HOLKY KOLEM KOL. Karbonová Karkulka

V druhém díle našeho seriálu “Holky kolem kol”představujeme ženu mnoha tváří, neskutečně pozitivní a akčí bytost, Renatu Karkoškovou, mezi přáteli zvanou Karkulka. Přes rok pracuje jako produktová manažerka ve společnosti Schindler, jako zábavu si zanechala část svého předchozího zaměstnání a vyrábí šperky z karbonu. Propadla kouzlu endura, dává s přehledem traily, kde lecjaký biker sléza z kola. A k tomu všemu je to krásna ženská…

Naše stekání neproběhlo na kole, i když bych si to moc přála, ale při Renaty pracovní návštěvě  pražské  pobočky. Odskočily jsme si na kávu, která se protáhla na téměř dvě hodiny. Snad k vám protřednictvím slov a fotek dojde energie, které z této sympatické dámy vyzařuje…

První otázka nebude směřovat ke kolu, ale k jiné tvojí vášni, výrobě šperků. Jak ses k tomu dostala? A proč jako materiál právě karbon?

Pracovala jsem u kamaráda v interiérovém studiu, dělali jsme nábytek na míru. On byl absolutní blázen do kol a jednou mě poprosil, že zlomil karbonový rám a jestli bych s tím zajela za jedním moc šikovným človíčkem, panem Michálkem, který byl letecký modelář a s karbonem hodně uměl. Jenže když jsem tam přijela, řekl mi, že už toho musel nechat. Když se to totiž mezi cyklisty rozneslo, měl toho tolik, že na jeho hlavní práci, letecké modelářství mu nezbýval čas. A jak jsem tam tak stála, vyhrkla jsem na něj: „A co kdybyste mi to, pane Michálku, naučil?“. Hned jsme se domluvili, on byl rád, že to za něj někdo převezme.

Tak jsem k tomu taky vtáhla, teď už bývalého, přítele a měsíc jsme jezdili na zaškolení a začali se věnovat opravám rámu. Starý pán byl úžasný, všechno nám ukázal, podělil se o zkušenosti, kdykoliv jsme něco potřebovali, mohli jsme volat o radu.  Za krátký čas jsem opustila stávající zaměstnání, protože práce bylo hodně a už jsem to nestíhala. Vytvořila jsem webovky, facebook, v cyklistické komunitě se to rychle šířilo.

Ty šperky, to byla nějaká ženská intuice, mně se karbon hodně líbil, jak byl pod lakem a házel 3D efekty. Často jsem hledala nějaký originální dárek pro známé a nic moc nebylo. Tak vznikaly první šperky – přívěsky, náramky. Dala jsem to na facebook a docela se to chytlo, časem mě oslovili i pořadatelé závodů, dělala jsem i medaile pro mistrovství republiky.
mm

Jak dlouho trvá vyrobit třeba náramek? Co je nejnáročnější?

Já říkám, že mě tenhle koníček naučil trpělivosti, což dřív nebyla moje silná vlastnost. Vše tu má svůj čas, nedá se nic uspěchat, je to mnohdy taková titěrná práce, hlavně při lakování. Proto se to dělá po hodinách, tak přibližně za týden je to hotové.

V současnosti už je to jen můj koníček, z více důvodů. Dělat dlouhodobě 8 hodin denně s karbonem není úplně to ono, je to dost špinavá práce, při broušení se uvolňuje spousta prachu, máš to všude na rukách, v nose, v uších, z pryskyřice se uvolňují různé látky. Taky se změnil můj osobní život a tak jsem si začala hledat novou práci.

A ta je pro změnu taky propojená s kolem…

Je a jsem za to ráda. Dělám produktového manažera ve společnosti Schindler a mám na starost značky Lapierre, Cratoni a Continental pro český, maďarský a slovenský trh. Původně jsem se na tuhle pozici nehlásila, po odchodu z Karbonu jsem řešila, co se mnou dál. Jsem vystudovaný sociální kurátor, ale cítila jsem, že jsem na to ještě mladá, abych řešila problémy ostatních lidí a přitom to nenosila domů. Tak jsem se rozhlížela po nějakém obchodování a našla pozici reklamačního technika právě u Schindlera. Můj technický test dopadl výborně, ale problém byl v tom, že bych i občas musela stát jako servismen u stojanu. Dostala jsem tedy šanci na druhý pohovor. Právě v tu dobu získal nově Schindler zastoupení Continentalu  a můj úkol byl z německého katalogu za 24 hodin vypracovat prezentaci na produkty.

Můžeš nastínit, co vše máš na starost?

Řeším hlavně skladové zásoby, sleduju pohyb toho, co se prodává a naopak ne, dělám předobjednávky na celou sezónu, což znamená nějakým způsobem odhadnout jaká kola a kolik jich v Lapierre nakoupíme. Je v tom samozřejmě hodně peněz, za což odpovídám. To je takový nástin. Specielní špíček jsou náhradní díly, těch jsou miliony, navíc nám je občas Frantíci pošlou bez kódů a to je pak dobrý hlavolam.

Jak bys prezentovala kola Lapierre těm, co tuto značku moc neznají?

Mě je na této značce hodně sympatická její rodinná historie, spojení s konkrétním člověkem. Je to velmi osobní, navíc to nejsou žádné čínské rámy, mají svojí výrobu, vývojové oddělení, je tam vidět každý rok nějaký progres. Co mě hodně těší je, že dámské modely pro letošní rok jsou z pohledu kvality a výbavy totožné s těmi pánskými. A taky design je moc povedený.

BIKE park Renaty Karkoškové
bike enduro: Lapierre ZESTY AM 527
bike hardtail: GHOST HTX 
silnička: LAPIERRE Xelius 500W

Na Eurobiku vzbuzoval velkou pozornost exluzivní a designově dokonalý Lapierre Overvolt. Jak ty sama vnímáš nástup elektrokol?

Byla jsem hodně skeptická, protože když jsem viděla e bika se zdvihem 150 nebo 160, tak jsem si říkala, že je to totální nesmysl. Jenže pak jsem si to sama vyzkoušela v terénu na Rychlebkách a byla jsem hrozně překvapená, co vše se s tím dá užít. Stejně tak to má význam pro dvojice, kdy chlap je zapálený cyklista, má spoustu najeto a chce brát na výlety svou ženskou. Když jedou oba na normálním kole, jí dojdou brzy síly, je po zážitku. Zatím co ona na elektrokole se mu úplně vyrovná a chlap je úplně nadšený. Nemyslím si, že je to kolo pro lenochy, když si to nastavíš na úsporný mod, uděláš si z toho taky makačku. Je to trend a nemyslím si, že to bude taková nafouklá bublina, jako fatbike.  Tím, že v Čechách není dobrá zima a na trhu jsou plusková kola, lidi to nebudou hromadně kupovat.

Když jsi zmínila rodinnou tradici značky Lapierre, ty jsi měla možnost se na Eurobike setkat se synem zakladatele, Gillesem. O čem jste si povídali?

Jako české výhradní zastoupení jsme měli tradiční meeting se sales manažerem značky. Seděli jsme kousek od sebe, pan Lapierre po nás pořád pokukoval, on je takový hodně veselý a energický, za chvíli si k nám přisedl a povídali jsme si samozřejmě nejvíc o kolech. Česká republika už je pro ně dobrý zákazník, prodeje rostou, berou nás jako dobré partnery.

Pojďme už ale ke kolu. Jak dlouho jezdíš a co tě nejvíc baví?

Jezdila jsem od malička, naši byli vášniví cyklisti. Ale přišla puberta a to jsem už s nimi trávit čas nechtěla. Znovu jsem začala jezdit v páťáku, na vysoké škole. Kondice zpočátku nic moc, jediný sport při studiu byl badminton. Šlo mi to ale dobře z kopce, na doporučení kamaráda jsme se přihlásila do týmu, začala pravidelněji trénovat a postupně jezdit maratonské závody. Jenže nejsem typ buď vše a nebo nic. Potřebovala jsem se tím kolem pořád bavit, nechtělo se mi úplně vše obětovat tvrdému tréninku. Za pár let jsem poznala, že mě nejvíc baví pořádné terény, tak jsem přesedlala k závodům jako je MTB Trilogy, Sudety a volný čas trávila na pořádných trailech.

