Reklama

Cesta za snem, cesta Flower Power.

94 hodin společného času, 2222 kilometrů na kole, s motivací podpořit dobrou věc. Sáhly si na dno, ale ani na chvíli nepochybovaly o tom, že by Cestu za snem nedokončily. Tak silná byla parta holek v týmu Flower Power….

Reklama

První srpnový týden putovalo Českou republikou dnem i nocí na tři sta cyklistů. Jel se již čtvrtý ročník handy cyklomaratonu „Cesta za snem“. Závod, v kterém jde sice o čas, ale mnohem výš si všichni účastnící řadí úžasný pocit spojení zdravých a handicapovaných sportovců v jeden tým. A zážitky, které při non stop jízdě dlouhé 2222 kilometrů (při bloudění i víc), patří k těm nezapomenutelným. O tom, že jde o fyzicky i psychicky hodně náročnou akci, není pochyb, přesto se na startu mezi víc jako stovkou registrovaných týmů postavily na start i dva ryze ženské. A jeden z nich, s nepřehlédnutelnými dresy i chytlavým název  Flower Power, jsme pár dní po úspěšném dokončení vyzpovídaly. O zážitky se s námi podělila „kapitánka“, a dáma, která stála u zrodu týmu, Eliška Křížová

13925609_187783384970060_98367367941851014_o[1]

Eliško, nejprve gratulace tobě a celému týmu za obdivuhodný výkon. Kdy se zrodila myšlenka dát dohromady partu holek a postavit se na start Handy cyklo maratonu?

Můj první kontakt s touto akcí byl při loňském ročníku, kdy můj manžel jel v týmu RAAM pro školu Svítání a já pak v cíli na Ladronce jsem řekla hlavnímu pořadateli Héřovi, že příští rok určitě pojedu také. A když se něco takového řekne….
Tým měl být od samého začátku holčičí. Dát dohromady osm cyklistek nebyl vůbec žádný problém. 5 z nás je spjato s podkrušnohorským Litvínovem, stačilo se jen zmínit a všechny nadšeně souhlasily.

Kdo se tedy v týmu objevil?

V týmu nás bylo osm, včetně jedné handicapované jezdkyně, což je podmínka závodu.  S námi jela Karča Dadejíková , závodící  za  Černé koně, je to mistryně ČR v MTB handicapovaných, také vynikající plavkyně, vybojovala  2.místo v plaveckém závodě na 25 km z Ústí do Děčína (Gastonův memoriál).
Všechny jsme sportovní nadšenkyně, některé se věnují i dalším sportům.  Za Flower Power bojovaly: Alena Vrátná – triatlonistka, ostřílená Ironmanka, Wintermanka, několikanásobná mistryně ČR v triatlonu. Největším úspěchem je zlatá medaile v duatlonu na World masters games v Torině 2013  – prostě šílenec!

Lucka Susserová – triatlonistka, od letošního roku Ironmanka, Monča Čapková – triatlonistka, poloviční Ironmanka, ale myslím, že v sezóně 2017 už bude úplně celá Iromnanka. Andrea Smrčinová – silničářka tělem i duší, každý týden na nějakém závodě.

Dáša Březinová – jako jediná není cyklistka, ale rychlostní kanoistka, preferující spíše vytrvalostní závody. Největším úspěchem je 2. místo v maratonu na World masters games v Torině 2013, je neuvěřitelný dříč! Další v partě byla Alena Potluková – bikerka, dříve hodně závodila, teď pořád hodně jezdí, ale už spíše pro potěšení, protože cyklistika je prostě návyková.

No a já, Eliška Křížová – jezdím, jezdím a jezdím. Občas nějaký závod, občas nějaká ta bedna,  spíše na biku. Mojí srdeční záležitostí je Extrém bike Most – těžký, technický závod, který si jezdím především užít!

Říkala jsi, že jste dámy zkušené…Můžeš alespoň naznačit váš věkový rozptyl?

Věkový rozptyl? Teď nevím, jestli je to vůbec publikovatelné! Jela s námi 2 mláďata – lehce 30+, dvě z nás jsou 40+ a zbylé čtyři jsme 50+ – takže opravdu dámy na kolech! Ale co naděláš, když hlava nestárne……

Jak vás napadl název týmu Flower Power? 

Když jsme se poprvé všechny sešly, tak jako správný ženský nás nejprve zajímalo, jak budou vypadat dresy. Shodly jsme se na něčem barevném, šíleném, něco ve stylu hippie. Naše dresy byly plné hippie symbolů a hesel a Flower Power byl nejvýraznější a to už byl jen krůček k názvu týmu. Fakt je, že jsem ho musela trochu protlačit, protože jsme chtěly český název, ale tak nějak všechno do sebe zapadlo – styl hippie, ženský tým, takže jiný název než Síla květin být nemohl.  Takže napřed byly dresy a pak název týmu. Ale náš alias by mohl být Zubní pohotovost – v týmu máme  1 zubní doktorku, 2 zubní sestřičky a 1 dentální hygienistku – nějak se to náhodně sešlo.

