Dva světy a jeden les

Přesto je to střet dvou světů – my, cyklisté, jsme pro ně nebezpečí při přímém kontaktu, oni nám ztrpčují zážitky z jízdy často „ex post“, kdy se nepotkáváme tváří v tvář, ale  drncáme po rozdupaných stezkách. To jsou dva světy…  koňáků a kolařů.

Obecná ustanovení o pohybu v přírodě zase vysvětluje  Zákon č. 114/1992O ochraně přírody a krajiny. Značení turistických tras u nás provádí od r. 1888 Klub českých turistů (KČT). K těm pro pěší, cyklisty (v zimě lyžaře) přibylo v r. 2005 značení i pro jezdce na koních.  Ale o tom, že jich je hodně sdílených, se většina z nás osobně přesvědčila.

Co není zakázáno je povoleno ?
O tom, kdo, kde a jak může využívat lesní cesty, si rozhodují samostatně obce. Jde zejména o soužití koňáků a ostatních, co chtějí užívat volného pohybu v lese. Každoročně se aktualizují mapy, kde jsou vyznačeny nové cyklotrasy, ale i stezky, kde je pohyb cyklistů. Kam se s koňmi smí a kde lze očekávat střet s dalšími návštěvníky lesa.

 Pohled z koňského sedla
Vzájemná tolerance, ohleduplnost i trochu předvídavosti patří i do relativně poklidného teritoria, kterým oproti městským cyklostezkám les bezpochyby je. To platí pro obě strany – tedy jezdce na koni i cyklistu.

My na kolech máme „koňskou“ sílu v nohou a tu využíváme k pohonu našeho dvoukolového stroje. Až na výjimky (zde mám na mysli např. nějaký prudký sjezd, kde brzdění je nepřítel, ale tam se kůň jistě nepohybuje) máme vše pod kontrolou, kolo ovládáme my.Zatímco u jezdce na koni přeci jen riziko neočekávané reakce může nastat. Jak vnímá kůň cyklistu, jaké nebezpečí může hrozit všem zúčastněným?

Zeptala jsem se zkušené koňařky, Martiny Hedvičákové, z jízdárny Přední Kopanina.
„Chodec , pejskař ani cyklista svou přítomností nejsou pro koně nebezpečí. Ale spíš jde o to, jak se v blízkosti koníčka chovají. Rychlé a těsné míjení je nepříjemné a může koně vylekat. Pak je v ohrožení cyklista i jezdec na koni. Stejně tak, když se cyklista přižene zezadu a nedá o sobě vědět. Lekne se jezdec a kůň na to reaguje“ vysvětluje Martina, proč bychom měli svou jízdu zpomalit, ale také na sebe upozornit. „ Klidně jen zvoláním nebo zvonkem, jezdec má pak čas koníkovi odklonit hlavu, eventuelně ukročit stranou“.

Sdílení…
Postupem času se snad dočkáme většího množství rozdělených stezek (pro bikery ideálně jednosměrných, jako jsou Singeltrack pod Smrkem nebo Rychlebské stezky), tak abychom mohli my i koňaři užívat dosyta zábavy, rychlosti, adrenalinu, kterou jízda lesem přináší. Zatím musíme sdílet, myslet na ty druhé a předvídat.
„Sama jezdím trochu na kole, takže vím, jak je rozdupaná cesta od kopyt nepříjemná. Proto v hodně mokrém počasí na měkké stezky nevyjíždím. A pokud musím, snažím se jet při kraji. Stejně tak i v zatáčkách, do kterých není vidět, zvolním z klusu do chůze“ shrnuje Martina pravidla, které podle ní respektuje většina lidí z jejich jízdárny.

Malé shrnutí „na cestu“
1. při míjení koně jízdu zpomalte
2. nikdy nejezděte příliš blízko
3. upozorněte na sebe, když přijíždíte k jezdci na koni zezadu
4. vaše kolo „zlobit“ nebude, ale kůň je zvíře a může udělat nepředvídatelnou věc – tak to prostě je

Bohužel i v tomto případě platí, že na sto lidí stačí jeden nezodpovědný hňup a špatné světlo padá na všechny. Přeji Vám, ať ten koho zrovna Vy potkáte, patří mezi ty znalé a tolerantní, co mají rádi stejně jako Vy volný pohyb, vítr ve vlasech a jezdí za zážitky.

Víte že..?  Máme něco společného – jak na sedlo cyklistické, tak i na to koňské se musí „zadek“ osedět 🙂

Autor: KajaP

Kája Polívková