Reklama

Holky kolem kol. Fotografka Markéta Navrátilová, tady a teď – díl II.

Co radí naše špičková fotografka amatérským kolegům? Jaká uznává pravidla ve výchově svého syna? Nejen o tom je dnešní pokračování rozhovoru s výjimečnou ženou, Markétou Navrátilovou.

Reklama

V dnešním pokračování se už nebudu vyptávat na zážitky z Tour, i když to propojení tam musí být, přeci jen je to čtvrtstoletí tvého života. Fotíš také dost i mimo sportovní akce, můžeš prozradit, na čem teď pracuješ?

Jedenáct let dělám  pro Stanislava Bernarda, on si vymyslel svůj pivovarský magazín „ Vlastní cestou“.  I se Stanislavem je nás v týmu šest, časopis vyhrál už hodně ocenění v kategorii B2C (Bussines to client), soutěže Zlatý středník, Czech Top 100, Českou cena za PR. Stanislav si ten koncept vymyslel a hodně se o tom píše, my to naplňujeme rozhovory se zajímavými lidmi, kteří nás baví a kteří jsou pro nás inspirací. Bylo příjemné strávit hodinu, dvě třeba s panem Adolfem Bornem nebo se procházet zamlženou ranní Stromovkou s panem Václavem Cílkem. Focení se při takových příležitostech stává druhořadou záležitostí. Mám tuhle práci jeden na jednoho ráda, ale občas je to těžké, protože ty lidi si musíš nejprve získat, vysvětlit jim, co po nich chceš a proř a přitom musí vše plynout přirozeně, nerada lámu veci a už vůbec ne lidi přes koleno.

Pracuji také pro Olympijský výbor, nedávno jsem byla v porotě soutěže Sport amatér foto, ta mě znovu utvrdila, že nezáleží na vybavení, ale na oku a citu. Vyhrála totiž černobílá fotografie člověka, který fotil vlastnoručně vyrobeným fotoaparátem a snímky získával podobně jako Leonardo da Vinci na konci 15.století.

 Jakou radu bys dala těm, co se focení na amatérské úrovni věnují?

Určitě to není  jen o vybavení, dnešní mobily mají tak dobré fotoaparáty, že s nimi uděláš kolikrát hezčí fotku, než s nějakou zrcadlovkou. To samozřejmě platí jen pro některé tipy fotek.

Co je důležité a pomůže dělat pěkné obrázky je vlastní představa. Vědět co chceš vyfotit, jaký má být výsledek, tohle mít připravené předem, zda to má být klidné, melancholické nebo  dramatické. Ty si vytváříš ten svůj fotografický svět a fotka je jen nějaká výseč tohoto světa, ale tebou vnímaná,  takže to je kus tebe a v té fotce by to mělo být vidět.  Není lehké se profotit k tomu, aby  pět fotek  z deseti vypadalo, že jsou  od jednoho autora, aby  tam byl vidět jeho styl.  To trvá roky a někdy se to nepodaří nikdy.

Ale leccos se dá naučit, načíst, jak funguje světlo a stín, je dobré zanalyzovat fotky nějakých dobrých fotografů. A k tomu musíš vymýšlet a zkoušet, někdy fotky vypadají hezky z podivných úhlů, nebát se tvořit vlastní kompozice, mít cit pro situaci. Například fotky z londýnského metra jsem dělala takovým malým foťáčkem, protože kdybych tam měla nějakou velkou zrdcadlovku, tak by lidé viděli, že fotím a narušilo by to atmosféru. Je jedno čím fotíš, že když si najdeš adekvátní přístup a techniku tak je možné udělat hezkou fotku skoro čímkoliv. Není to jen o technice. 

Jak se díváš na postprodukci?

Běžně se používá u reklamních fotek, to je ta přiznaná profesionální varianta, kdy už od začátku víš, že výslednou fotku složíš ze tří snímků. Ale u reportážní je toho strašně málo, vyrovnáš křivky a vyretušuješ čip, víc ne.  Nejsem v tomto případě příznivcem velkých úprav a to ani  u portrétů. Snažím se je fotit tak, aby další větší retuše nebyly potřeba.  Vždyť fotím opravdové lidi, tak potřebuji, aby se v tom poznali. Jiné je to, když fotím interiéry, kdy v jednom koutě je hodně světla, v druhém málo, tak to naexponuješ jednou na světlo, jednou na stín a pak se ty dvě fotky spojí. 

Jsi maminkou devítiletého Tima, jak si tuhle roli užíváš?

Užívám, krásně spolu válčíme. Tim je hodně živý kluk, roztomilý i drzý, neustále něco povídá, vůbec se nestydí, až si říkám, kde se to v něm bere. Já nemám takové to poslušné dítě, já mám tak trochu rebela, do tří let nemluvil, od tří už nepřestal.  Je ve věku, kdy je ve škole nepozorný, ale zároveň ukazuje, že není hloupý.  

Máte doma  volnou výchovu nebo jsi zastáncem pevnějšího režimu?

Tim už je ve věku kdy ví, že to bez toho režimu úplně nejde.  Nenutím ho do věcí, které by ho nebavily, ale když už něco dělá, tak to musí brát zodpovědně. Snažím se, aby měl nějaký systém a řád, protože já jsem na tom vyrostla.  Chci, aby byl veselý a spokojený, ale někdy to je to vyčerpávající.  Přála bych si, aby v životě mohl dělat, co ho baví, tak jak se to podařilo mně.  Myslím, že je mnohem víc ambiciózních matek, než jsem já. Proto ho třeba nechávám na  základní škole tam, kde bydlíme, kde má spoustu kamarádů  výbornou třídní učitelku, proto se věnuje mnoha sportům, ale ničemu s cílem vrcholového závodění.

Nepoznamenalo tě v tom právě setkávání s vrcholnou cyklistikou, její drsnou stránkou?

Já jsem měla docela tvrdou výchovu, mě rodiče říkali, co mám dělat, nejprve to byla 4x v týdnu gymnastika, když mi začaly bolet záda, přišel na řadu tenis, neměla  jsem jinou možnost.  Neumím  si představit, že by Tim něco takového dělal.  On sice také  4x týdně sportuje, ale 2x týdně chodí do juda, 1x týdně na kolo, jednou chodí plavat, ale nevedeme ho cíleně jen k jednomu sportu. Nemáme žádné ambice mu předurčovat sportovní budoucnost.

Jsme stále na začátku roku, máš nějaké přání?

Zdraví! Nemám žádná přání, tohle opravdu stačí. Nejsem člověk, co by hodnotil uplynulý rok.  Já úplně nežiju tím, co chci, ale tím co si můžu dovolit.  Jsem těšící se tip a je jedno, jestli  jde o malou věc nebo velkou akci. Díky tomu jsem  schopná překonat různé překážky, kdy jindy bych už nemohla. Takhle jsem třeba podnikla cestu do Ameriky na 4 dny, dva dny jsem fotila a dva dny si udělala čas pro sebe, potřebovala jsem si vyčistit hlavu a být chvíli sama. Jeden den byl v Las Vegas, druhý den v přírodě.

Ale jedno pracovní přání mám. Když se letos vydám na Tour, bude to moje pětadvacátá a chtěla bych na konci roku vydat další knihu, poslední cyklistickou, kde bude třeba mých oblíbených 150 fotek.  Uplynulo 8 let od vydání knihy  Re –cycling, samozřejmě jsem od té doby něco nafotila, ale nevím stále jak to pojmout, zda tam přidat nějaké texty, nevím, jak graficky ani formálně, musím nad tím prostě začít přemýšlet. 

Asi by mi naše čtenářky neodpustily, kdybych se nezeptala ještě ne jednu otázku, co Markéta a kolo?  

Kolo mám, ale myslím si, že jsem minulý rok naběhala víc, než najezdila a to moc neběhám ;). Je to už asi 15 let stařičký Gary Fisher, kterého jsem vybartrovala, a jediné vylepšení na něm je nová vidlice.  Těch důvodů, proč jezdím tak málo je víc. Já vím, že sport je hodně návykový, že by mě to bavilo, ale nechci si na sebe plést bič, že pak na kolo nebudu mít čas a bude mi to líto. Takže tohle je takový způsob sebeobrany, abych se netrápila. Prostě si sportuju podle času a chuti tak bezstarostně. Na kole je pro mě ideál 30 kilometrů podél vody, bydlím u cyklostezky, takže se to přímo nabízí.  

A teď jsem si vzpomněla, že jsem toho Garyho půjčila loni na podzim spolužákovi z UMPRUM na jejich instalaci v rámci Design Bloku, a že si ho od něj budu muset do jara vyzvednout, abych měla na čem jezdit alespoň podél té vody.

Markéto, moc děkuji za přijemné a inspirativní povídání a také tu spoustu krásných fotek, které osloví nejen cyklistické nadšence. Už teď  se těšíme na další. Ať se daří! 


První část rozhovoru zde.

 

Autor: Kája Polívková
Foto: Markéta Navrátilová, archiv fotografky

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama