Rozhovor Andrea Drengubáková. „Když se bojím, pustím brzdy!“
Inspirativní rozhovor nejen o tom, jak lze také využít touhu po herectví a sportovní talent
Když jsem šla dělat s Andreou rozhovor, znala jsem jí jen skrze sociální sítě. Věděla jsem, že to je moje krevní skupina, ale i tak jsem byla trochu nervózní. Po první otázce, vlastně dá se říct, že po první minutě našeho setkání se rozjela lavina spontánního povídání dvou holek o jejich společných zájmech, zážitcích. Zima lyže, léto bike. Po dvou hodinách a vypitých čtyřech čajích jsem měla nejen na záznamníku spoustu zajímavostí a zodpovězených otázek, ale odcházela jsem pozitivně nabitá, s úsměvem i velkým obdivem, jak tahle třicetiletá rodačka ze Železné Rudy dokázala svůj talent i lásku ke sportu proměnit v atraktivní práci.
Andrea Drengubáková vystudovala na FTVS management sportu, pracuje jako reportérka, moderátorka a influencerka. Je vášnivým outdoorovým nadšencem, natáčí videa a reportáže z bikových a lyžařský resortů v Evropě. Od 23 let píše pro časopis Snow. Je historicky nejúspěšnější českou enduro jezdkyní.
Andy – bikerka nebo lyžařka? Naši čtenáři tě určitě primárně vnímají ve spojení s kolem, ale ty jsi začínala na lyžích…
Je to tak, protože já jsem holka z hor, ze Šumavy, ze Železné Rudy. Takže kopec za barákem, lyžování bylo povinné. A samozřejmě mě to hodně bavilo. Ale jako doplněk v létě bylo kolo a to mě bavilo docela dost. Jednou jsem si řekla, že zkusím nějaký závod a přihlásila se na Šumavský maraton na Zadově. Překvapivě to dopadlo dobře, skončila jsem druhá, přestože jsem jako jediná jela v teniskách. Začala jsem jezdit maratony pravidelně, na jihu byla Galaxy série. Ale vyzkoušela jsem i cross country.
A tam se dařilo?
To nemělo dlouhé trvání, byla jsem spíš looser, ale mám vzpomínku na závod s Karlou Štěpánovou, když ona začínala. Jel se pohár v cross country, já byla na chvostě a vím, že tam byla jedna holčina, s kterou jsem bojovala. Čtyři z pěti kol jsem jela před ní i když mě pak nakonec předjela, pamatuju si, že přišla k Liborovi Opltovi (někdejší trenér-pozn. red) a říkala mu: „tak tohle už v životě nejedu. A já svému trenérovi, který stál vedle řekla „a já taky ne“. No, a kde je teď Karla…? Pak jsem jela ještě mistrák v Peci, tam jsem se rozbila ještě před závodem, udělal se mi obří otok na koleni, spadl do lýka, měla jsem trombózu. To byla definitivní tečka za mou xc kariérou (smích).
Takže krásné vzpomínky na XC…
Doteď nechápu, že tam jezdí takový mordor bez chráničů, které my máme na enduro a ještě se sedlovkou vysoko.
Jak ses dostala k Enduru?
Kamarád mě ukecal. Když viděl, jak jsem marná v xc, tak mi pořád říkal, ať jdu zkusit Enduro. Nejdřív jsme nechtěla, ale pak jsem si koupila první celopéro a pak už to bylo. Úplně mě dostala jízda z kopce dolů, moje první lekce byly na pražské Točné, různé skalky, skoky, vše nové mě bavilo a asi i šlo.
Proč enduro a ne DH, když tě bavila jízda z kopce?
To je asi tím, že jsem měla fyzičku z maratonů a proto se mi líbilo, že na tom enduro kole můžu někam dojet, dát nějaký ten okruh. Že nejsem závislá jen na permici v bikeparku.
Vraťme se ale k lyžím, respektive k tvé práci pro časopis Snow. Jaká byla cesta na pozici redaktorky tohoto poměrně prestižního titulu?
Stojí za tím moje bakalářská práce na FTVS. Ale i to nebylo jednoznačné. Já jsem na základce hlavně chtěla být herečka (smích), dokonce jsem kvůli tomu i začala chodit na klavír, abych uměla na nějaký hudební nástroj. Opravdu jsem si to přála, ale doma se to nesetkalo s nadšením. Tak jsem šla na gymnázium, ale protože jsem neměla jasno, co chci dělat ani po maturitě, tak jsem vedle přihlášky na VŠE dala ještě na FTVS. To nakonec vyhrálo, protože jsem měla ke sportu blízko.