Zlom se závoděním přišel vloni na jaře, kdy jsem měla hodně ošklivý zápal plic a měsíc a půl jsem jen ležela. To rozhodlo a přišlo mi, že nemá smysl se někde na závodech trápit. Pořídila jsem si pořádný bike, Zesty se zdvihy 150 a vyrážela sama na Rychlebky, do Beskyd. Dokázala jsem na enduru najezdit přes 7000 kilometrů.

Asi tedy nemá smysl se ptát, jestli máš raději bike nebo silnici…

Určitě bike, ale na silnici se taky ráda svezu. Teď bydlím v malé vesnici, u Vítkova, která má jen 40 obyvatel. Když to jde, jezdím na kole do práce, což je nějakých 35 kilometrů. Když vyjedu, hodně dlouho nepotkám žádné auto.
Závody, které jsi úspěšně dávala (MTB Trilogy je nejtěžší etapový závod u nás – pozn. red), ti technika asi nedělá problém. Máš nějaké své osobní výzvy k překonání v terénu?

Ráda jezdím na Rychleby, pořád je tam co vylepšovat. Ne jen valit rychle dolů, ale třeba dát úsek bez šlápnutí. A pak ..pro mě je velká výzva naučit se skákat. Mám ráda bikeparky, je to úžasný adrenalin vyletět do vzduchu.

Bojíš se vůbec? Měla jsi někdy nějaký vážnější úraz?

Trochu jsem tu techniku trénovala, třeba na dvoják mi tam dal kamarád dveře, abych to poprvé dala, a když by to nevyšlo, aby to nebyl malér. Ale asi to mám daný od boha. Prostě se vůbec nebojím a od začátku jezdím z kopce kule 😀
Úraz jsem samozřejmě měla, ale paradoxně to bylo při lehkém maratonu, spadla jsem na šotolině, já vyletěla ze zatáčky a zlomila si palec u ruky. Pak ještě jednou, a to už bylo z bikeparku, jsem si naštípla holenní kost. Jenže to byla trochu smůla, vypla se mi noha ve vzduchu. Ale abych řekla pravdu, začala jsem si dávat mnohem větší pozor, kvůli svojí práci.

Jezdíš celoročně nebo s příchodem zimy pověsíš kolo na hřebík a skočíš na něj zas až na jaře?

Já má ve své pracovní povinnosti kola testovat :D. Takže vyzkouším všechno, co je k dispozici..i fatbika. Navíc mi přijde, že co jsem začala jezdit i v zimě, se mi hodně spravilo zdraví. Žádné chřipky, angíny…Takže sport v zimě venku je podle mě super.

Co je pro tebe motivací, abys šla na kolo?

Když jsem závodila, občas jsem se musela přinutit, protože jsem věděla, že bych měla potrénovat, abych pak při závodě nebyla úplně mrtvá. Teď, když nezávodím, je to úplně jiné. Jdu, protože si chci vyjet ven do přírody, užívat si terén a přitom se dokážu vyšťavit úplně stejně.

Je pro tebe teda kolo důležitou součástí života?

Hodně jsem si to srovnala loni, při zápalu plic. Nebyla to šílená nemoc, ale banalita také ne, měsíc jsem nebyla schopná vylézt z postele a uvědomila si, jaké je to žít s omezením. Myslím, že život je o tom prožitku. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale budu se snažit prožít život tak, abych byla spokojená, v rovnováze s tím, co dělám, říkám, co si myslím. Těším se, až budu mít rodinu. Teď jsem ale ráda za život, jaký žiju, že to vše můžu dělat. Možná je to i tím, že jsem při studiu chodila do práce a žila jen tím a teď se to snažím dohnat. Na druhou stranu věřím i na osud, ale hodně si ten život tvoříme sami a musíme jít štěstí naproti.

mmm

Autor: Kája P.
Foto: Renata Foltysová (https://www.facebook.com/renaticefoto/),
archiv Renaty Karkoškové

Kája Polívková