Z Orlové na Paříž–Roubaix a zpět. Eliška Kvasničková opět na startu Gracie: „Byla jsem neřízená střela“
Gracia Orlová byla jedním z prvních velkých kroků její kariéry. Dnes se Eliška Kvasničková vrací jako závodnice, která si prošla zahraničním angažmá, těžkými závody i jedním z nejnáročnějších monumentů světa – Paříž–Roubaix. Jak vzpomíná na své začátky, co jí dala Francie a s jakými ambicemi přijede letos zpět?
První Gracia: bez zkušeností, bez očekávání
Na Gracii jste startovala už dvakrát. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Gracia Orlová?
Gracia byla první etapový závod, který jsem v životě jela. Abych řekla pravdu, vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat a jak to dopadne. Celý etapák jsem protrpěla, protože moje nutriční znalosti ještě nebyly na takové úrovni – byl pro mě problém doplnit všechny spálené kalorie. Zároveň to bylo i tím, že jsem jela závod ve velmi silné konkurenci a měla jsem zkušenosti jen z juniorské kategorie. Celkově to ale hodnotím velmi pozitivně a mám na to hezké vzpomínky.
„Byla jsem neřízená střela“
Pamatujete si ještě svůj první start na Gracii? V čem byla tehdejší Eliška jiná než ta dnešní?
V té době byla Eliška neřízená střela. Moc zkušeností v tak početném elitním ženském balíku jsem neměla, ale výkonnostně jsem na tom nebyla špatně. Největší rozdíl byl právě ve zkušenostech. Byla jsem zvyklá vrhat se do všeho po hlavě a moc o věcech nepřemýšlet (což mi zčásti zůstalo dodnes). Možná to byla i moje tehdejší výhoda – neměla jsem na sebe žádný tlak ani očekávání. Mohla jsem jen překvapit.
Francie: škola, která bolí
Po domácích výsledcích přišlo zahraniční angažmá ve Francii. Co vám rok v týmu Komugi – Grand Est dal po sportovní i lidské stránce?
Ve Francii to bylo složité. Během toho roku jsem si uvědomila, že člověk musí občas spadnout na úplné dno, aby se mohl odrazit zpátky nahoru. Udělala jsem v sezóně pár chyb, které bych dnes řešila úplně jinak, ale i to je součást procesu, který ze mě udělal závodnici, jakou jsem teď.
V roce 2024 jste se dostala i na velké závody včetně klasiky Paříž–Roubaix. Jak silný moment to pro vás byl, když jste se najednou ocitla na startu mezi hvězdami světového pelotonu?
To je jeden z okamžiků, na který budu vzpomínat do konce života. Byl to opravdu těžký závod, při kterém jsem hodně trpěla. Byla to pro mě velká zkušenost a ten pocit, že jsem dojela svůj první monument, je nezapomenutelný. Co se týče hvězd na startu, je to něco neuvěřitelného – jeden rok na ně koukáte z gauče v televizi a ten další už s nimi jedete.
Respekt v balíku
Na Roubaix jste se potkala se závodnicemi jako Marianne Vos nebo Alison Jackson, které se objevily také na Gracii. Přišla jste s některými z nich do kontaktu? A jak na vás tyhle velké osobnosti ženské cyklistiky působily?
Obě mají v balíku velký respekt. Vzpomínám si na moment s Alison Jackson při jednom závodě v Belgii. Balík byl rozprostřený po celé silnici a mechanik ho nemohl objet, když potřeboval dovézt občerstvení závodnicím v úniku. Alison během minuty dokázala všechny dostat na druhou stranu silnice a umožnit tak jeho průjezd.
Paříž–Roubaix bývá označována za jeden z nejtěžších závodů vůbec. Co jste si z téhle zkušenosti odnesla a v čem vás posunula?
Odnesla jsem si puchýře na obou rukách, ale také zkušenost, že se teď se silničkou nebojím vjet ani do lesa. Když jsem za celý závod neměla na kostkách ani jeden defekt, myslím si, že to kolo už snese všechno. Největší lekcí pro mě ale bylo to, že se nemám nikdy vzdávat. Kdybych nebojovala až do cíle, měla bych ve výsledcích OTL nebo DNF.
Návrat a nový začátek
Po zahraničním angažmá jste se vrátila do českého prostředí a do projektu VIF Cycling. S čím jste se vracela domů — a co jste si chtěla z francouzské zkušenosti přenést dál?
Vracela jsem se víceméně zlomená a s nulovým sebevědomím. Francouzský tým zkrachoval a myslela jsem si, že to bude konec mé kariéry. Jak ale často říkám našemu šéfovi Jakubovi Lorencovi – a řeknu to i teď – on i Tomáš Konečný mi tím, že založili VIF Cycling Team, zachránili kariéru. Budu jim za to navždy vděčná. Během toho roku jsem se dokázala dostat zpátky jak fyzicky, tak psychicky. Z Francie jsem si odnesla hlavně zkušenosti s fungováním v týmu – jak komunikovat v balíku, předávat si informace během závodu a fungovat jako jeden celek. Naučila jsem se taky líp přijímat roli v týmu a přizpůsobit se taktice.
Patříte mezi české závodnice, které jsou dlouhodobě silné v časovce, ale zároveň už mají zkušenosti i z velkých mezinárodních závodů. Kde sama cítíte, že je dnes vaše největší síla?
Určitě v časovce. Mám poměrně dobré silové předpoklady, které se s mým trenérem snažíme dál rozvíjet. Sedí mi také závody ve zvlněném terénu a kratší kopce.
Gracia znovu na startu
Gracia je etapový závod, který prověří závodnice v časovce, kopcích i celkové odolnosti během několika dnů. Co z toho vám sedí nejvíc?
Jedna z prvních etap na Gracii s dojezdem ve Štramberku mi seděla hodně, ale nejvíc samozřejmě časovka. Tam bych určitě chtěla zajet dobrý výsledek a navázat na předchozí roky.
S jakým očekáváním a cílem letos přijedete na Gracii?
Mojí osobní ambicí je určitě časovka. Co se týče ostatních etap, to se ukáže až na závodech těsně před Gracií a také v jejím průběhu – podle toho, jak na tom budeme. Máme totiž velmi silný tým a lídrem může být prakticky kterákoliv z nás.
Jaké jsou vaše cyklistické sny do budoucna?
Mým největším cílem je dál se posouvat výkonnostně i psychicky a podávat stabilní výkony po celou sezónu. Jedním z hlavních cílů pro tuto sezónu je vyhrát mistrovství republiky v časovce.
