Úspěšná slovenská stopa na Cape Epic 2022, to byla kombinace zkušenosti i nebojácného mládí
Cape Epic, to nejsou jen bolavé nohy. Ohlédnutí dvou slovenských bikerek, které od sebe dělí 22 let a spousta zkušeností, přesto vytvořily úspěšný tým
Letos se na prestižním etapovém závodě Cape Epic postavila na start i historicky první ženská dvojice ze Slovenska. Tým Partners Group SK tvořila zajímavá dvojice: velmi zkušená Janka Keseg Števková, cyklistka ověnčená mnoha domácími tituly z biků i silnice, trojnásobná účastnice letních OH, její parťačkou na nejtěžší etapový závod horských kol byla vycházející hvězdička slovenské cyklistiky Martina Krahulcová, pro mnohé téměř neznámé jméno, nyní ale svěřenkyně Janky, která se jí ujala jako trenérka. Holky se v ostré konkurenci rozhodně neztratily, z 18 profi týmu skončily na 6. místě.
Jaké dojmy si každá z holek, mezi nimiž je věkový rozdíl 22 let, ze závodu odnesla? Tady je zkrácený report, který jsme se souhlasem Janky Keseg Števkové pro vás získaly.
Premiéra benjamínka Martiny Krahulcové
Cape Epic je největším MTB etapovým závodem planety a je často přirovnáván k Tour de France mountainbikingu. Závodu se účastní amatérští i profesionální jezdci. Letos se v ženách sešla pěkná konkurence v čele s Pauline Ferrand-Prévot, Robyn De Groot, Haley Batten. Všechno profesionální cyklistky. Já jezdím na kole jeden rok, chodím do práce, nedokážu najít tolik volného času na závody a tréninky. Proto byl Cape Epic pro mě zkouška psychické a fyzické zdatnosti. Celkem 8 dní, 620 km, 15.350 m nastoupaných metrů.
Moje příprava – v zimním období díky vhodným podmínkách skialp a běžky, v únoru jsem se na Mallorce zaměřila na všeobecný základ, kde jsem jezdila kolem 6 hodin. Nikdy předtím jsem tak dlouho na kole nejezdila a už vůbec ne 17 dní. Po soustředění jsme odletěli do Cape Town. Mým osobním cílem bylo závody jen dokončit, samozřejmě bez větších technických problémů.
Prolog: 24 km a 700 m převýšení
Den před tím jsme si byli prohlédnout a zkusit trať. Bylo tam dost hodně písku a prachu a bolela mě z toho hlava, a tak jsem měla obavy, jak mi to v den prologu pojede. Druhý den bylo sice vedro, ale to mě až tak nevadilo a cítila jsem se dobře. Skončili jsme na 8 místě. Další den to konečně cele teprve začalo.
Etapa #1: 92 km a 2850 m převýšení
Byla považována za královskou, tedy nejtěžší. Na start jsme se postavili v 07:00, kde nás hned čekal dlouhý a strmý výstup z Lourensford Wine Estate do pohoří Helderberg a odtud jsme se pustili po adrenalinových singetrailech před nejnáročnějším výstupem dne. Na cestě do cíle nás čekalo závěrečné brutální stoupání a opět nádherné singletraily až do cíle.
Trať byla technicky dosti náročná s množstvím skalnatých povrchů, dlouhých sjezdů a náročných stoupání do kopce. Po 5.30 hod. jsme dorazili do cíle na 6 místě.
Etapa #2: 123 km a měla celkem 2350 m převýšení
Opět bylo teplo, což nám nevadilo, ale od rána foukal silný vítr. Trasa nás zavedla přes luxusní vinnou oblast Lourensford povodím Helderberg po náročných skalnatých výstupech Waterfall, které nebylo možné na kole vyjet, a tak jsme to museli přejít pěšky a kolo tlačit. V poslední části etapy jsme se dostali na zvlněnou trať, kde foukal silný protivítr, co nám vzalo z rezervy dost hodně energie a sil. Do cíle jsme dorazili na 7 místě za 7 hodin a s dalšíma holkama v cíli jsme se shodly, že právě tato etapa byla nejtěžší. Ten den hodně lidí závod vzdalo, pro vyčerpání a vysoké teploty.
