Míša, holka z Whistleru…

Naše setkání bylo na prvním nočním závodě, kdy se drobná dívčina, s úsměvem na rtech vyptávala, kudy se dostane na trať. Nutno zmínit, že ten den od rána pršelo, cesty byly rozbahněné, kořeny klouzaly… prostě počasí pro tvrdé bikery, ne pro žádné křehotinky. Když se po půl hodině vrátila, se stejným úsměvem, vzbudila se ve mně zvědavost, kdo že ta sympatická holčina je. „Bydlím teď na jižňáku, ale jinak už tři roky ve Whistleru“…odpověděla na dotaz a ještě v ten den jsme si domluvily rozhovor. Protože neobyčejný příběh téhle (ne)obyčejné holky, která se stala instruktorkou na kole i na lyžích v kanadském sportovním ráji, Whistleru, si se zájmem přečte asi každý….

Whistler – říše divů pro dvě kola
Kanadský Whistler, město v provincii Britská Kolumbie,  je Mekka mountainbikingu. V místním bikeparku je více než 200 kilometrů tratí různé obtížnosti a další desítky a stovky kilometrů najdeme v širokém okolí . Podobně hustou koncentraci trailů, ale také lidí, pro které je biking opravdovým životním stylem, asi nikde jinde na světě nenajdeme. Whistler  samozřejmě žije také v zimě, překrásné horské středisko navštíví  ročně přes 2 miliony návštěvníků. Ten, kdo propadl kouzlu bikingu, o tomto ráji minimálně četl a shlédl videa, věnující se nepřeberným možnostem zdejšího ježdění. Někdo měl větší štěstí, více peněz a užil si tu dovolenou. Míša vyrazila za dobrodružstvím na delší čas….

Míšo, jakou jsi měla sportovní průpravu, než jsi vyrazila do Kanady ?
Jsem ze sportovní rodiny, táta vesloval, dělal instruktora sjezdového lyžování, takže jsem, logicky, nemohla uniknout jeho péči ;-). Naučil mi na lyžích, když už hory, tak k tomu patří i běžky. Ale na základní škole se mi projevilo závažné onemocnění kyčle, tzv. Perthesova choroba ( porucha vývoje kyčelní jamky a kloubu) a se sportem byl na čas konec…To mi bylo 9 let, léčila jsem se do svých 12 let…

To bylo asi dost nepříjemné pro živé dítko…
Mamka to také tak vnímala a po dohodě s lékařem, když už to bylo možné, mi přihlásila do plaveckého oddílu. A  také jsem začala v rámci rehabilitace jezdit na kole. Ale úplně mi to nechytlo, že bych se vrhla třeba do závodění…

Ale docela pěkné výsledky máš z veslování….
Skvělé roky u vody, ve výborné skupině a bezvadným trenérem, Pavlem Ondráčkem. On sám byly vynikající veslař, ale v tréninku používal mnoho dalších doplňkových sportů…takže jsme s ním jezdili na kole, běhali na běžkách i po svých, šla jsem výkonnostně dost nahoru. Už, už to vypadalo, že se nominujeme s parťačkou na MS, ale o místo to nevyšlo. V tu chvíli, to mi bylo 20 let a měla jsem přejít mezi dospělé, jsem ztratila motivaci na vrcholovou dřinu. Nikoliv však na sportování.

Říkáš, že ti bylo 20 let, takže po maturitě….
Moc jsem se chtěla dostat na FTVS, jenže jsem nedala v atletice limit na 100m , a tedy neudělala talentovky. Přihlásila jsem se na VOŠ , sociálně pedagogické zaměření, po roce ale další změna, nakonec u mě vyhrála Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem, kde jsem dostudovala sporty v přírodě. Potřebovala jsem ale pohyb, takže jsem závodila za vysokoškolský oddíl na běžkách, s kamarády dělala survivaly, adventure race, udělala si lezecký kurz ….prostě všehochuť a pocitově bez řádu. Do toho jsem dělala na zkrácený úvazek v Hudy sportu, a přemýšlela, co se životem dál. Bylo mi 25 pryč….hledala jsem to správné naplnění pro mě.

Tak přišel čas na „únik“ do světa ?
V podstatě ano, tak jak to dělá spousta mladých, plán byl za půl roku vylepšit angličtinu, potkat nové lidi  a náklady uhradit z brigády. Volba Whistleru byla díky mému bratrancovi, který tu 6 let pobýval.  Přijela jsem s kamarádkou na zimní období, kdy je tu dost práce – té nekvalifikované. Začátek je klasika – „housekeeping“, který vám dá vydělat na ubytování a jídlo. Když chcete víc, je třeba se poohlédnout po druhé práci. Whistler není levný…

A jak ses dostala k pozici lyžařské instruktorky ?
Ve Whistleru funguje dost věcí na bázi dobrovolnictví, tak jsem se také zapojila do prodeje lístků, půjčování lyží v jednom menším obchůdku. Po šesti měsících mi majitel nabídl poloviční úvazek, na další sezónu pak plný. Mezitím jsem si udělala kanadský certifikát na výuku běžeckého lyžování.

