Z deníčku šílené matky B. – 5. díl. Vítej na světě!
Přesný popis z mého osobního deníčku zní: „Spala jsem tvrdě, když mě ve 4:30 ráno probudila bolest břicha a tvrdnutí.“ Šla jsem se napít a znova lehnout. Už jsem to poslední měsíc zažila tolikrát, že jsem si říkala, že to jsou zase jen ti poslíčci. Zhruba v 5:00, když jsem ležela v posteli s očima dokořán a bolesti se stále opakovaly, tak jsem zpozorněla. Šla jsem si tedy napustit vanu, protože to byl jediný způsob, jak jsem mohla zjistit, že rodím, protože pravé kontrakce v horké vodě zesílí.
Pustila jsem si oblíbenou skupinu I.M.T Smile a Nohavicu a relaxovala jsem. Opravdu jsem si moc přála, aby ta bolest už nepřestala. Už jsem tuhle situaci poslední měsíc zažila hodně krát a vždy to skončilo jen poslíčkama. Konečně je to tady. Dva dny po termínu. Že by opravdu zabrala ta chilli polívka, kterou jsem si dala po kontrole v porodnici, abych Emilku dostala ven? Já nemám ráda chilli, ale den po termínu jsem snědla mega chilli polévku, protože už jsem byla lehce zoufalá a nechtěla jsem, aby porod vyvolávali hormonálně.
Po vaně jsem si lehla na gauč a pustila si telku a měřila si interval bolesti a interval mezi bolestí. A další radost přišla, když jsem měla kolem dvou hodin pravidelné bolesti 45-55 s a 6-7 min pauzu. Načetla jsem si, že do porodnice se má jet, když je pauza 3 min mezi 1 min bolestí, takže ještě byl odjezd daleko. Kolem 7:30 jsem vzbudila manžela, že to asi začalo. Manžel byl k mému překvapení úplně v pohodě.
Kolem 9:00 bolesti začaly ustávat a já jsem byla smutná a naštvaná a už jsem se málem rozbrečela, že zase nic. Fakt už jsem z toho byla unavená. Všechno mi bylo nepříjemné. Dala jsem si ještě jednu vanu, ale zapomněla jsem zapnout bojler, takže za chvilku mi začala téct studená voda, a tak mi manžel nosil horké konvice s vodou do vany. Ale to by se unosil, než by tam bylo dost vody, tak jsem naštvaná vylezla a šla jsem sbírat diviznu na zahradu, to byl můj ranní rituál poslední měsíc těhotenství, protože jsem vstávala v 6 ráno a všichni ještě spali, tak jsem chodila sbírat diviznu. Bylo to tak na 1-2 hodiny. Máme hodně divizny 😊.
Kolem 10:00 se vše zas otočilo, začala jsem mít silnější bolesti a pravidelné kolem 2 hodin a už jsme si byli docela jistí, že to začíná. SLÁVA!!!
Snažila jsem se kolem 11:30 dostat do sebe rýžovou kaši s jablíčkem, protože pak prý na to nebudu mít ani pomyšlení, tak jsem mezi bolestmi, pár lžic snědla, ale stejně mi z toho už bylo docela špatně. Taky jsem začala popíjet od mé homeopatičky doporučená homeopatika a kolem 11:30 jsme volali do porodnice. Tam manželovi řekli, že podle intervalu bolestí ještě můžeme počkat. Mohla jsem mluvit, a to je prý známka toho, že je ještě čas. Šla jsem tedy zkusit spát a manžel mi nosil nahřátý polštář s levandulí na bedra. Dokonce jsem na hodinku usnula, už jsem byla docela unavená, od 4:30 ráno, a to mělo teprve to nejhorší přijít. Ještě že jsem ten poslední měsíc odpočívala a poslechla rady ostatních maminek.
Ve 13:30 byl interval mezi bolestí jen 3 min, a tak jsme se s manželem rozhodli, že jedeme. Venku bylo 32 stupňů a představa, že pojedu hodinu v autě mě trochu děsila, ale asi ještě víc mě děsilo, že mě pošlou zpět domů. Manžel se těšil, že pojede ve stylu rychle a zběsile, ale trochu jsem ho uklidnila, že ty bolesti jsou snesitelné a že můžeme jet v pohodě. Dojez byl 1:15 hod. Poslední 20 min v Brně už mě to fakt dost bolelo a manžel začal být trochu nervózní, aby nemusel rodit on v autě. Do porodnice jsme dorazili kolem 15 hodiny. Jak se ukázalo, přijeli jsme na knap a já mohla jít rovnou na porodní sál.
Hned se mě ujala super porodní asistentka a já začala už fakt trpět. Využila jsem bylinnou napářku, která mi porod rozjela ve velkém. Byla jsem hodně v extázi. Vůbec jsem nevnímala okolí a chtěla jsem úplně všechno proti bolesti a na uvolnění, co bylo možné. Bohužel mi stihli dát jen Paracethamol v infuzi. Ptala jsem se manžela, jestli už to dokapalo, protože já cítím tu bolest ještě víc. Chtěla jsem začít brečet, ale pak jsem si uvědomila všechny ty rady, které jsem četla, a tak jsem začala hodně z hluboko dýchat a snažila se každou bolestivou část porodu uvolnit a taky jsem si říkala, že ta bolet je dobrá a že jednou skončí.
Trvalo to podle pocitu věčně. Ale najednou to všechno vzalo fofr. Vnímala jsem obrovský tlak, asistentka mě vzala na porodní lehátko. První dvě zatlačení jsem šílené řvala. Nemohla jsem z toho další den mluvit. Pak už vše trochu v mlze, podle instrukcí, na chvíli jsem měla před očima i totální tmu. Emilku jsem porodila v 18:25, 25.6.2024. Byla jsem totálně vyčerpaná, jak nikdy v životě, a to už jsem jela pár hodně těžkých a dlouhých závodů.
Moc jsem si přála zavřít oči a odpočívat. Asi po 15 minutách jsem prosila manžela, aby si malou vzal, že si potřebuji vydechnout. Emilka měla 3630 g, takže mi ten porod dal fakt zabrat. Teď, když se na to dívám zpětně, tak musím říct, že jsem měla krásný porod bez komplikací, ale ten den jsem říkala manželovi, že už nikdy nechci znova rodit. Jedna hodně těžká (možná nejtěžší) mise mého života splněna a hned další den jsem začala přemýšlet nad ďábelským plánem. Najednou mohla další mise začít. To už ale zase příště.
Autor: Barbora Vojta