Moje spolupráce se Snow byla o náhodě a možná trochu mojí odvaze. Psala jsem diplomku na téma Spokojenost zákazníků s nabídkou služeb lyžařských center a oni tam měli zrovna inzerát na reportéra a ta práce obnášela i právě nějaký průzkum ve střediscích, tak jsem si říkala, že by se mi to krásně spojilo. Tak jsem tam napsala a pak probíhal náborový víkend. Když jsem mamce přečetla ty požadavky, tak mi říkala ježíš to tam ani nejezdi, to tě nevezmou. No a vzali mě. To mi bylo 23.
To se čte krásně…
Vtipný je, že já jsem ten časopis začala odebírat ve 13 letech a byla jsem z něj hotová. Takže to je takový splněný sen. Mě bavilo psaní, vymýšlela jsem si pohádky, posílali jsme je do dětských soutěží Českého rozhlasu. Pak byla v psaní pauza až do té bakalářky. Ale učím se pořád, zástupce šéfredaktora má pořád nějaké výhrady (smích).
Hodně se tvá práce za těch 7 let posunula?
Tak to určitě, doteďka si na večírcích pouštíme videa pro pobavení. Protože hned od začátku jsme to chtěli dělat formou rádoby vtipnou, ale pak jsme si uvědomili, že nemůžeme dělat Leoše Mareše, protože nejsme Leoš Mareš (smích). Takže pak jsme přešli k takovému serióznějšímu způsobu. A obecně teď přišel boom s videi.
Jak velký obsah pro Snow připravuješ?
Je to vlastně o tom, jak se domluvíme na začátku sezóny, některá je volnější některá míň. Ale když si člověk domluví, že vyjde 40 videí za sezónu, tak mu samozřejmě z toho pak už trochu hrabe. Protože to je pořád dokola červená, černá, modrá.
Co vše tedy zahrnuje tvoje práce? Ze sociálních sítí to vypadá samozřejmě velmi atraktivně, že pořád někam jezdíš chystat reportáže…
Jsem sice zaměstnaná ve Snow, ale pak pracuju ještě na živnosťák a jsou věci, který když si neudělám, tak je nemám. Takže kromě reportérky, mám smlouvu na inzerci s Rakouskem. Další puzzle jsou testovací akce. Do redakce Snow zavítám třeba 4x do roka. Ale takový pěkný prosluněný den na horách má třeba následující scénář: ráno vstávám ve 4 h, jdu ostatním pomoc postavit stanové městečko na testovačku, které musí být hotové v 9:30.
Pak jdu na report, když je hezky, tak se třeba snažíme stihnout i další středisko, pomůžu sbalit celou akci a přijedu třeba v 6 na pokoj. Jenže teď musím dát všechny fotky dohromady, aby to vyšlo do druhého dne a něco k tomu napsat. V lepším případě jdu spát, v horším někam přejíždíme. Tak to vypadá, když to je nabité. Ale pak jsou dny, kdy vstanu a psaním článku se mi podaří zabrat celý den, podle toho, jak mě napadá múza. Někdy se zaseknu na první odstavci a čumím na něj hodinu.
Zmínila jsi testovací akce, s tvým přítelem Tomem jste vytvořily vlastní projekt Megaskitest, Prozraď, o co jde?
Ten hlavní nápad vzešel u Toma a já se pro to snažím dělat vše, co můžu. Nultý ročník se odehrál vloni, kdy mělo jít o největší veřejnou testovačku zadarmo. Protože většinou, když je to takhle multibrandová testovačka, tak je půjčování zpoplatněné. U nás je to teda zadarmo a k dispozici 500 párů lyží. Měli jsme to ve Val di Fiemme, měli jsme k tomu ještě doprovodný program, takže za nás všechno povedené. Letos bychom to chtěli udělat v Čechách, tak snad pořádně nasněží a podaří se to.
Myslela jsi na to, co bys chtěla dělat až objezdíš všechna lyžařská střediska a bike parky v Evropě?
Nebudu lhát, že už je samozřejmě člověk unavený, přeci jen to neustálé cestování je opravdu náročné, ale ráda bych potom vyjela mimo Evropu. Lákají mě destinace jako Irán, Severní Korea. Ale vím, že jsou i alternativy na práci, protože mi už přišli nějaké zajímavé nabídky do marketingu, ale zatím mě tahle svoboda baví a dokud na to mám sílu, tak zůstanu u ní.
Jsi neskutečně akční, protože k takové pracovní náloži ještě závodíš právě v enduru a velmi úspěšně. Vnímáš se při závodech jako hobby jezdec?
Mám to a chci to mít jako hobby, protože ten profi přístup jsem zažila při cross country. Trénink znamenal stres, že neuvisím, najeli jsme nějakých 90 km za 3 hodiny, já se vrátila vyčerpaná, protože to bylo nad moje síly, jenže jsem věděla, že zas další den musím. Teď jdu na kolo, kdy chci, že si z toho dělám tu zábavu a když jedu na kole a už prostě nemůžu, tak se vrátím zpátky. A když mám tu chuť, tak strávím třeba celý den někde v bikeparku na tratích.
Takže příprava je spíš živelná?
Moje příprava začíná prvním enduro závodem (smích). Většinou ho jedu, protože si říkám, že se jinak nedonutím, takže loni to bylo enduro na Trutnov trails. Byla jsem na kole asi teprve po páté, no a nějak jsem se chytla. Pak mě to motivuje dál.
Není to tedy, že by sis řekla, už je únor, začnu se suchou přípravou?
To já si to řeknu, ale nějak se k tomu už nedostanu. Nejlíp to vypadalo, když bylo poprvé mistrovství republiky v enduru, tak jsem si řekla: „Tak, teď se hecnu, a přes zimu každý den kliky, sedy lehy, ať posílím hořejšek, no a najednou bylo jaro…a pak ten čas nějak šel a já zjistila, že je pátek před závody a tak jsem honem udělala 10 kliků pro svůj dobrý pocit. Ale každý rok to plánuju zlepšit!
Enduro je u nás sice pořád víc mužská záležitost, ale postupně tam proniká i víc holek. Zažila jsi dobu, kdy zástupkyň něžného pohlaví nebylo moc, našla jsi tam už kamarádky, nebo stále jezdíš spíš s klukama?
Atmosféra i vztahy s holkama jsou hodně přátelské, hraje tu roli to, že v tom jsme spolu a že se člověk vypovídá, co se mu stalo během erzet. Takže to je super, ale je pravda, že často jedu ten transfer s klukama, kdy tam jsem jediná holka a buď jedu domluvená už se svou partou, nebo si jí tam vytvářím.
Už ale není jednoduché vyhrávat, mám tam konkurentky, protože z roku na rok tu vyrostly hrozně šikovné holčiny, takže to rozhodně není zadarmo. Nejvyšší čas na tu fyzickou zimní přípravu!
Jezdíš taky nejvyšší světovou soutěž EWS. Jde to nějak porovnat s českými akcemi?
Nejezdím jich moc, pro letošek mám v plánu jen dvě, protože mi to stačí až až, je to trochu nad moje fyzické a někdy i technické možnosti. V Čechách přemýšlím nad tím, jak rychle to sjedu, a tam přemýšlím, zda to vůbec sjedu! Ale jestli něco posune technické dovednosti, tak jsou to tyhle závody. Protože tady mě jeden závod posune víc jak x tréninků doma. Přirovnala bych tam nějakou techniku k Trilogy a náročností k Sušici.
A je tedy něco, co bys přenesla z pořádání závodů ze zahraničí sem do Čech?
Musím uznat, že naše závody jsou dobře zorganizované, značené. Třeba v Německu jsem se několikrát ztratila, nebyli tam žádné cedulky nic, na občerstvovačce byli jen barely s vodou. Takže to jen když někdo hejtuje u nás ty závody, tak si myslím, že to není až tak špatný. Ale dlouho byl problém s časomírou, což snad bude letos už pořešený. A co se týče těch tréninku, tak jsem pro, ať je to nastavené, co trať to jeden trénink a pro všechny stejné. Mě osobně se strašně líbí ten formát na oči, takže bych neměla problém, kdyby mi někdo řekl, že celá enduro série se pojede na oči, přijde mi to zábavný, kdy stojíš na startu a nevíš co tě čeká. Takový double adrenalin.
Co tě baví kromě kola a lyží?
Kdybych nebyla, co teď jsem, tak bych byla určitě tanečnice (smích). Sice nikde netancuju profesionálně, ale když jsem byla na erasmu, tak jsem si dala do studijního plánu záměrně taneční a pohybové lekce. Takže ideální večer byl před zrcadlem. Občas jsem si šla taky zaběhat.
Před časem mě taky začaly lákat skialpy, a když jsem to řekla přítelovi, tak mi odpověděl, že by byl radši kdybych mu oznámila, že mám milence. Tak uvidíme. Líbí se mi, že se člověk dostane do přírody, mimo lanovky a může tam být sám.
Součástí tvé práce je i prezentace na sociálních sítích. Jaký k nim máš vztah?
