Reklama

ROZHOVOR: Nicole Frýbortová o trnité cestě k úspěchu

„Co bude dál, ještě prozrazovat nechci“, říká velmi pohledná čtyřiadvacetiletá krasojezdkyně, která si prošla ve svém sportovním životě hodně složitou cestou…

Reklama

Má neobvyklé jméno a ještě víc neobvyklý životní příběh. Krasojezdkyně Nicole Frýbortová se narodila a žije v moravské metropoli, přesto obléká slovenský reprezentační dres.  A v něm sbírá světové medaile.

 

Doba velké slávy sálové cyklistiky, spojené s jmény bratří Pospíšilů či krasojezdkyně Anny Matouškové je dávno pryč. Jak ses dostala k tomuto poměrně neobvyklému sportu ty?

Poprvé jsem viděla krasojízdu u nás doma, v Brně Řečkovicích, kde tehdy trénovalo spoustu krasojezdců. Zkusila jsem si to a zůstala u toho. I když jsem ze začátku nebyla v očích trenérky k těm nadějným, nakonec jsem to z jejich svěřenců dotáhla nejdál. Pomohla mi v tom i moje maminka, ona byla velká sportovkyně, dělala skoky na trampolíně, ale vzhledem k rodinné tragédii toho musela nechat.

Dělala jsi něco předtím nebo byla krasojízda tvůj první sport?

Jako malá jsem chodila do gymnastiky, ovšem vydržela jsem tam pouze týden. Trenérka tenkrát mamce řekla, že nejsem pružná, dokonce něco v tom smyslu, že jsem dřevo a nikam to nepovede.

Jezdila jsi taky na “normálním“ kole?
Hodně brzo, údajně mi byly asi dva roky.

Vzpomeň na své začátky, jak vypadaly tréninky, když jsi byla ještě dítko školou povinné…
Začátky, vlastně tak jako celá cesta k úspěchům, byly trnité. Pamatuji si, že jako malá jsem musela trénovat na maličkatém pódiu, kde jsem měla vždycky strach, že spadnu dolů. Když jsem měla svůj první velký úraz a zlomila si prsty na nohou, musela jsem ještě dokončit trénink. Další den jsem přišla se sádrou. Jednu dobu se taky cvičilo v tělocvičně, kde se netopilo, nesvítilo světlo a v zimě to bylo opravdu krušné. Navlečeni v rukavicích, čepicích a teniskách. V dnešní době trénujeme na SKP Kometa Brno, kde je tělocvična sice malá, ale je tam teplo.

A tvůj první výsledek, který tě motivoval k další dřině?
Můj první úspěch a velká motivace byla nominace na moje první mistrovství světa v roce 2008. Tenkrát jsem tam byla úplně nejmladší a skončila na 9. místě. To mě hodně povzbudilo. 

Jak vypadá takový běžný trénink krasojezdkyně?
Každý trénink začíná malou rozcvičkou a pak už člověk sedí jenom na kole. Dříve jsme trénovali 3-4 hodiny denně, teď je to kolem 2 hodin. Většina cviků se trénuje s jištěním pouze ruky trenérky. Ani moc nepřeháním, když řeknu že nácviku něčeho těžkého předchází 1000 nepovedených pokusů. A taky pádů. Jediný cvik, u kterého jsem byla jištěná, byl skok ze sedátka na řídítka, to jsem byla zavěšená na laně a mamka mě jistila. Pádů je nespočet. Při tréninku nového cviku je člověk pořád na zemi. Ale nejen to je náročné na fyzičku. Závodíme sice “pouze” 5 minut, ale vzhledem k tomu, že člověk musí zvládnout 30 cviků, je to makačka. I když jízda při závodě působí lehce, rozhodně jsem neviděla nikoho, kdo by se při obtížnější sestavě nezadýchal.

Jak moc je krasojízda finančně náročným sportem?
Vzhledem k tomu, že si vše musíme platit sami, počínaje nákupem cviček, oblečením na trénink a vystoupení, přes pořízení kola, zaplacení trenérky, pak  startovné a cesty na závody samozřejmě k tomu, tak je krasojízda velice finančně náročná. Pokud chce ale člověk něčeho dosáhnout, musí absolvovat závody v zahraničí, aby se poměřil s konkurencí. Takových závodů venku je za rok minimálně deset a jeden víkendový “výlet” příjde cca na 10 tisíc korun.