Pokud ale dobře poslouchám, půl rok se protáhl….
To jo (úsměv). Majitel obchodu i spousta kamarádů mi říkali, ať zůstanu na léto. Já ale na kole ani moc nejezdila, tedy ne tak, abych ocenila zdejší traily, bike park, prostě vše, co tato oblast nabízí. Jenže – když vyrazíte s někým, kdo to zná a ví, kudy vás protáhnout, dostane vás to. Já měla nejprve kolo půjčené, první jízdy byly dost hrozné…tolik kořenů, lávky, přírodní překážky….ale strašně mě to bavilo. Další rok jsem si pořídila svoje kolo, tady je běžné a finančně výhodné si pořídit „z druhé ruky“, ojeté, tak mám pěkný trail bike kanadské značky NORCO.

Další certifikát na sebe tedy nenechal dlouho čekat, viď ?
Ano, na kole jsem se vylepšila, takže udělat si základní kurz nebylo nemožné. V Kanadě je úplně běžné, že si návštěvníci najmou na víkend či celou dovolenou svého instruktora. Místní bikepark tvoří ze 70 % sjezdové tratě, tedy nahoru lanovkou , zbývajících 30% tvoří zdejší traily. Své si tu najde skutečně úplně každý, s jakoukoliv úrovní . Mojí klientelu tvoří turisté z USA, Mexika, Asie…spíš jsou to začátečníci, přijedou bez kola a po týdnu odjíždí se spoustou návyků, dovedností. A zážitků. V poslední době se i dříve nepřístupné nebo obtížné traily trochu upravují, aby se přiblížily všem.

Píšeme pro dámský web, tak se musím zeptat, jak je to ve Whistleru se zájmem žen o kolo, výuku jízdy …?
Tady byste si užily! Zájem je rok od roku větší. Pravidelně se tu organizují akce, tzv. Womens Night, kdy se specielně pro ženy nabízí slevy 20 $ na instruktory, pořádají se programy, kde je v jeden okamžik  v areálu několik stanovišť se zaměřením na DH, Xc nebo techniku, servis kola….a každá si vybírá dle zájmu. Stejně tak jsou to velmi populární odpolední závody „Toone race“,konají se každý čtvrtek, sponzorují to místní hospody,na startu se sejde klidně 100 žen, nejrůznější výkonnosti.

Získala jsi práci, která tě baví, kolik ti zbývá času na vlastní poježdění ?
Práce je sezónní, v zimě, když je sníh, v létě je to od května do září, října. Dělám 7 -8 hodin, na kolo se ale dostanu každý den. O Whistleru se říká, že je to „hlavní město hraček“ – a ono to sedí. Je tu spousta vyžití, ale samozřejmě že kolo je tu nejvíc.  A lidi kolem….je tu soudržnost, pokud se někdo dostane do problému, vždy se dočká pomoci. Společně se chodí opravovat traily, aby bylo pak dobré a bezpečné ježdění.

Co tedy dál, Míšo ? Máš přímo tady nějaké ještě nenaplněné sny ?
Jasně že mám. Začnu tím, co už se pomalu přibližuje. Existuje tady organizace, která pořádá po Kanadě ženské kempy – Track Dirty Series, mají spoustu vybavení, od kol počínaje až po boty, chrániče….Dva roky jsem jim vždy po akci uklízela, pomáhala s vyčištěním veškerého materiálu – a zas jako dobrovolník. Letos jsem se dostala mezi vyvolené guidy a jela jako pomocný doprovod. A protože na mě šly dobré reference, blýská se na postup už v nadcházející sezóně. Musely byste vidět tu atmosféru v týmu, proč po něčem takovém člověk touží….

A ta druhá věc ?
Je samozřejmě spojená také s ježděním. Propadla jsem Enduro závodům, a za rok se dostala na čelo jedné docela dobré série. Každý den jezdím, a vnímám, jak se zlepšuji. Byla jsem i na odborném kempu, vedeném Julianou Furtado (biková hvězda 90. let, pozn. redakce), a jedna z členek jejího uskupení si mě vzala k sobě na trénink, vedla mi stopu, kudy ideálně jet, moc mi namotivovala. Mým snem je stát se sponzorovanou jezdkyní právě na Enduro. Tady platí, že sny se dají dosáhnout, když si za nimi jdeš.

Jsi ve Whistleru přes tři roky, jak moc tě změnil život tady ?
Určitě jsem měla tu touhu a potřebu přírody i jiného, než velkoměstského života v sobě. Tady se ale ještě priority přeskládají. Vážím si toho, že jsem. I toho co jsem dokázala, co umím. Díky tomu si můžu i každý den užívat beze stresu a ten stres není i proto, že jsem tu blíž přírodě. Je to tu tak nějak „duševně čisté“. Prostě tady je život zážitek ! Však Dámy přijeďte…

Díky za moc příjemné povídání a i pozvání, tak třeba brzy ve Whistleru na viděnou !

Autor: Kája Polívková
Foto: archiv M.Pačáková

Kája Polívková