Dobrodružství na Islandu - díl II. Před odjezdem

K tomu, že sama objedu Island na kole, jsem se rozhodla v prosinci roku 2022. Nedokážu Vám rozumně vysvětlit proč zrovna Ring Road. Možná mě Island tak moc uhranul, možná má každý člověk předurčenou nějakou cestu, kterou musí v životě vykonat. Možná to měla být moje cesta odvahy, která mi měla připomenout, kam patřím a kdo patří ke mně. Možností je hodně. A já i po návratu, stále ve svých myšlenkách pátrám, co bylo tím pravým motivem. A pátrám ráda, ráda se ztrácím ve vzpomínkách na cestu vedoucí mezi lávovými poli, po rozlehlých fjordech a horských sedlech zahalených v mlze…

Ale teď zpět k tomu, co všechno jsem musela před odjezdem absolvovat, připravit a zabalit. Nejdřív bylo třeba s tímto nápadem obeznámit rodiče a poprosit je o hlídání mého čtyřnohého miláčka, fenky australského honáckého psa Izzynky. To ona se mnou absolvovala stovky a stovky naběhaných kilometrů a věrně se mnou trávila čas venku za jakéhokoli počasí. Byla mojí tichou parťačkou, co mi kryla záda.

S touto zprávou jsem čekala na okamžik, kdy si můj tatínek zpříjemní 1. svátek vánoční kapkou jeho oblíbené whisky. Manžel Daniel mi v oznámení rodičům, že se chystám skoro na měsíc pryč a sama, pomohl.

Nebudu lhát, rodiče to nesli velmi těžce. Hlavně proto, že mě znají ze všech lidí nejlépe a věděli, že když si něco vezmu do hlavy, nikdy se toho nevzdám. Ochromil je strach. Strach, že se může něco stát.

Postupem času přicházeli s různými otázkami, na které jsem špatně hledala odpovědi. Co když tě srazí auto? Co budeš dělat, když si zlomíš nohu? A co když ti nikdo nepomůže? Tyto dotazy pokračovaly v různých obměnách další tři měsíce, než pochopili, že se své cesty nevzdám. A já jejich strach chápala, protože já ho měla taky. Bez získání podpory rodiny, by nemohla začít ta pravá příprava.

Budování kondice, poprvé i hodně s kolem

Co se týká fyzické přípravy, tak jsem k běhu přidala jízdu na kole. Mé cyklistické začátky byly úsměvné. Nemohu popřít tu obrovskou, až dětskou radost, z jiného typu pohybu. Jezdila jsem málo oblečená, byla mi zima.

Cyklistické kalhoty s vložkou pro mě byly nedůležitou součástí šatníku. Ale bolest zadku mě donutila si je pořídit. Jezdila jsem v zimě, v dešti, abych co nejvíce napodobila podmínky, které by mě mohly potkat. Zkoušela jsem také, jaké oblečení mi vyhovuje, a v čem je mi nejlépe.

Naordinovala jsem si přísný režim. 4x týdně dvoufázový trénink. O sobotách buď vyjížďka na kole nebo dlouhý běh (30 – 40 km). Zbylé dny zase běh nebo plavaní. Neznala jsem špatné počasí. Od prosince 2022 do června 2023 jsem vše dodržovala. Tento režim mi dodával klid, že po fyzické stránce by neměl být problém cestu zvládnout.

Jako houba jsem nasávala informace o Ring Road. Zdrojů je na internetu dost, tak moc, že se mi o Islandu zdálo každou noc. Přestala jsem pátrat, protože jsem měla pocit, že jsem přehlcená informacemi. Dala jsem už jen na svou intuici.

Jako první jsem v únoru pořídila letenky. A už nebylo cesty zpět. S nákupem mi pomohl kamarád Petr, zkušený cestovatel. Cestu na Island jsem absolvovala se společností Icelandair a cestu zpět s aerolinkami Play.

Další otázkou bylo vybavení. Stále jsem jezdila na manželově kole, které bylo staré 17 let. Začala jsem řešit oblečení a obydlí (stan, spacák, karimatku). Stan jsem vybrala MSR Freelite 1 (váha 890 g). Při výběru všeho u mě hrála roli váha a odolnost vůči nepříznivému počasí. Tyto požadavky můj dočasný domov splňoval a já s ním byla nakonec moc spokojená. Spacák jsem zvolila péřový a opět kvůli váze. Vybrala jsem Cumulus Tenega 700, který váží jen 1150 g. Ten jsem zbožňovala, bylo v něm teploučko a vždycky jsem do něj zapadla jak do peřinky. Postupně jsem dokupovala vše, co bych mohla potřebovat. Ale už tak můj účet naříkal a výplata mizela jako pára nad hrncem.

Oblečení, co mě podrželo

Veškeré spodní prádlo, ponožky, trička s dlouhým a krátkým rukávem, ponožky a střední vrstvu jsem volila převážně z merina. Rychle schne, hřeje a smrdět začne časem všechno. Od všeho jsme měla dva kousky, na samotnou cestu a na převlečení.

Protože jsem z předchozí návštěvy Islandu věděla, že počasí může být opravdu špatné, zaměřila jsem se hlavně na nepromokavé oblečení. Měla jsem dvoje neprokavé bundy a kalhoty. Obětovala jsem jim místo i nějaký ten gram navíc. Ale být v suchu pro mě byla priorita.

Nejvíc se mi osvědčilo vybavení od značky Rab. Kalhoty Rab Downpoor Eco, které váží jen 205 g a bunda od téže značky mě dokázaly udržet v suchu i během několikahodinového deště. S sebou jsem si vezla ještě péřovku, kterou jsem využila během chladných dnů v horách a večer v kempu.

Cyklokalhoty jsem měla jen dvoje. Jedny zateplené, s dlouhými nohavicemi od firmy Sensor. Dále cyklokraťasy Rogelli Select, na které nedám dopustit. Dokázaly můj zadek ochránit od bolesti po několik hodin a já je tak zbožňovala, že když byla zima, oblékala jsem je pod zateplené legíny. Pak nesměly chybět slabší rukavice, čepice, čelenka, tunel na obličej a lehká větrovka od mé oblíbené značky Dynafit.

Boty jsem měla jen jedny, s membránou GORE-TEX od Salomonu a sandály na přezutí, ty nejlehčí z Decathlonu. Karimatku jsem měla nafukovací, Therm-a-Rest NeoAir Uberlite, která váží necelých 300 g. Jen chci zmínit, že mě žádný z těchto výrobců nesponzoroval a za cenu vybavení jsem mohla mít dovolenou u moře pro čtyřčlennou rodinu.

Nezbytná elektronika, spojení se světem

Prioritou pro mě nebylo jen sucho, ale také bezpečnost na silnici. Investovala jsem tedy do navigace Garmin, spolu se zadním světlem a zároveň radarem Varia, který mě upozorňoval na auta, která bych v silném větru neslyšela. Při průjezdech v tunelech jsem se díky němu cítila v bezpečí a byla viditelná pro řidiče.

Elektroniky jsem s sebou moc neměla. Mobilní telefon a hodinky jsou základ. Moje kamarádka Jana mi půjčila svůj starší telefon, který nepoužívala, abych měla náhradní, kdybych ten svůj rozbila. Měla jsem solární powerbanku. Pozor na její přepravu letadlem, každá společnost má jiné požadavky na její kapacitu. I když tu moji nikdo nekontroloval.

Kabely od každého zařízení jsem měla dva, kdybych náhodou jeden ztratila, což se ukázalo jako prozřetelné, ale o tom napíšu v dalším pokračování. Nechala jsem si ke svému bankovnímu účtu vystavit ještě jednu platební kartu. U mobilního operátora mi vyhotovili náhradní SIM kartu se stejným číslem.

