Zážitky, emoce, výkony! DNK a další tři tisíce nadšenců na L´Etape Czech Republic
DNK ohlédnutí za největší cyklistickou akcí pro širokou veřejnost
Třetí ročník L´Etape Czech Republic je minulostí. Sobotní den se vydařil, lehký deštík, která párkrát jen decentně zchladil závodníky na trase i v cíli a připomněl, že počasí neporučíme a že by mohlo být i hůř. Jenže, jak se říká, štěstí přeje připraveným a tenhle závod pořádají opravdoví profesionálové a Ti si společně s téměř třemi tisícovkami cyklistických nadšenců malovaný den prostě zasloužili.
Vysoko nastavenou laťku z předchozích dvou ročníků se tak opět podařilo překonat. Třetí ročník projektu L´Etape Czech Republic by Tour de France nabídl nádherné sportovní souboje, množství emocí, ale především úžasnou atmosféru po celé trati. To je naprosto unikátní a každý, kdo to zažil poprvé, si odnáší nepopsatelný zážitek.
V sobotu v 9:30 vyrazili na trať účastníci dlouhé trasy (142 km), s hodinovým odstupem je následovala hlavní masa cyklistických nadšenců na střední trase (102 km). Chvíli před polednem pak na uzavřené silnice Prahy a Středočeského kraje odstartovali také cyklisté a cyklistky na trati nejkratší (65 km). Celkově do třetího ročníku vyrazilo neskutečných 2944 účastníků.
Nejrychlejší, nejznámější, a ti další
Abychom zachovaly pravidla sportovních reportáží, nesmíme zapomenout na ty nejrychlejší. Absolutními vítězi se stali Jakub Otruba a Denisa Slámová na dlouhé trati, Martin Bernátek a Jana Milec Jiřincová na trase střední. Novinkou byla krátká trasa a tu nejrychleji prolétli Kryštof Bažant a Klára Zadáková. Na start se postavila také plejáda známých sportovních tváří, které po dojezdu neskrývaly nadšení především z bezchybné organizace a úžasné atmosféry, například úspěšný dráhový cyklista Tomáš Bábek, legenda silniční cyklistika Jána Svorada nebo tradiční účastnice rychlobruslařka Martina Sáblíková: „Mám za sebou všechny tři ročníky a ten letošní jsem si užila suverénně nejvíc. Jednak jsem se na základě těžkého soustřední v minulém týdnu rozhodla pro pohodové tempo včetně autogramiády na trati, jednak se opět posunula úroveň organizace a atmosféra podél celé trasy. Spousta skvělých kostýmů, dětských fanoušků a nápadité výzdoby. Jsem sama zvědava, kam mohou projekt organizátoři i příznivci posunout v dalších letech.“
Jen pro zajímavost, ve třech zaváděcích kolonách bylo využito 15 vozů ŠKODA Enyaq a Enyaq COUPÉ, nechybělo několik desítek motorek, a dokonce dva vrtulníky, které se pohybovaly nad trasou a pokrývaly celý závod ze vzduchu. Přímo na Strahově řádil legendární fanoušek Didi.
Dámy na kole v akci
Letošní ročník L´Etape Czech Republic měl podtitul Femmes a cílem bylo oslovit více žen, které by okusily neopakovatelnou atmosféru akce. Co na to Dámy na kole? Na konci loňského září první zmínka, zbytek odstartoval narozeninový voucher pro jednu ze skupiny (zážitek Ilony popsán níže). Na startu jsme měly dva týmy, šestici na střední trase a statečnou pětku na krátké. Zkušenosti ve velkém rozptylu, od jedné stále aktivní závodnice, přes někdejší profesionálku až po premiérové starty s číslem.
Jaký zážitek a pocity si některé Dámy odnesly? Každá to navnímala po svém, každá měla ten motiv „jít do toho“ jiný. Dárek, návrat po operaci, touha zažít nové, nenechat kámošku ve štychu, atd, Určitě stojí za přečtení. A třeba to bude právě pro vás, co jste letos váhaly, pro další ročník dostatečně motivační.
Hanka, kategorie W3 (trasa 102 km)
Přiznám se, že L´Etape byl pro mě závod, kterému jsem se pro jeho velkou komerci a šílené startovné vyhýbala. Letos jsem neodolala (být součást DNK týmu se neodmítá) a poprvé se postavila na start. Všichni tvrdili, že je to úžasný zážitek a musím jim dát za pravdu…. uzavřené silnice, trasa obklopená fanoušky, bengálské ohně, elektrizující atmosféra, člověk si připadal jak na Tour de France. Pár závodů už jsem se zúčastnila, uzavřené silnice jsou fajn, ale ti fanoušci a společné sdílení zážitků s DNK kočkama je prostě nejvíc.
Kamila, kategorie W3 (trasa 65 km)
Na „vyjížďku L´Etape“ jsem se hlásila ještě z nemocnice, krátce po operaci kolene (možná to byl ještě následek narkózy) s tím, že by to mohla být príma pohodová vyjížďka s možností vyzkoušet si něco nového. A tak jsem to brala až do chvíle, než přišla zpráva od naší náčelnice: „divoženky na krátké jsou přihlášené také jako tým DNK“. Přiznám se, že to ve mně docela hrklo. Protože v tu chvíli mi došlo, že to je vlastně „závod L´Etape“ a že v něm nepojedu jen sama za sebe, za svůj „šnečí tým“, ale taky za partu „děsně nabušených koček“, které jsem měla možnost poznat na Mallorce, a že jim to nechci zkazit. A začaly pochybnosti – co když to holkám zkazím? co tam budu dělat? vždyť jsem pomalejší z kopce než do kopce? co když se zase někde vymelu? vždyť já neumím závodit, tak co tam dělám? Ale i přes všechny pochybnosti jsem to nevzdala a dala to. Užila jsem si závodního (i týmového) ducha, uzavřené silnice i atmosféru velkého závodu, při které jsem se necítila ztracená a sama. A byla to neskutečná jízda! A velký podíl na tom všem má i parta DNK.
Eliška, kategorie W4 (trasa 102 km)
Přes počáteční absolutní neochotu závodit jsem se během pikosekundy stala závoďákem číslo 1. Na Strahově byl sice neoficiální start, ale rozhodně se závodilo už od prvních metrů. Když jsem asi si na 40.km všimla, že jedu průměrem skoro 35, řekla jsem si holka pozor, to nedáš! Jenže ono to jelo tak nějak samo. První polovina s větrem v zádech a téměř bez kopců. Druhá polovina proti větru a samozřejmě s kopci, ale pořád bylo za koho se schovat. Kluci se pořád otáčeli, jestli tam pořád jsem nebo jestli už mě setřásli, nevím…ale říkají mi Klíšťák, takže nesetřásli!!! Vystoupit z háku by byla sebevražda. Jelo se mi opravdu moc dobře. Trasa krásná, kopce tak akorát, včetně Sýkořičáku, fanoušci na trase úžasní. Nakonec 3. místo v kategorii, průměr 29,4 km/hodinu, ještě teď tomu nemohu uvěřit. Jediným mráčkem nad celým závodem bylo nevyhlášení výsledků jednotlivých kategorií. Nejde o 3. místo, to už neřeším, ale společná fotka na bedně s Kájou by se mi moc líbila! To se mi asi už nepoštěstí.
Jitka, kategorie W4 (trasa 102 km)
Když svým kamarádům popisuji cyklistiku jako skvělý týmový sport, dívají se na mě dost nedůvěřivě. Cyklistu si představují jako osamoceného jezdce, který se trápí v propoceném dresu a s bolavým pozadím do kopce, je jedno, jestli jede v balíku nebo skutečně sám. Mému přesvědčování, že při správném naladění vlastně balík tak trochu jede i za vás, se už bez zábran smějí.
Letošní pražská L’Etape by TdF pro mě opět byla plná společně prožitých emocí. Od najíždění kilometrů na Mallorce s týmem Dámy na kole přes projížďky a přátelské whatsappové hecování před závodem až po samotný závod i party po jeho skončení. Pocit, že bych mohla lámat skály, který zažívám po stovce na kole, mi prostě skoro nic jiného neumí dát. Je to tedy i perfektní duševní očista.
Na kole jezdím pro radost z pohybu a udržení fyzické kondice. Jak správně poznamenal Petr (Polívka), není to vlastně trénink, protože si prostě vyjedu, jen když se mi chce, a tělo netrápím intervaly nebo velkými objemy kilometrů. Závod je pro mě spíše společenská událost, i když probuzené srdce závodníka se samozřejmě tetelí, že jsem si mohla zapsat výsledek lepší než vloni.
Před závodem jsme si s DNK, kolegy i dalšími kamarády popřáli, abychom si závod užili a ve zdraví dojeli do cíle. To se nám všem splnilo. A jako ohromný bonus jsme k tomu měli perfektní zážitky z jízdy v balíku na uzavřených silnicích i mohutného povzbuzování podél trati. Po posledním kopci v Podkozí jsem v sobě musela krotit všechny tyhle emoce, protože to bývá rychlá cesta k tomu, aby se něco na trati pokazilo. Přijala jsem ale vybídnutí dvou závodníků z dlouhé trasy, kteří mě míjeli ve větrné části před Prahou, kde jsem se na chvíli ocitla sama, protože „moje“ skupina zpomalila. Kluci mě “dotáhli” až pod motolský kopec. Tam se se mnou rozloučili s pochvalou „jela jsi fakt pěkně“. Nadmula jsem se pýchou a už jen doletěla do cíle.
Renata, kategorie W5 (trasa 65 km)
Pro mě byl závod výletem do neznáma, a tak jsem k tomu přistupovala s respektem. Byl to pro mě zážitek krásný, protože jsem netušila, že v Čechách umíme být takové vřelé publikum a to i na okruhu 140 km dlouhém! (Vím od mých domovských cyklistů). A já vím zas, jak krásné to bylo i na té krátké trase. Amatérský závod s takovou podporou jsem si ani neuměla představit! Svůj výkon hodnotit nebudu (ale bylo z toho 2.místo v kategorii -pozn. red.), ale přiznám se, že mě mrzelo, že ty kategorie nakonec nevyhlašovali. Díky všem, že jsem byla součástí vašeho týmu.
Jája, W4 (trasa 65 km)
Nejsem jazykové moc nadaná (ale je to moc šikovná paní doktorka-pozn.red.), vše už bylo asi řečeno. Pro mě velmi profesionálně zvládnutý závod, pocit bezpečí, skvělá atmosféra, nic podobného jsem dosud nezažila.
Ilona, kategorie W4 (trasa 102 km)
Pro mne to bylo jako těhotenství, 9 měsíců těšení a obav, JAK to zvládnu. Věděla jsem, že TO zvládnu, ale nechtěla jsem hlavně nic pokazit vám všem ostatním. Bylo super, že se hecly holky, které nikdy nezávodily, velký obdiv k nim. Já měla nejvíc obav z množství riderů a počasí. Trochu mne zradilo od rána bolavé ucho, ale šlo to se na start postavit, i když nohy byly jalovější než jindy.
Hlava ale závodila, valila to dopředu silou vůle. Moje slabší místa byla v kopcích, ale i tak to byly nejkrásnější okamžiky kvůli strhující, emocemi nabité atmosféře. Holt vyčerpání startuje emoce, to fungovalo na stopro.
A kdo mne zná, tuší, co byla druhá libůstka – držet se v balíku s chlapama nebo chytat projíždějící borce kolem, zapnout své motory a valit s nimi na výkon:-). Jasně, že jsem odpadla, ale zkoušela zas a znovu a nejednou byl Motol. Pak Spiritka s osobním fun clubem, takže nešlo jinak než ze sedla.
A pak už jen a jen euforie, že je cíl. Pak prozření, že neprokaučovat tak 5 min, byla bych těsně za holkama v týmu, takhle 9. v kategorii a 1109. ze startovního pole na střední. Ach jo, hrůza číslo – a pak najednou blik – 9 998 891 lidí u nás je za mnou a já jsem dobrá. V týmu jsem si díky indispozici vybrala 5. flek a jízdu na jistotu, ale kočky jely skvěle a vybojovaly krásné 2. místo v ženských týmech!
Pořadatelům jsou smrtelníci ukradeni, přijeli jsme a věřili v komunitního ducha, který ale nikoho nezajímal a kategorie a týmy byly jen nenaplněným lákadlem na nákup startovného. Ale což, my si radost zkazit nenecháme, ne? Takže sdílena euforie a radost z nás emotivně sršela za do pozdního večera. Já bulela, startovné bylo totiž dárkem před 9. měsíci, plaketa vyzvednuta ve stánku za týmové stříbro teď stoji za nočním stolku jako dárek další. A každé ráno mi říká, že zvládnou se dá všechno ve všem se nechá najít to dobré a naplňující. Radost, že jsme se hecly a víme, že jsme super baby, mladší i starší, rychlejší i pomalejší, že jste vzácná každá jednotlivé, jako partička umocněno na entou.
Kapitánka Kája, kategorie W4 (trasa 102 km)
Zaznělo toho spoustu hezkého, ale protože na začátku celé akce jsem stála právě já, doplním pár vět. Po loňské premiéře pro mě letos L’Etape získala nový a intenzivnější rozměr. Vyhrála jsem znovu svou kategorii, a lhala bych, když bych popřela, že mi o udělalo radost. O rok starší, v této věkovce naposled. Opět se potvrdilo, že „Mám hlavu závodnice, ale tělo (pomalu) už seniorky.“ Euforie v cíli byla ale umocněná radostí mých holek. Ony se překonaly, trénovaly, zvládly bez karambolu, bodovaly a já byla šťastná, že se do puntíku naplnilo to, co jsem poprvé vyslovila před mnoha měsíci. „Holky, to se nedá popsat, to chcete zažít!“ Pak už jsme tvořily příběh narozeninového dárku, Malorku a …zbytek už znáte.
Jeden krásný, sdílenými zážitky nabitý den je pryč, asi všechny z nás na chvíli musely vystoupit z komfortní zóny, ale získaly jsme tím hodně. Vědomí, že někde poblíž je vždy spřízněná, podobně střelená „holka“. Že rodné číslo je fakt číslo a víc to stejně ovlivňuje hlava. A díky fotkám, medailím si ty emoční okamžiky budeme připomínat znovu. Třeba v čase, kdy nás doženou povinnosti, nebude se dařit, motivace půjde k bodu nula.
A kam příště? Plán už je….kroužkujte první zářijový víkend!
Foto: Markéta Navrátilová, archiv DNK