Etapa #3: měla 101 km a 2250 m převýšení
Startovali jsme opět z Greytonu, kde jsme úvodní kilometry začali po singletrailových cestách, které charakterizovaly Cape Epic: teplo a prach. První kilometry etapy byly dost rychlé a stoupání do kopce byly mírnější až po příchod do Greytonu, kde jsme museli změnit tempo pro skalnaté horské stoupající singletraily. Mnoho lidí tam přepálilo tempo a v závěrečných singletrailech jsme je dojely. Skončili jsme opět na 7 místě.
Etapa #4: 82 km a 1650 m převýšení
Počasí se změnilo. Ochladilo se a během etapy nám pršelo. Začátek etapy jsme jely po asfaltu, kde jsme se pořádně zahřály. Singletraily byly v této etapě drsné a bylo potřeba se hodně soustředit. Po 5,5 hodinách jsme dojeli do cíle na 7 místě.
Etapa #5: 115 km a 2400 m převýšení
Hned ze začátku nás čekalo stoupání s názvem Rusty Gate, které patří mezi nejuznávanější stoupání na Cape Epic. Stoupali jsme podél zvlněných břehů přehrady Theewaterskloof Dam. Do cíle jsme dorazili na 7 místě a drželi jsme si 6 místo v celkovém hodnocení. V noci Janku zastihly střevní problémy a bolesti břicha. Já jsem se i po pěti dnech pořád cítila relativně dobře
Etapa #6: 76 km a 2700 m převýšení
Startovalo se ze Stellenboschu. Trať byla šitá na míru pro milovníky singletrailů. Čekalo na nás největší množství singletrailů během celého Cape Epic a právě na tuhle etapu jsme se nejvíc těšili. Bohužel v noci přišly nečekané na Janku zmíněné problémy a my byly nakonec rády, že jsme tuhle etapu vůbec dokončily. A večer to přišlo i na mě, křeče v břiše a nemohla jsem jíst. Nepolepšilo se ani Jance, ale cítila se už o trochu líp, než den předtím. Já v noci skoro vůbec nespala a pořád mě bolelo břicho.
Etapa #7: Grand finále o délce 68 km a 2000 m převýšení
Řekly jsme si, že závod dokončíme a tak jsme se ráno postavili na startovní čáru. Závod opět začínal ve Stellenboschu. Velké finále jsme odstartovali po asfaltové cestě do Val de Vie přes údolí Idas směrem k nejznámějším farmám ve Stellenboschu. Během této etapy jsem počítala každý kilometr do cíle pro bolesti břicha. Cílová čára se pro mě objevila opravdu v ten pravý čas. Podařilo se, 8 dní nezkrotného závodu jsme dokončily!
Janka Keseg Števková o cestě na Cape Epic, mimořádném talentu i plánech dál
Dostat se na Cape Epic není jednoduché, jak se vám to podařilo?
Zájem o start na Cape Epic je každoročně vyšší, než je počet nabízených míst. Musíš mít štěstí v loterii nebo být co nejrychlejší při registraci. Obvykle se Epic vyprodá do hodiny po spuštění registrace. Závodníci kategorie Elite ženy nebo muži mají garantovaná místa pro start.
Na Cape Epic je jedním z největších problémů čas, pokud nejste profi team se supportem. Jak probíhal Váš den, respektive jak jste trávily čas od konce jedné etapy do startu následující? Co vše se musí stihnout?
Závody trvají 8 dní. Závodí se od neděle do neděle. První den je prolog, který je nejkratší etapou a startuje se později. My jsme startovaly v poledne. Ostatní dny se startuje poměrně brzy. Ženy Elite startovaly v 7 hodin. 3 minutě ráno. První startovali Muži Elite. Následně startují ostatní kategorie v intervalech. V minulosti tomu však tak nebylo, startovalo se najednou, nejlepší závodníci byli v předním boxu. Pamatuji si na náš start s Tomášem Legnavským v roce 2008, kdy najednou vystartovalo 1200 lidí.
Neuvěřitelná masa prachu, špatná viditelnost, možnost kolize, následné pády a pekelně rychlé tempo. Ještě v roce 2015, kdy jsem na Epicu skončila třetí ve dvou s Jolandou de Villiers se startovalo tímto způsobem.
V roce 2016, když jsem závodila ve dvojici se Španělkou Sandrou Santanyes už tomu tak nebylo, každá kategorie měla svůj zvláštní start.