Někomu to může přijít zbytečné, ale já chtěla být připravená na jakoukoli eventualitu, například ztrátu nebo rozbití telefonu. Vzdálenosti mezi jednotlivými městy na Islandu jsou velké a já jsem rodině slíbila, že o sobě budu dávat vědět…myslím, že kdybych se pravidelně neozývala, násobila bych už tak jejich veliký strach. Chtěla bych zmínit, že po celé trase Ring Road je signál, jiné je to ovšem ve vnitrozemí, kam se vydávají větší dobrodruzi.

Plánování cesty

Plánování cesty není náročné. Ring Road vede okolo celého Islandu, takže se nemůžete ztratit. Já jsem si pouze aktualizovala mapy a pro jistotu jsem si nahrála celou trasu do navigace. Co mi velmi pomohlo a ušetřilo spoustu času, byla mapa Islandu ze stránek www.realcamplife.com. V mapě máte vyznačené všechny kempy, přírodní zajímavosti nebo horké prameny. Mapu si stáhnete a máte ji dostupnou ve svém mobilním telefonu.

Dále doporučuji zaregistrovat se na stránkách safetravel.is. Pokud na Islandu vybuchne sopka nebo je uzavírka silnice, dostanete z tohoto systému zprávu. Registraci jsem provedla i v systému Drozd a musím říct, že funguje bezvadně. V době mé návštěvy došlo k erupci sopky Fagradalsfjall a já díky tomu byla formou sms informována o tom co se právě děje.

Další možností, která vám usnadní cestování po Islandu je Camping Card. Tato karta vám zaručuje nižší cenu ubytování v kempech. Kartu si můžete objednat a zaplatit předem a vyzvednout na pobočce v Rejkjavíku nebo objednat přes českého distributora (islandica.cz) a ten Vám ji zašle až domů.

Servis kola, všechno poprvé

Začala jsem se na starém kole učit jak opravit případné defekty. Začalo to výměnou duše. Nejlépe mi posloužil Youtube, různých videí jak udělat to nebo to je tam spousta. Jaká byla moje radost, když se mi to poprvé povedlo sundat plášť a vyměnit duši. Připadala jsem si jako mistr světa a měla pocit, že mě nemůže nic zastavit. Z tohoto omylu mě vyvedl kamarád Lukáš Zavřel, zasloužilý a zkušený pracovník v Bikecentru Libverda. Doteď nechápu jeho trpělivost, se kterou ke mně přistupoval, například při vysvětlování jak opravit přetržený řetěz. Všechno mi ukazoval několikrát a stále si dokázal udržet vnitřní klid.

Neúprosně se blížil čas odjezdu. Navíc se kupilo spoustu práce. Byla jsem třídní učitelka jedné úžasné party studentů, kteří právě ukončovali studium závěrečnými zkouškami. Příprava na ně a spousta papírování zabraly hodně času, ale paradoxně mě to příjemně rozptylovalo od nervozity.

A co můj dočasný domov na kolech? Všichni dobře víme, že předpokládanou nutností k jízdě na kole je „kolo“. Pořízení nového bicyklu bylo prvořadým úkolem, který jsem chtěla mít co nejdříve vyřešený. V lednu, cca 5 měsíců před odletem proběhla schůzka se zástupcem firmy Rock Machine a jejich dvorním testovacím cestovatelem, kde jsem si mohla vyzkoušet firmou „RM“ doporučované kolo na cestu po Islandu a získat rady. Výsledkem schůzky bylo doporučení typu kola (gravel), velikosti, včetně získání příslibu jeho zajištění.

Čas běžel a já se dál věnovala přípravě všeho potřebného a nabírání kilometrů na „starém“ kole. S blížícím se termínem odletu se moje nervozita stupňovala z toho, že nemám k dispozici kolo, s kterým jsem se chtěla pořádně sblížit. Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že musím nějaké dobré kolo mít, a to včas. Při návštěvě kamaráda Zdeňka Křížka (ZK Cykloservis Zdeněk Křížek Trutnov), jsem zjistila, že termín dodání vybraného kola gravel může být problém. Po domluvě se Zdeňkem, kterého považuji za zkušeného odborníka v cykloprostředí, jsem se rozhodla pro souběžné poptávání kola gravel a varianty horského kola.