V zimě toho mám dost, třeba Facebook, tam mám několik profilů, osobní, pro Snow, propagace Snow Tour, Megatest, pak už je to mazec, stálé překlikávání. Ale na druhou stranu je to propojené s tím, co mě baví. Na druhou stranu, když jsme někde soukromě a nedělám report, nic nepřidávám, z principu nefotím, vypnu a t zcela záměrně.
Na Instagramu taky funguju, jako taková mikro infuelcerka, ale protože se mi lidi ptají, co vozím, jak mi co vyhovuje, funguje. Mám pak radost, když naopak dostanu pozitivní feedback, že si někdo na mé doporučení koupil a je spokojený.
Jak relaxuješ?
Můj nejoblíbenější relax je mazlení s našima kočkama, protože to je fakt antistresová činnost. Teď jsem zjistila, že mi docela pomáhá dlouho řídit auto, nevím jestli se to může považovat za relaxaci, ale je to takový výplach, že nemusím přemýšlet nad prací a sleduju jen cedule a čáru. Když je čas, ráda si přečtu nějakou detektivku, Lars Kepler nebo Jo Nesbø.
4 + 4 otázky na závěr
Středisko, kam bys určitě jednou chtěla vyrazit?
Na kolo kanadský Whistler a na freeride do Japonska
Když bys musela vybrat, vyhraje kolo nebo lyže?
Hm, to je hodně záludná otázka, ale asi o maličko vedou lyže, přeci jen jsem na nich začínala
Nejoblíbenější film nebo seriál?
Když na usnutí, tak jedou Přátelé
Víno nebo pivo
Pivo a nejradši Plzeň
Otázky od čtenářů
Jaké sedlo používáš, aby tě to nebolelo tam dole?
Dřív jsem to tolik neřešila, ale venku na závodech, třeba když jsem jela ten světový pohár, tak tam byly přesuny třeba hodinu, dvě do kopce a to už bolelo všechno. Doteď jsme vozila klasické sériové, které bylo od výrobce na kole. Několikrát jsem si říkala, že bych se na to měla podívat a něco vymyslet, ale ono se to vždycky otlačí.
Jaký fígl máš na odbourávání strachu v technických pasážích?
Co se týká rychlosti, tak tam jsem už několikrát ozkoušela, že když se bojím, pustím brzdy. Protože se valí kolo, tak se prostě přes terén převalí, ale když člověk blbě zabrzdí obzvlášť na nějaké nerovnosti, tak to většinou jde hned dolů. Obzvlášť na mokru, kde jsem paradoxně asi rychlejší právě proto, že ze strachu ze smyku nebrzdím.
Dřív jsem byla „bezmozek“, kluci se mi smáli, že to vždycky pustím a čekám, jak to dopadne, ale čím jsem starší, tím víc nad tím přemýšlím. Trochu víc se snažím očima detekovat terén a hledat tu správnou stopu. Což je věc, kterou strašně obdivuju u kluků, kteří tohle uměj fakt dobře, ale myslím si, že nějakým tím tréninkem jízdou na oči se to dá zlepšovat.
Jak jsi trénovala skoky?
S tím jsem začala na Erasmu, bydlela jsem u bodamského jezera, nikoho ze začátku neznala, takže ve volném čase jsem vzala kolo a jela do lesa. Byly tam takové malé schůdky sotva ke kolenům, začala jsem na nich. Hlavně jsem se snažila pochopit, co na tom kole dělat, prožít si to. Protože když jsem se ptala kluků, tak mi to úplně dobře nevysvětlili a poslali mě si to zkoušet. Takže prostě postupnými kroky. A oni ty skoky kolikrát jenom hůř vypadají, ale nejsou tak těžký. Někdy stačí nedělat nic.
Jak si ty vybíráš kolo?
Hlavně musí ladit a líbit se, to je jasný. Dřív jsem měla dámský Intrique od Livu, ale narážela jsem tam pak na malé zdvihy, takže jsem přešla na pánský. Ale v dnešní době už je to zas jinde, frčí Liv, parádní jsou kola Juliana (značka několikanásobné světové šampionky z 90.let Juliany Furtado -pozn. red.), jsou hodně vidět i na EWS. Já koukám samozřejmě na ten zdvih, vyhovuje mi okolo 150/160 mm. Ale nejdůležitější je, ať to sedne do ruky, takže ideální vyhlídnout kolo, najít nějakou akci, kde se dá otestovat a vyzkoušet.
Za DNK i čtenáře děkuji za rozhovor a ať se daří na sněhu i v blátě!