Letos bylo zakázáno také hákování mezi jednotlivými kategoriemi.
Režim na Epicu je podobný celý týden. Vstávání poměrně skoro kolem 4.30 hod., snídaně a přesun do dějiště. My jsme to měly cca 30-40 minut autem od ubytování. Nastavení tlaku v pneumatikách, doladění detailů, menší rozcvička.
Etapy nám trvaly od 4 do 7 hodin, po nejdelší etapě si v cíli kolem 14 hodin. Každá etapa má svůj „cut off time“, do kterého se musíš dostavit do cíle a kontrolních bodů, jinak nemůžeš pokračovat další den. Následně si převezmeš jídlo cílí ve stanu, kde společnost Woolworth připravila každý den jídlo, nápoje a ovoce. K dispozici jsme měly také teplý nebo studený ručník, podle počasí, na umytí se od největší špíny.
Umyješ bike od hrubé špíny a přesuneš se na ubytování. Opereš si věci, umyješ láhve, „debordelizuješ“ sebe. O servis kola a jídlo se nám staral Tomáš. Najdeš se a odpočíváš, připravíš si věci / bombičky CO2, duše, atd./ a traťovky na další den, uvaříš si večeři. Zanalyzuješ si etapu, kterou jsi právě dokončil a připravíš si strategii na tu další. Prostuduješ si parametry etapy: kilometry, čas, výškový profil. Silné profiteamy mají svého fyzioterapeuta, maséra, kuchaře a lékaře, což ale není podmínkou k úspěchu, o čemž přesvědčili letošní vítězové v závodech mužů Elite.
Co byl tvůj nejkrásnější a co nejtěžší moment?
Velké emoce jsem měla při samotném startu v prologu, že jsme závody v krátkém časovém horizontu dokázaly zorganizovat. Covid opatření, vízová povinnost do Jihoafrické republiky pro občany SR jsou překážkou a mohou zmařit plány. Poslední metry do cíle, když víš, že to opět „dáš“ s výsledkem, který předstihl očekávání, je úžasný pocit. Zároveň jsme historicky první čistě slovenská ženská dvojice. I když se to nezdá, překonat 6.místo bude velkou výzvou pro ostatní ženy na Slovensku.
Naopak, nejhůř mi bylo po pádu ve 4.etapě, když jsem na chvíli nevěděla, jak jsem na tom já, kolo a jestli se bude dát pokračovat. V závěru Cape Epicu mě trápily i zdravotní problémy.
Při takových závodech je asi alfa omega zvolit tempo, abyste byli rychle v etapě, ale abyste i v té další nastoupili fresh, jak jste regenerovaly?
Vyvážená strava a spánek jsou hlavními atributy pro regeneraci organismu.
Po každé etapě jsme se snažily doplnit chybějící energii dobrým jídlem. Oblíbily jsme si také africký čaj Roiibos. Používaly jsme doplňky výživy. After Activity a Restart drink od Penco a proteinové tyčinky. Martina se párkrát zchladila v bazénu, zařadily jsme pravidelný strečink. Jelikož mám více zkušeností se závoděním, uměla jsem udat tempo, které zvládneme a zároveň nás úplně nezničí. V podstatě celý závod mohl nakonec ztroskotat na mně, když jsem se necítila 100 procent fit.
S Martinou se známe necelý rok, sedly jsme si. I když je v cyklistice nováček, věřím jí. Na podzim jsme si udělaly společné soustředění a využíváme každou volnou chvíli pro společný trénink. Martina je pohybově nadaná. Pokud jí vydrží chuť učit se a makat na sobě výkonnostně poroste.
Možná má před sebou skvělou cyklistickou kariéru. To, co někomu trvá roky, Martina zvládla vedle každodenní práce policistky za pár měsíců. Je to takový malý zázrak ve slovenské ženské cyklistice. Momentálně je jediná ze Slovenska, která si našla ke mně cestu a dá na mé rady a přes 25leté zkušenosti, i když je o generaci mladší. Těším se na naši spolupráci a společné výzvy.
Spousta sportovců si stěžuje na teplo během závodu. S africkým teplem jsme problém neměly. Více mi vadí zima. Vysloveně jsem se těšila na teplé počasí, přes zimu si na Slovensku hodně tepla na kole až tak neužiješ. Během závodu jsme zažily i chladnější den s deštěm a silným protivětrem.
Startovat na takových závodech je finančně velmi náročně, jak jste to zvládly?
Partnerem našeho cyklistického klubu se stal Martin Čupka, senior director ze společnosti Partnersgroup.
Máte-li za sebou silného partnera, máte-li plán, máte profit. Nám se podařilo s Martinou přetavit za pomoci silného partnera naše vize do úspěšného konce a zároveň jsme ukázali, že bez silného a fundovaného partnera v životě, sportu či byznysu to prostě nejde.
Velice si vážím podpory všech, co nám pomohli. Firma HET a Centex nebo 8 capital.
Děkujeme firmě Sloger za skvělé volnočasové oblečení, funkční prádlo a rukavice Force, společnosti Nyna za expresní výrobu dresů, Mirovi z maraton.bike za komponenty a věci, které patří k běžné výbavě cyklisty, Ivanu Dvořákovi za výživu Penco.
Ano, používaly jsme také tyčinky od konkurenční značky SIS, které jsou Martiny oblíbené. Poděkování patří Mitasu za Scyllu, osvědčený, vyzkoušený a extra odolný plášť vhodný i do drsných afrických terénů.
Přesně v den odletu mi kurýr donesl tretry Northwave, které mi sedly jako ulité.
Dělat sport na Slovensku alespoň na naší úrovni vyžaduje oběť a finance rodiny a přátel, kterým děkujeme.
Pokud byste šli na CAPE EPIC znovu, co byste změnily? Respektive jaké by byly ambice?
Naším prvotním cílem bylo závod dokončit, pokud se podaří, tak v první desítce. Po 3 etapách jsme zjistily, že je reálná šance udržet si 6. místo, které jsme rozumně hájily až do konce. Na jiné jsme se přestaly soustředit a na ostatní profi teamy jsme prostě neměly. Martina nasála atmosféru velké akce, nabrala množství zkušeností při jízdě a závodění na nejlepších afrických trailech. Mým cílem je posunout ji dál. Cape Epic je dobrá příležitost ji poznat ještě víc.
Pokud chce trenér vychovat konkurenceschopného sportovce, samotný „online trénink“ nestačí. Pokud se nám naskytne příležitost za rok závodit, vždy existuje prostor pro zlepšení po všech stránkách. Věřím, že letošní zkušenosti nás opět posunou o krok dále.
Jaké máte plány do sezóny? Začátek vyšel super, co Vás letos ještě čeká?
Moje plány byly vždy odvážné, ale realistické, mám sebereflexi, která bohužel u většiny „reprezentantů“ SR v cyklistice absentuje. Projekt za podpory Partnersgroup SK se pouze rozbíhá. Myslím si, že jsme začaly velmi dobře. Ukázaly jsme světu, že i na Slovensku existuje horská cyklistika a ta Elitní ženská úplně nevymřela.
Dlouhodobě prezentuji, že věk není překážkou ve sportu, pokud máte výkonnost, není důležitý a neměl by být rozhodujícím kritériem pro podmínky a nominace na vrcholné akce jako jsou ME a MS ve slovenské cyklistice. Ať chceme nebo ne, zájem o kategorii ženy Elite prostě dlouhodobě vědomě neexistuje.
Martin Čupka má zájem o spolupráci a podporu našeho projektu. Sám vrcholově sportoval, stále je aktivním sportovcem a proto chápe, že i v této oblasti je rozhodujícím faktorem silné zázemí, znalosti a drive. Věřím, že nastavená spolupráce přinese profit pro všechny zúčastněné a společně ukážeme nejen na Slovensku, ale i ve světě, že se správnými partnery je možné úplně všechno.
Chceme být vzorem pro všechny, kdo aktivně tráví volný čas. Investice do sebe se vám časem vrátí v podobě lepšího zdraví a plnohodnotnějšího života.
Čekají nás domácí akce v horské cyklistice jak v disciplíně cross-country tak maraton, rozjíždí se i silniční sezóna. Máme smělé plány a výzvy. Chce to čas a prostor, silné zázemí a ty správné lidi. Potom přijdou i výsledky.
A pokud zůstaneme zdravé a při chuti, věřím, že o nás ještě uslyšíte.
Foto: archiv Martina Krahulcová (Sportgraf)