Nový stroj

Po týdnu pátrání po skladových zásobách padlo rozhodnutí o výběru typu kola. Stalo se jím nakonec horské, konkrétně karbonová Catherine od firmy Rock Machine. A mohlo začít měsíční sbližování s kolem, které se mělo stát mým jediným kamarádem na cestě po Islandu, na kterého jsem se musela spolehnout.

Po týdnu jsem ho měla doma. Začali jsme spolu ukrajovat první kilometry. Začala jsem se seznamovat s jeho funkcemi a součástkami, a to doslova. Montáž, demontáž, výměna duše, brzdových destiček, oprava roztrženého řetězu atd. Během několika dnů mi Zdeněk dodal brašny na kolo. Týden před odletem přišla nabídka na kolo od firmy „RM“, že mi zapůjčí gravel. Toto jsem ale musela odmítnout, neboť zbývalo už jen velmi málo času na zvyknutí si.

Poslední nutností bylo získání papírové krabice k přepravě kola letadlem. Tři dny před odletem jsem měla zbaleno. Dvě velké brašny brašny na přední kolo, kde jsem měla oblečení, vařič, příbor, nádobí (což byl jeden hrnec), lehkou zásobu jídla, spacák a karimatku, pomůcky na osobní hygienu a další věci bez kterých bych se neobešla (například i placatku s rumem, nůž nebo základní léky). Podsedlovou brašnu, kde bylo veškeré nářadí na opravu kola, dvě náhradní duše, lepící pásku a nepromokavé oblečení. A také brašnu na předních řídítkách, tam stan a dřevěného krtečka pro štěstí, kterého jsem dostala od svých studentů.

Balíme

Den před odletem jsem kolo s pomocí manžela zabalila. To znamenalo vypustit duše, sundat přední kolo a řídítka. Upravit sedlo tak aby se vešlo do krabice. Všechny části, které by se mohly při přepravě poškodit jsme pečlivě obalili bublinkovou fólií. Rámy kola jsme ochránili pěnovou izolací na trubky a vše pečlivě naskládali do kartonové krabice na kolo.

Je třeba sledovat požadavky každé letecké společnosti na přepravu kola, které se týkají rozměrů krabice určené pro přepravu. Navíc v krabici smí být jen kolo. Já to riskla a do krabice jsem přihodila stan a podsedlovou brašnu s nářadím. To samé jsem udělala při cestě zpět. Prošlo to. Podobný postup měli i ostatní cyklovýletníci vracející se z Rejkjavíku zpět domů. Ostatní brašny a helmu jsem dala do obyčejné kartonové krabice, abych měla vše pohromadě.

Tak a je to tady. Ráno. Den kdy se vydávám na cestu, na které vůbec nevím, co mě čeká. Nedokážu popsat tu úzkost, kterou jsem cítila. Těžko popsat strach z něčeho co jste nikdy nezažili. Izzynka na mě koukala psíma očima, věděla, co se děje a mě z toho bylo ještě víc smutno. Vše jsme naložili do auta a namířili si to k rodičům, předat na hlídání mého chlupatého kamaráda. Tady už jsem neudržela emoce na uzdě. Všechno jsem velmi dobře vnímala. Říkala jsem si, že cestu musím dokončit, kvůli všem, kteří mi pomáhali a myslí na mě.

V Praze na letišti šlo vše hladce. S kolem ani zavazadlem nebyl žádný problém. Rozloučila jsem se s manželem a prošla bezpečnostní kontrolou. Ještě jednou použiji frázi, která je uvedena výše v textu. Už nebylo cesty zpět. Čekala mě cesta, na jejímž konci mělo být setkání s velrybami. Cesta, která měla ukázat, jak dokáže být člověk silný, když něco opravdu chce. Cesta, která měla ukázat, kdo při Vás stojí a dokáže vás zvednout, i když už nemůžete dál. Cesta, díky níž se zamilujete do země, která je daleko na severu a dokáže z vás dostat všechny emoce.

Autor, foto:Hana Vlkanova

Kája Polívková