem moc ráda, když ji mám s sebou, ale je to náročné. Když je se mnou, chci se jí věnovat – a v hlavě mám spíš to, abych pro ní vše připravila, užila si ten náš čas. Mamča mi ji hlídala během tréninků a závodu, ale všechno ostatní už bylo na mně.
Přesto jsem do závodu dala maximum. Výsledkem bylo druhé místo. A přiznávám – trochu mě to zklamalo. Po třech top 5 ve světě jsem si přála zlato. Ale bojovala jsem a ten den byla prostě jedna holčina lepší. Emilka v cíli mi smutek rychle zahnala. Jsem moc ráda, že holky z XCO přicházejí do endura a já mám zase větší motivaci k tvrdé práci. Možná mi právě tady ten závod trochu připomněl, že je třeba trénovat víc. Anebo je třeba si vybrat, zda rodina není víc? To uvidíme na konci roku…
Dám do zbytku sezóny všechno, ale vůbec nevylučuju, že je to možná moje poslední v tomhle režimu. Rozuzlení přijde v dalším dílu. Teď makám dál a pořád sním o tom dresu s proužky. Můj dětský sen. Třeba se na MS všechno sejde a já o něj opravdu zabojuju.
Text, foto: Barbora Vojta
