Tradiční závod vedoucí z pražských Dejvic do údolí Divoké Šárky až na Okoř a zpět, Pražská 50, letos oslavila osmnáctý ročník. Tentokrát jsme nevěnovaly pozornost jen závodnicím, ale i jedné dámě, která je se závodem pevně spjata….
Author Pražská 50, maraton vedoucí nepříliš obtížným terénem, má své věrné příznivce. Pro svou trať, přátelskou a pohodovou atmosféru, bezvadně fungující organizaci i pozávodní servis. Startovní listina letos čítala téměř 900 přihlášených, na start jich přišlo o trochu méně. Noc před závodem totiž přišly silné průtrže a příroda jako by chtěla dohnat letní vláhový deficit, nakonec ale i svatý Petr byl k závodu příznivý. Vytrvalý déšť ustal kole osmé hodiny ranní, přesně v době, kdy se závodníci začínali sjíždět na dejvické náměstí a tento stav vydržel až k závěrečnému vyhlašování těch nejlepších. Odměna pro ty, co závod už 18 let organizují i bikery, co se nezalekli zamračené oblohy, a postavili se na startovní lajnu.
Author Pražská 50 není jen pro dospělé, takhle si to užívali při svém závodě ti nejmenší…
Letošní ročník ozdobila svou trochu nečekanou účastí i úřadující mistryně České republiky v cross country, Karla Štěpánová, o prvenství se ale chtěla porvat i další zkušená závodnice, Ivana Loubková, která naopak měla na kontě již druhé místo z loňského roku a zdejší „silničářská“ trať jí sedí. Přesto byla Karla velkou favoritkou, nejen pro svou výkonnost, ale i pro její buldočí vůli bojovat na doraz a chuti vítězit.
Karla krátce po startu..
Předpoklady se vyplnily do puntíku, po celu trať jely obě dámy pospolu, v menší skupině mužů a rozhodovalo se až závěrečném stoupání, zhruba 2 kilometry před cílem. Karla přijela do cíle o pouhých 18 vteřin před Ivanou. „ Bylo to hrozný, děsně mě to bolelo. Mám unavený nohy ještě ze Sudet a z dalších tréninků, co jsem jela v týdnu a tady to bylo pořád na doraz, v háku. Ivanu z XC čet neznám, ale jela fakt dobře. Já už nevěřila, že vyhraju, pak jsem to zkusila v posledním stoupání, úplný doraz a stejně pak i dolů, měla jsem strach, že mi zase sjede z kopce, ale už to nestihla“, sdílela své pocity z trati Karla.
Ivana Loubková odpovídala trochu posmutněle: „ Opět druhá, ale líp to nešlo, v tom kopci jsem jela, co mi nohy dovolily, ale na Karlu jsem prostě nestačila“. Třetí místo putuje do růžového týmu Kellys Bike Ranch, zásluhou Lucky Hamanové. Pozornost si zaslouží i výkon týmového kolegy Lucie, Michala Bubílka, který i na mokré trati přijel ve výborném čase 1h 37 min, s téměř třičtvrtěminutovým náskokem.
Ivana Loubková podala výborný výkon, ale na českou mistryni to přeci jen nestačilo…
Ale ještě jednu dámu tohoto pražského závodu jsme vyzpovídaly…
Jmenuje se Jana Váňová, je jí 64 let a po celých 18 ročníků je součástí organizačního týmu Pražské 50 ve funkci hlavní rozhodčí. I když během závodního dne zažívá nejeden stres, dává kolem sebe pozitivní náladu, pohodu. Jen těsně před startem nasadí přísný výraz, to aby zklidnila první řady elitních závoďáků, kteří netrpělivě očekávají startovní výstřel….
Jano, jak ses dostala k rozhodování cyklistických závodů?
Začalo to už v roce 1975, kdy jsem si udělala zkoušky 3. třídy, ale tehdy to bylo pro sjezdové lyžování, abych mohla pomáhat pro závody, co jsme dělali v Liberci. Během let jsem si dodělala 2 a 1. třídu, abych mohla fungovat i na FIS závodech. Kolem lyžování byla fajn parta, jezdili jsme samozřejmě na kolech a když se začali objevovat první závody horských kol, domluvili jsme se, že vypomůžeme tam. Co taky dělat v létě…U Pražské 50 jsem od jejího začátku, spolupracuji s Pavlem Landou (ředitel závodu –pozn.red.), jezdím taky do Šatova na Vinařskou 50 a Jizerskou 50, dnes ČT cup. Kromě toho rozhodcuji Extraligu masters, což je silniční seriál.
A co ty a kolo?
Na kole samozřejmě jezdím, začínala jsem na Favoritu, pak mi kamarádi z lyžování pořídili horské a já se všechno učila za pochodu. Teda za jízdy. Bylo mi 40. Terény nebo úzké sigltraily už pro mě nejsou, ale mám ráda svezení v opravdové přírodě, v lese. Miluju sjezdové lyžování a běžky, tam jsem i závodila. Bez pohybu bych nemohla být. Naše tělo je přeci uzpůsobené pohybu, kdo nesportuje, tak ten je pak chudák. Rozsype se zdravotně.
Co je v rámci tvojí práce tady při závodech to nejdůležitější?
Máme tým, který už je sehraný. Vše začíná na prezentaci, to musí šlapat a pokud možno bezchybně. A stejné je to v cíli, i když máme čipovou časomíru, vše jde rovnou do počítače, děláme dvojí kontrolu, kdy hlásím průjezdy.
Jsi stále plná energie, co bys tedy vzkázala čtenářkám našich stránek, jako fungující recept?
Ať si rozvrhnou život tak, aby se mohly hýbat, ať už jdou cvičit nebo běhat. I když mají ženský spoustu práce s domácností, která unaví… Já osobně preferuji přírodu, tak si nejlíp vyčistím hlavu a načerpám.