33_1295

Co vede křehké dámy  k absolvování takové náročné akce, která bez výjimky prověří jak fyzickou, tak i psychickou připravenost?

Všechny aktivně sportujeme, téměř denně. Byla to pro nás výzva. Ani na chvilku jsme nezapochybovaly, že bychom to nedojely. Řádně najeté km máme úplně všechny. Dnes víme, že tenhle závod není o rychlosti na kole, ale o zvládnutí celé logistiky závodu, natrasování, o komunikaci mezi posádkami, odpočinku…

Líbila se mi otázka jedné reportérky na startu:Kam až chcete dojet? Po chvíli oněmění jsem ji odpověděla – No přeci do cíle! Ona na to: Ale to byste musely objet celou Českou republiku! Já měla jedinou odpověď: No přesně tohle máme v úmyslu.

Jak dlouho dopředu jste se připravovaly, myslím nejen trénink. Co vše to obnáší? 

Přímo na tuto akci jsme se nějak zvlášť nepřipravovaly. Jezdíme na kolech pořád, takže co se týká fyzičky – nic výjimečného. A co se týká organizace závodu, to byl pro nás oříšek, protože jsme vůbec nevěděly, do čeho jdeme (týmový závod, jízda non-stop, podle navigace…). Nakonec jsme se dohodly na 3 autech, v každém autě po 2 chlapech jako doprovod, cyklistky 3+3+2. Střídání v autě po hodině a ve 2 cyklech. Cyklistky si řešily svoje (oblečení, a náhradní díly na kolo), support navigace, baterie, trasa, majáky, polepy aut. Všichni bez zkušeností! Naštěstí jsme za sebou měli chlapy z týmu RAAM a ti nám všem ochotně pomohli a poradili.

Kdo byl vaším handy patronem?

Naším patronem byl litvínovský chlapík Milan Turek. Na podzim loňského roku nešťastně spadl z výšky při opravě chalupy a skončil na invalidním vozíku. Někdy v dubnu se vrátil z Kladrub, my jsme ho oslovily (protože pro koho jiného by litvínovské holky měly jet jiného, než pro litvínovského chlapíka). Myslím, že Milanovi jsme udělaly velkou radost, celý závod nás sledoval, posílal nám povzbudivé SMS a byl vlastně pořád s námi.

13932867_10208272090658108_1924305707752962103_n[1]

Jak dlouho jste 2222km jely? Přišly nějaké krize? S čím nebo kde jste se nejvíc trápily?

Celý závod jsme jely 94 hodin a 24 minut. Zní to možná divně, ale všechny jsme si závod náramně užívaly! V pátek mi tak nějak přišlo líto, že v sobotu dorazíme do cíle a je konec. Klidně bychom jely dál!

Samozřejmě, že nejvíce byla znát únava z nevyspání. To bylo asi to nejhorší. Já jsem se nejvíce trápila ze středy na čtvrtek, kdy po předešlé probdělé noci, strávené v sedle, jsem nastupovala ve 21h večer na poslední úsek časovky na Červenohorské sedlo a pak dál pokračovala ve druhé noční jízdě přes odporné 12% kopce! Když jsem končila svoji noční jízdu, po vzájemném střídání s parťačkou Álou, v Lipníku nad Bečvou, naučila jsem dokonce i svoji přilbu létat 😉

Celkově jsme jely myslím docela svižně, udělaly jsme ale spoustu začátečnických chyb – bohužel se každé posádce podařilo zakufrovat, občas se vybila navigace, zdržovaly jsme se přendáváním navigací při střídání, z  Červenohorského sedla jsme jako většina týmů nesjely na trasu biku, ale trápily jsme se přes kopce na silnici. Určitě máme co zlepšovat a my se zlepšíme!

Jde popsat pocit po dojezdu, v cíli nebo při společném vyhlašování o den později, již se všemi účastníky? 

Pocity v cíli jsou slovy nepopsatelné. Tohle se musí prožít. Absolutní euforie, radost, nadšení. Byl to emočně nejsilnější zážitek, který jsme doposud ze závodů měly. Ta síla handicapovaných sportovců, ta jejich obrovská chuť závodit! Neskutečný obdiv patří pořadatelům Héřovi Volfovi a Tomášovi Pchálkovi.  Pro mě TOP závod – závod, který má úplně jiný rozměr a smysl.

Co dál, Power Flower?

Letos to byl náš první ročník a rozhodně ne poslední!!! Příští rok jedeme zase! No a do té doby si budeme každá najíždět kilometry, zajedeme si pár závodů, budeme pořád v kontaktu, občas se sejdeme… Vyladíme chybky z letošního ročníku a pak už budeme překonávat jen samy sebe.

Autor: Kája P.
Foto: archiv týmu Flower Power

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama