Z deníčku šílené matky B. – 2. díl. Poslouchat své tělo a babičku
Druhý zápis v deníku začínám větou:“ Dnes začínám 7. týden těhotenství a zatím se moc nedá říct, že bych si těhotenství užívala“. Myslím, že tahle věta charakterizuje celé moje těhotenství. Závidím ženám, které tvrdí, že to bylo, nebo je, jejich nejkrásnější období v životě. Můj životní styl se změnil poměrně zásadně, ale snažila jsem se žít normálně.
První trimestr byl pro mě asi nejnáročnější. Tělo si totiž myslelo, že v sobě má vetřelce (něco jako bakterii, virus) a snažilo se s tím bojovat a vypudit ho z těla, než přišlo na to, že toho malého prcka má chránit. Byla jsem neustále nemocná.. Paradoxně je první trimestr vývojově ten nejdůležitější. Nevím, zda to víte, ale studovala jsem bakaláře v Praze na Karlově Univerzitě, obor Tělesná výchova osob se specifickými potřebami (všechny možné lidské hendikepy a vady). Moje vědomosti + internet znamenaly hodně velkého strašáka v hlavě. Nejen z internetu jsem totiž věděla, že se může strašně moc věcí zvrtnout. Od 8 týdne těhotenství, kdy mi řekli, že jsem oficiálně těhotná, se jde na další vyšetření až 16 týden těhotenství, kdy se dělá první velký screening, až tam vám řeknou, jak na tom miminko je.
Strašně jsem se tohoto vyšetření bála. Měli jsme v rámci studia x praxí s dětmi s vývojovými vadami a chodili do ústavů, kde byli hodně postižené děti. A když to člověk zažije na vlastní kůži, tak ví, jak strašně náročná ta péče o dítě je. Obdivuji všechny rodiče, co to zvládají. Takže jsem k tomuto měla opravdu obrovský respekt a snažila jsem se ten první trimestr dodržet všechna pravidla, jaké jsou kde napsané, a tím pomoci k správnému vývoji plodu.
Věřila jsem, že tomu pomůžu, i když ve většině případů s tím stejně nic neuděláte. Je pravda, že jsem v 9 měsíci dělala mnohem více aktivit než v prvním trimestru. V prvním trimestru jsem musela dávat pozor úplně na všechno. Můj život je jeden velký adrenalin a rychlá jízda (rychle a zběsile), a proto mě to dost změnilo životní návyky. Co mi ale hodně pomohlo byla kniha ZDRAVÉ TĚHOTENSTVÍ, PŘIROZENÝ POROD od Ingeborg Stadelmann. Je to porodní asistentka a dívá se na těhotenství s nadhledem.
Poslouchej své tělo a babičku
Další věc, která mi moc ke spokojenosti a nadšení nepřispěla bylo to, že jsem neměla vůbec hlad. Z toho mi bylo, paradoxně nejvíc špatně, protože Emilka byla hodně velký Otesánek a já měla křeče v břiše (jako kdyby mě někdo vevnitř kousal). Za ty první 4 měsíce jsem ještě něco málo zhubla ze své původní váhy. A byla pořád nemocná. Samozřejmě bez jakýchkoliv léků, k tomu pak chytrý internet poradí, že v těhotenství se nemůže spoustu věcí ani jíst (blbost), jako skořice, melouny, jablka, heřmánek, mrkev, celer, petržel, a hlavně teda bylinky. A já se léčím vždycky bylinkami nebo vývarem.
Teď už vím, že to byla totální kravina, ale prostě mi trvalo, než jsem přišla na to, že to těhotenství zase taková věda není. Stačí myslet selským rozumem a řídit se tím, jak se cítím. Jo a taky poslouchat budoucí babičky, které jsou na tomto světe přece jenom o chvilku déle, a těch dětí taky vychovaly, o něco víc než já.
Co bylo pro mě taky šílené bylo, že žijeme v době, kdy se na internetu dočteme úplně o všem a mě trvalo celý jeden trimestr, než jsem si řekla, že nic číst nebudu. Jediné, co mě bavilo na internetu číst bylo, co se právě v konkrétním měsíci děje s miminkem, co se vyvíjí, jak roste. Měla jsem Aplikaci TĚHOTENSTVÍ +, a tam jsme s manželem taky vše sledovali. Je to tam srandovně popisováno a velikost miminka je přirovnávána k ovoci nebo zvířeti. Pamatuji si, že jsme se každé pondělí ráno těšili, že si přečteme, co se bude ten nastávající týden s Emilkou dít.
Místo čokolády klobása a jablka
Na začátku těhotenství (já to měla snad až do 7 měsíce) jsem nárust břicha vůbec nepozorovala. Pohyby dítěte takto brzo nejdou cítit. Takže jsem těhotenství vnímala jen pocitově. Byla jsem unavená, bolela mě hlava a nemohla jsem spát na břiše. Změny chutí se u mě zásadně neděly. Snad jen, že místo čokolády jsem začala jíst klobásy a slaninu. Sladké jsem nejedla skoro vůbec, což bylo u mě fakt divné. Taky bylo zajímavé, že kdybychom v mém těhotenství vlastnili jablečný sad, tak ho celý sním. Snědla jsem téměř 5 jablek každý den. Šíma (manžel) každý nákup vykoupil regál s jablky, ale to bylo až v druhé půlce těhotenství. Příště musím být v pokročilém těhotenství kolem podzimu, protože na zahradě máme jablek dost.
Začátek bez sportu
Co se týče sportu v tomto období, tak až na to, že jsem předcvičovala jógu + chodila na procházky + sem tam se svezla na silničním kole, jsem nic jiného nedělala. Odpočívala jsem po celé sezóně a užívala si nic nedělání a relaxace. Už od začátku těhotenství jsem si uvolňovala oblast kolem pánve a chystala se na porod, protože jsem chtěla porodit normálně, a jako sportovec jsem si myslela, že mám extrémně stažené pánevní dno a za těch 10 měsíců jsem to stihla tak akorát uvolnit. Já jsem si na začátku těhotenství stanovila cíl, že bych moc ráda porodila přirozenou cestou a zažila, co to vlastně je porod. Strašně jsem se na ten zážitek těšila, a tak jsem celé těhotenství pracovala hlavně na uvolňovacích cvičeních pánevního dna a svalů kolem pánve. Jinak hodně jsem četla články a knihy o sportu v těhotenství, ale nikde nic není jasně napsáno, jako například: „Plavání je zcela bezpečné a nemůže se vám nic stát“. Všude máte varování a je jen na vás, jak se rozhodnete. Myslím, že snad jen lehká chůze je bez rizika. A tak sport v těhotenství je opravdu o pocitech a vašem vlastním úsudku.
Já se snažila první trimestr opravdu dávat pozor a už se připravit na porod. Koncem čtvrtého měsíce jsem jela s kamarádkou na Mallorcu a tam především hlídala jejího ročního syna, ale odpoledne jsem jezdila na kole, nicméně to už jsem byla skoro po konci prvního trimestru a začínala druhý. O tom, co jsem zažila na Mallorce budu psát až v dalším díle.
Takový byl můj pohled na první trimestr. Samozřejmě jsem byla nejšťastnější na světe, že jsem těhotná a moc jsem děkovala vesmíru, že nám tento dar nadělil. Po pár týdnech jsem všechno brala s nadhledem a ty všechny negativní věci se dají bez problému zvládnout, když jsem myslela na to, že to je prostě jen teď 10 měsíců a na konci bude něco neuvěřitelného a skvělého. Na to jsem myslela celé těhotenství, a to mi pomohlo to všechno, co se děje s našim tělem zvládnout. Je to neuvěřitelné, co se stane s ženským tělem za 10 měsíců. Stále tomu nemůžu uvěřit a strašně jsem vděčná za to, že jsem to mohla prožít. Těhotenství pro mě byla opravdu výzva stejně jako porod a já výzvy miluju.
Takže příště to trochu rozjedem!
