Z deníčku šílené matky B. Pátá (a taky první) na světě!
Po MČR v enduru na Králičáku, které se konalo koncem července, jsem se potřebovala trochu sebrat. Netvalo to ale dlouho a opět jsem se vrhla do tréninku po hlavě. Motivace v podobě vysněné medaile z mistrovství světa byla obrovská.
Emilka už ale měla třináct měsíců a začala svět vnímat úplně jinak než jako malé miminko. Najednou si uvědomovala, že odcházím, i když chtěla, abych jí četla knížku. Ten pocit, že jsem „hrozná máma“, mi ke tvrdému tréninku zrovna nepomáhal. I když jsem většinou trénovala, když spala, vždy se nakonec probudila a musel s ní být někdo jiný. Myslím, že zas tak hrozná máma nejsem – Emilce s taťkou, dědou a babičkami nic nechybělo – ale přesto jsem měla trochu špatné svědomí.
Konečně jsem měla po dlouhé době čtyři týdny, kdy jsem mohla trénovat tak, jak jsem byla zvyklá před těhotenstvím. Emilku jsem přestala kojit v jedenácti měsících, protože už jedla všechno možné i nemožné a k prsu už moc nechtěla. Neměli jsme žádné kroužky ani jiné povinnosti, takže podmínky byly ideální – až na jeden detail. Na jižní Moravě mi prostě chybí pořádný kopec s alespoň jedním sjezdem. A právě ten mi nakonec podle všeho chyběl k vysněné medaili.
Fyzicky jsem byla připravená skvěle, ale chyběla mi rychlost z bike parku. Jenže tam jsem se s Emilkou nemohla vydat – nesnáší delší jízdu autem než dvě hodiny denně. A představa, že pojedu 2,5 hodiny tam a zpátky, mě děsila. Jet bez ní by zase znamenalo shánět hlídání na celý den, což v týdnu nešlo. Takže jsem to za čtyři týdny zvládla dvakrát do pořádného bike parku a třikrát na traily kousek od Brna. A aby toho nebylo málo – při jednom z těch dvou tréninků nám ráno nejela lanovka a odpoledne, když se konečně rozjela, jsem měla neustále defekty. Za celé odpoledne jsem tak stihla sotva čtyři jízdy. Svým způsobem je ten můj výsledek nakonec neuvěřitelný.
Trénink byl opravdu náročný. Ne že by se mi nechtělo, ale bylo těžké nechávat Emilku doma a vracet se k ní úplně vyčerpaná. Navíc mě často přepadaly myšlenky, že to celé dělám „jen pro zábavu“. Kdyby to byla moje práce a dostávala bych za ni zaplaceno, možná by se mi to vysvětlovalo snáz – že s Emilkou nejsem tolik, jak bych si přála. Ale tvrdý trénink, nevyspání, nulová regenerace a vyčerpání po celém dni byly těžko obhajitelné jako koníček. Přesto jsem si tuto cestu zvolila sama – a chtěla jsem ji dotáhnout do famózního závěru v podobě medaile z MS.
Snažila jsem se trénovat maximálně efektivně. Měla jsem jen čtyři týdny bez regenerace, a to byl pravděpodobně i důvod, proč jsem sezónu nakonec kvůli nemoci ukončila o dva týdny dřív, než jsem chtěla. Každý sportovec ví, že regenerace je nesmírně důležitá. Já se aspoň snažila tělo podpořit suplementací – vitamíny, minerály a vysokým příjmem železa, protože mistrovství se mělo jet ve výšce 2000 m n. m. Udělala jsem pro trénink maximum.
Zaměřila jsem se na disciplínu enduro a podle znalostí z vysoké školy si sestavila trénink sama. Manžel mi pomohl se silovou přípravou v posilovně a já dřela. Intervaly jsem jezdila 10 sekundové, třeba 20× po sobě ve třech sériích, aby to odpovídalo zrychlení na 6–12 minutových trailech. Bylo to poprvé, co jsem nad vším přemýšlela opravdu do hloubky – protože prostor pro chyby jsem prostě neměla.
Mistrovství světa nakonec proběhlo skvěle. Sama jsem nechápala, jak dobře mi sjezdy sedly, a ještě víc mě překvapilo, že jsem byla lepší na sjezdových než na šlapacích tratích. Ale věřila jsem si – cítila jsem se silná a jistá. Nakonec jsem dojela pátá, s minimální ztrátou na vítězku. Zpětně to považuji za svůj životní výkon v enduru. Přesto jsem v cíli plakala – protože těch 4. a 5. míst z MS mám opravdu hodně (5. na MS juniorů 2014 Hafjel, 4. MS eliminátor Belgie 2018, 4. MS U23 2017 Cairns). Letos jsem byla v SP jednou 4. a dvakrát 5. – a všechny ty emoce mě prostě přemohly.
Celá sezóna byla navíc šílená. Původně jsem měla po roční pauze jezdit ve Francii a mít normální plat (říjen), pak bez platu (únor) a nakonec tým úplně skončil (březen). Přesto jsem přes zimu tvrdě makala, abych se vrátila silná. A měla jsem skončit? To prostě nešlo.
Naštěstí jsem našla zázemí u Kamila Tatarkoviče a mohla závodit – i když „jen pro zábavu“. Bez tréninku bych ale nevyhrávala v ČR a na TOP 10 ve světě bych mohla zapomenout. A to bych raději nezávodila vůbec. Když už něco dělám, tak naplno – na 100 %. Jenže stejně chci být i mámou na 100 %, manželkou na 100 %, kamarádkou na 100 %. A do toho je potřeba i pracovat, abych si aspoň na pár závodů vydělala – jinak by to bylo doma s rozpočtem těžké. Asi právě tohle mě štvalo nejvíc – že prostě nestíhám všechno, co bych chtěla.
Po MS jsem zvládla ještě Český pohár na Šumavě, čtrnáct dní po závodě. Jeli jsme tam s manželem a Emilkou a já si to tentokrát opravdu užívala. Na kole jsem po MS seděla sotva dvakrát a poprvé v životě mi to nevadilo. Na Šumavě mě to fakt bavilo – jezdila jsem s Emilkou v sedačce na flow trailu, trénovala po svém, chodili jsme do kavárny, na procházky… Bylo mi úplně jedno, že „bych měla“ regenerovat nebo koukat na videorozbory. Byla jsem úplně jiná Barča než dřív a říkala jsem si, že takové sportovní rodinné víkendy bych si dovedla představit častěji.
Netušila jsem, že to bude můj poslední závod sezóny. Sice jsem měla ještě šanci bojovat o celkové vítězství v Klínech, ale sezóna mě dohnala.
Po návratu ze Šumavy jsem si řekla, že je hotovo. Emilka se nachladila, mně vyskočily opary – tělo prostě řeklo dost. Týden před Klíny jsme obě dostaly antibiotika a zůstaly doma. Bylo mi hrozně, a postarat se o dítě v takovém stavu byla pekelná zkouška. Po třech týdnech se sice začínám dávat dohromady, ale únava přetrvává. Snažím se hodně odpočívat a pomalu se to zlepšuje.
Na kole jsem neseděla už měsíc a půl – a vůbec mi to nechybí. Naštěstí mám skvělou rodinu, díky které si občas můžu vydechnout. I když má teď Emilka silné „maminkovské období“, najdu si chvilku pro sebe – ale ne na trénink, spíš na regeneraci. Zase čtu, chodím do sauny, spím. Vracím se k věcem, na které při závodění nebyl čas – a zjišťuji, jak moc jsou vlastně důležité.
Co bude dál, zatím netuším. Momentálně to vypadá, že si dám dva roky pauzu a možná se vrátím silnější na MS v roce 2029 na Dolní Moravě. Upřímně jsem si byla téměř jistá, že po této sezóně končím. Ale tahle informace, že Čechy dostaly pořadatelství mistrovství světa a tentokrát bude i enduro a sjezd, mi udělala čáru přes rozpočet – moc bych si přála zazávodit si doma, i kdyby jen „pro radost“. Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se rozhodnu pro mistrovství, dám do tréninku znovu celé srdce a duši. Ale klidně tam pojedu i jen jako divák, fandit našim mladým holkám. V roce 2029 už budu v cyklistickém světě tak trochu „stařenka“ – třiatřicetiletá. Ale kdo říká, že i stařenky nemůžou snít o dresu mistryně světa? Vždyť sjezdařka Myriam Nicol letos slavila stříbro na MS v DH – a je jí 35.
