Z deníčku šílené matky B – 8.díl. I trénink v chaosu posouvá
Zhruba po 2 měsících od své šílené závodní akce 8 týdnů jsem se oklepala a začala jsem přemýšlet, co bude dál. Chci se do toho ještě pouštět? Chci dál závodit? Nebudu dělat už něco jiného? Napadalo mě milion možností, ale ani jedna nebyla úplně jednoduchá. A přece závodění tak miluji. Mám vystudovanou kinezioterapii, taky kondiční trénink, základní pedagogiku a práci s hendikepovanými lidmi ve sportu.
S bráchou jsme loni při mém těhotenství založili cyklistickou školu Průdkových a také děláme ve spolupráci s cyklistickým obchodem Maxcursor kroužky pro děti ve školách v Ostravě. A taky máme lyžařský oddíl Young stars ski team, který funguje na principu celoroční přípravy mladých lyžařů do 15 let, kde právě dělám kinezioterapii a připravuji dětem zdravotní cvičení. Z tohoto výčtu bylo jasné, že nudit se fakt nebudu. Tak jak se rozhodnout?
Když mi přišla zpráva od manažera z francouzského týmu, že nemají finanční prostředky na další závodní sezónu, byl tu další otazník. Chci se za těchto podmínek vůbec vracet?
Cyklistika mě šíleně baví a moc bych chtěla zjistit, jak na tom jsem. Mé cíle byly a jsou vždycky hodně vysoko a na pokoření mnou nastavených hranic vím, že musím pravidelně trénovat. Ale dělat práci zadarmo? To je jako kdybyste učili, prodávali nebo pracovali jakkoliv jinak 4 hodiny denně, šest dní v týdnu, a nedostali za to zaplaceno.
V tomhle čase rozhodování jsem četla knihu od Jan Mühlfeita a Kateřiny Novotné „ODEMYKÁNÍ DĚTSKÉHO POTENCIÁLU“. Tématem je, jak vychovat pozitivně naladěné a sebevědomé dítě. A tam je napsáno, že se mají děti a obecně lidé zdokonalovat v tom, co jim jde nejlépe a v čem jsou nejlepší.
A tak jsem se rozhodla, že i když to bude náročné vše skloubit s Emilkou a všemi projekty, tak do toho závodění ještě minimálně jednu sezónu půjdu naplno. A jestli to bude mít smysl nebo ne, to se dozvím později.
Můj cíl pro zimu zněl: vrátit se do pravidelného tréninku a do nějaké slušnější kondice. Tréninková pravidelnost s Emilkou vůbec nepřicházela v úvahu. Přes týden neměl kdo pomáhat s hlídáním, manžel má přes zimu nejvíc práce a kvůli práci nemohly fungovat ani prarodiče.
Takže jsem hodně moc chodila, běhala s kočárkem a posilovala doma. Velká posilovna připadala v úvahu až když byl manžel doma.
Naštěstí v listopadu už dozrál Emilky věk, aby mohla začít jezdit v Thule vozíku, který jsem v zimě mohla táhnout za sebou jak na běžkách, tak na skialpech.
Kolo jsem pro tuhle zimu vynechala a na ježdění na válcích jsem zase nebyla dost motivovaná.
Na horách jsme byli ale byli všichni velmi často a já měla příležitost se pořádně vyřádit. Emilka tam mohla být zabalená ve spacáku a spinkat a já jsem mohla makat. Do vozíku existuje i speciální houpací síť, kterou tam můžete dát, než dítě pořádně sedí.
Chodila jsem s ní na dlouhé výlety, ale vše vždy pořádně naplánované. Musela jsem znát terén a vědět, že po dvou hodinách můžu někde zastavit, kde bude zázemí, abych Emilku nakrmila ohřátým příkrmem, ona se mohla protáhnout, pohrát si. A pak jsme pokračovaly dál.
Měly jsme spolu nastavený hezký režim, a tak jsem vždy kolem 9 ráno, když šla Emilka spát, vycházela a vždycky jsme to spolu zvládli. Musela jsem počítat s tím, že to nebude delší trénink než 2 hodiny v kuse, ale i tak jsem byla strašně ráda, že se posouvám fyzicky vpřed.
A ano, pěkně mě to vždy unavilo, táhnout za sebou více než 20kg vozík ať už na běžkách nebo skialpech byl zápřah, jak hrom.
Ale ta příroda a pobyt venku mě vždycky další den nabila další energií, fyzickou i psychickou.
Na hory jsem jezdila někdy na týden a někdy na prodloužený víkend, takže jsem doma potom vždycky jen odpočívala a chodila na procházky. Tedy až na pravidelný silový trénink,
který jsem zařadila zpět do svého programu po těhotenství.
Všechno ostatní dělám podle Emilky, jak kdo může hlídat, jaké je zrovna počasí anebo podle spánku v noci. Emilka zatím nepatří mezi celonoční spáče, takže rána jsou pro mě těžká. Mám ráda spánek a ten mi dost chybí. Kvůli únavě bývám i častěji nachlazená, ale dá se říct, že to nějak zvládáme.
Na horách jsem měla vždycky tak nějak režim daný, ale doma to byl totální chaos. Přesto mě to naplňuje, protože něco pro sebe stále dělám. Ale nastavila jsem si priority a tou mojí hlavní je momentálně rodina. Čas šíleně letí a ani ta medaile z MS by mi nenahradila čas s Emilkou.
