Blog DNK Letní radosti #3. Hieroglyfy v jehličí
Další letní příběh od vás, tentokrát jde o krásnou vzpomínku na čas papírových map
Miluju hory, ráda po nich jezdím na výlety na biku nebo chodím na dlouhé túry. A nevadí mi toulat se po nich sama.
Je to už mnoho let, co se mně tento příběh stal. V době tlačítkových telefonů, kdy člověk využíval jen papírové mapy, jsem se vydala na svém biku na celodenní výlet s cílem dobýt Kraličák. Cestu jsem měla jasně naplánovanou. Kdo tuto oblast zná, budou mu moje popisy bližší.
Auto nechat ve Starém Městě pod Sněžníkem, nahoru českou stranou, zpět pak Polskem.
Směr trasy byl jasný, neboť po červené, pro cyklisty zakázané značce, budu na vrchol tlačit. Od polské chaty pak vede krásná cyklotrasa až na přechod zpět do republiky. Člověk míní, lesáci mění. Časový plán dostává trhliny, ale nenechám si kazit dojmy. Když se konečně vypachtím se na vrchol (místy to byly ekvilibristické kousky, když jsem překonávala překážky na turistické cestě) a konečně si užívám nádherných rozhledů.
Teď už mě čeká lehčí část a víc času v sedle. Přejíždím k polským sousedům, napojuji se na cyklotrasu …… najednou se začne podivně stmívat, žene se bouřka. Ajajaj. K autu to ještě nějaká hodinka bude a vypadá to na pěknej sajgon. Je potřeba změnit kochačku za trénink a proto šlapu intenzivně do pedálů.
V lese dojíždím na mýtinu, pokračuji po širší cestě dál. Ta se ale najednou začíná zužovat, až je z ní malá pěšinka. Tuším, že je něco špatně. Nade mnou černé mraky, kolem cedule národního parku a přede mnou dřevěná chaloupka.
Před ní čtyři překvapení kluci, pro mě v tu chvíli zachránci. Zjišťuji cestu. Já na ně česky, oni polsky, nerozumím jim ani slovo (pak že je polština podobná).
Přejdeme na lámanou angličtinu. Nakonec vyhraje plácek zasypaný jehličím. Beru klacík do ruky a snažím si vzpomenout na nějaký záchytný bod. Ano, byl tam posed. Anglicky to po mně nechtějte. Kreslím ,,tower a animal,, pantomimou dělám myslivce, přidávám pic pic.
Všichni se smějeme, ale konečně vím, kde jsem blbě zabočila. Bouřkové mraky se mezitím rozplynuly, já znám cestu, vše začíná být zalité sluncem – a to doslova. Nu, kluci měli parádní divadlo, ale co by člověk v pudu sebezáchovy neudělal.
I když od výletu uplynulo už hodně let, na tohle dobrodružství jen tak nezapomenu.
Autor, foto: Hana Vejrostová
