„Ranní start se mi nelíbil, bylo méně prostoru na přípravu před startem. Proto jsme tentokrát raději spali v místě závodu, abychom ráno ušetřili trochu času přesunem z domova, byť jsme to neměli daleko. Tým fungoval jako vždy dokonale, vše klapalo jak na drátkách. Ráno byla trať hodně zmrzlá a vypadalo to, že budeme po závodě úplně čistý. Ale sluníčko udělalo své, a trať se stávala hodně kluzká a blátivá. Takže jsem vystartovala na hladších galuskách a od druhého okruhu jsem měnila na hrubý vzorek. Průběh závodu jsem čekala malinko jiný. Počítala jsem s tím, že nás vepředu pojede více pohromadě a byla jsem připravená útočit v druhé polovině závodu. Kdy jsem se ocitla na čele sama vůbec nevím, nesledovala jsem, co se děje za mnou. Když jsem měla v půlce závodu náskok 20 vteřin, bylo to příjemné. Věděla jsem, že můžu ještě zrychlit. No, nakonec to vyšlo, jsem za to moc ráda. S tím jsem do závodu šla. Nervozita před startem byla velká, pro to obhájit titul jsem měla víc důvodů“, svěřila se Pavla se smutnou událostí v rodině.
„Poslední slova, co mi babi před týdnem, pár dní před svým odchodem z tohoto světa řekla: “vyhraješ viď?” Řekla jsem, že jasně, tak jsem prostě musela vyhrát. V cíli jsem měla velký boj s tím, abych se nerozbrečela. Ten dres dostane babi při posledním rozloučení, bude jen její,“ popsala svou důležitou motivaci.
„Jinak mi udělaly radost i další holky. Na stupních vítězů stály pouze absolventky našeho sportovního gymnázia, fakt krásný pocit“, vyzdvihla práci sportovního gymnázia z Jablonce, kde Pavla působí jako trenérka.