Blog DNK. Díky, Polsko, jsem vítězka
Spontánní akce bývají často ty nejlepší. Určitě máte mezi svými zážitky podobnou zkušenost. Z jedné takové mám nakrmenou duši už celý týden…
Měl to být obyčejný prodloužený víkend v Harrachově. Únik z Prahy už ve čtvrtek večer. V plánu běžky, možná ranní „fresh“ na sjezdovkách, klid a horký čaj. Užít si to, co mám ráda. Po sportu zasloužený odpočinek a večer zimní olympiáda – o atraktivní zábavu bylo postaráno.
Netušila jsem ale, že v pátek budu stát už v osm hodin ráno na startu závodu.
Začalo to tím, že jsme si chtěli ve čtvrteční podvečer v nedaleké Jakuszyci na hodinku a půl sklouznout na běžkách. Jenže po příjezdu na tamní stadion jsme uviděli spoustu stánků, nafouknuté brány, plůtky a ten klasický předzávodní šrumec. Za minutu bylo jasno – jede se tu závod seriálu Worldloppet (kam patří i Jizerská 50) a předehrou této klasické padesátky je třicítka volným stylem.
„Zvu tě.“
Na večeři? Ne. Na startovné.
Můj muž Petr byl okamžitě rozhodnutý – jestli jsou ještě startovní čísla, jedeme. Mně se ale vůbec nechtělo. Nakumulovaná únava z náročného týdne byla velkou brzdou. Start v 8 hodin? A mráz minus deset? Chtěla jsem si přispat. Chtěla jsem jet jen tak na výlet… Hledala jsem si sama pro sebe důvody, proč ne.
Jenže vnitřní hlas mi našeptával, že sněhové podmínky jsou skvělé (a byly), že trať je krásně vymyšlená, že tu znám každou zatáčku i každý kopec (a i to byla pravda), že by to vlastně mohlo být fajn.
„Zvu tě,“ řekl a pousmál se, když jsem brblala, že startovné těsně před závodem je skoro dvojnásobně drahé.
Ale tohle nebyl ten zásadní důvod, který moje rozhodnutí zvrátil. Bylo to nevyřčené přání mého muže o společném zážitku. A také to, co už dříve vyslovil nahlas – abych se nebála postavit na start ve sportu, který miluju, ve kterém mám (podle jeho odhadu) slušnou výkonnost a který si dokážu opravdu užít.
Tak jsem řekla jo.
Jednou závodník, navždy závodník
Večer se nesl v duchu příprav. Manžel řešil, jak co nejlépe připravit lyže, já zase co na sebe, abych nezmrzla, ale ani se neuvařila. Nastavený budík nakonec nebyl potřeba – byla jsem vzhůru už hodinu před zazvoněním.
Že by tréma? To si zakazuju. Vždyť jsem si přece říkala, že se jdu jen projet po upravené a pro veřejnost uzavřené trati. Žádný tlak. Žádné soupeření.
No jo. Jenže ono pořád platí: jednou závodník, navždy závodník.
Snídaně nic moc, přípravy v lehkém kvapíku, ale časový harmonogram držíme. Kromě krátkého rozhýbání těla není třeba víc. Oproti cyklistickým závodům jdu do tohohle skoro z nuly na sto. Pár minut před výstřelem si stoupám do naší startovní vlny, ještě pusa pro Petra – a už se pouštíme do třicetikilometrové porce.
Jedu s chladnou hlavou, ale…
První dva kilometry jsou náročné pro tělo i hlavu. Jede se rychle a je třeba si hlídat hůlky i svůj prostor, aby závod neskončil dřív, než pořádně začal. Brzy srovnám dech, najdu si stopu, kde mi lyže jedou líp, i když je to mimo hlavní proud. Jede se mi skvěle a nejradši bych předjížděla o sto šest, ale držím se plánu. Tepovku raději níž, abych měla v druhé, kopcovitější půli dost sil.
Když mám za sebou dvě místa s těžším sjezdem (pro mě těžším – po letní zlomenině mám respekt a bojím se pádu i do měkkého sněhu), míjím ceduli 20 km. Před námi je už jen jeden dlouhý kopec. Začínám věřit, že tenhle závod nejen dokončím a že to bude dobré.
Celý závod jedu s jednou lyžařkou. V cíli prohodíme pár slov – byla z Belgie a jela kategorii W40. Společně jsme předjely dost lidí z vlny před námi. A v posledním kopci jsem si dovolila svou (ne)soupeřku utrhnout a dojet si pro zhruba minutový náskok.
Odměna není taška s dárky ani pohár
Průjezd cílem, kde stáli fanoušci a byli pěkně slyšet, jsem si užila naplno.
Radost. Euforie Hrdost? Úleva, že je hotovo – a že mi ještě nějaké síly zbyly.
V cíli mě čeká Petr. Medaile na krku hřeje víc než sluníčko.
Čas 2 hodiny a 3 minuty znamená vítězství ve věkové kategorii a 29. místo ze 105 žen celkově. To potěší. Ale nejlepší přišlo odpoledne.
Petr objevil žebříček Datasportu, který přepočítává výsledky podle věku. A tam jsem vyhrála absolutně. O minutu před vítězkou závodu. Byla samozřejmě o lán rychlejší. Její jediný „problém“ byl, že byla o dost mladší.
Takže díky, Polsko.
Ale víte co? Největší vítězství nebylo v těch výsledcích, tabulkách. Pro mě to bylo jinak – že jsem to ráno vůbec odstartovala. A překonala vlastní pohodlí, vlastní výmluvy. Vlastní „nechce se mi“.