Jak vypadá tvé kolo, co vše je na něm odlišeného od těch normálních, na kterých jezdí sportující veřejnost?
Kolo je speciální a to moje je od českého výrobce značky Otoupalík. Nemá žádné brzdy, řazení, je to tzv. “furt šlap”. Říkám tomu holátko, které se dá koupit cca za 45 000,-. Pokud si necháte nějaké kolo vyrobit, samozřejmě si můžete říct, jaké barvy bude mít. Já osobně jsem byla velice náročný zákazník. Vše muselo být do detailu propracováno 🙂

Můžeš nám trochu přiblížit, jak probíhá soutěž krasojezdkyň? Máte povinné cviky nebo máš úplně volnou ruku při tvorbě sestavy?
V krasojízdě si každý sestavuje svou soutěžní jízdu sám. Vybírá z pravidel, kde je popsáno několik stovek cviků s bodovým koeficientem. V mé kategorii je to přesně 30 cviků, který člověk musí stihnout v pěti minutách. To znamená, že já sama si vyberu 30 cviků, které umím a mají co nejvyšší bodovou hodnotu. Napíšu si sestavu a bodle součtu bodů se poté tvoří startovní listina na závodech. Závodník s nejnižším počtem startuje jako první a s nejvyšším počtem až na konec. Při samotné soutěži se body strhávají za každý pohyb rukou, pád, dotek země, nesprávné provedení a spoustu dalších. Občas jsem měla pocit, že se body strhávají i za nesympatii, jak už to u sportů, kde není vše měřitelné bývá…

Co tréma, míváš ji, jak s ní bojuješ? 
Tak asi jako každý trému samozřejmě mám. Velkým pomocníkem je mi v tomhle mamka. Máme takový rituál, že ji před závodem vždy musím bouchnout a trému ze sebe vybít.

Je nějaký prvek, který tě hodně dlouho trápil a zároveň jsi věděla, že tě posune do světové elity?
Tak právě už výše zmiňovaný přeskok ze sedátka na řídítka. Byl to cvik, který jsem se učila skoro dva roky. Dlouhému procesu asi přispěly i obavy trenérky tento obtížný prvek učit, tak jsem chodila “po tajnu” vždy v neděli brzo ráno s mamkou.

Jak vnímáš popularitu krasojízdy u nás a třeba jinde ve světě? Kde se jí daří?
Je to smutné, ale tento sport u nás žádnou popularitu nemá. Bývalý předseda sálové cyklistiky (Jindřich Pospíšil-pozn.red.) místo toho, aby na svých úspěších stavěl a vytvořil podmínky pro budoucí, možná kvalitní závodníky, to spíš úplně potopil. V Rakousku, Švýcarsku a hlavně v Německu je ta základna rozhodně větší a i podmínky mají úplně jiné. Rozhodně to nedělají jen tak pro radost jako my.

Dotkla jsi se citlivého tématu, já na to tedy navážu. Jsi Češka, přesto závodíš za Slovensko….
Od roku 2014 reprezentuji Slovensko kvůli neshodám s Českým svazem cyklistiky, který mi házel klacky pod nohy v tom smyslu, že i když jsem splnila nominační kritéria, byla jsem první mezi ženami, nehodila jsem se do reprezentace a na mistrovství jsem nejela. Dělo se tak opakovaně. V roce 2012 jsem chtěla reprezentovat Českou republiku na vlastní náklady. Bohužel mi to bylo zamítnuto. Rozhodla jsem se tedy přestoupit na Slovensko. Český svaz cyklistiky to věděl a dal Slovenskému svazu souhlas o mém přestupu. Přesto pak CSC podal protest a nepustili mě na start na MS v roce 2012 a ani o rok později.  Satisfakce přišla v r. 2014, kde jsem poprvé nastoupila za Slovensko, před domácí publikum, MS se konalo v Brně a já vybojovala bronzovou medaili.

Tvoje odhodlání nakonec přineslo řadu úspěchů, čeho si ceníš nejvíc?
Pro mě je můj největší úspěch první medaile na MS z roku 2014, které se konalo v Brně. Rok poté jsem se stala vicemistryní světa v Malajsii a v roce 2016 ve Stuttgartu získala bronz. I když jsem v roce 2015 získala stříbro a 2016 opět bronz, ta medaile z Brna byla ta nejkrásnější.

MS Brno 2014 a bronzová medaile

Nastínila jsi finanční náročnost tvého sportu, reklama na dresech žádná, lze se krasojízdou alespoň částečně živit?
U nás ne, v zahraničí mají trochu jiné podmínky.  Tady do ní spíš do ní jen “sypete” peníze. Já mám i díky svým úspěchům v poslední době spoustu exhibičních vystoupení, ale rozhodně mi to nevrátí to, co jsme do toho za ty roky dali.

V letošním roce už se věnuješ jen exhibicím, jak si užíváš volný čas?
Rozhodně nemůžu říct, že bych se přes den nudila. Ještě před rokem jsem trénovala 6x týdně, do toho chodila do školy a občas vypomáhala na brigádě. Během této doby nešlo stíhat nic jiného. Ale teď už trénuji jen občas, závody žádné, takže si konečně můžu udělat čas sama pro sebe, svou rodinu, přítele a kamarády. Taky ráda vařím, zkouším nové recepty.

Plány do budoucna? Budou propojené s krasojízdou?
Myslím si, že ve sportu jsem toho dosáhla dost a je potřeba život posunout dál. Takže teď pracovní kariéra a v budoucnosti rodina. Co přesně bude dál, teď prozrazovat opravdu nechci.

 

Foto: archiv Nicole Frýbortová, Fb

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama