Blog DNK: Jedu na bílé vlně.

Miluji kolo. Dovolím si tvrdit, že je to moje životní vášeň. Za posledních patnáct let bych dovolenou bez kola hravě spočítala na prstech jedné ruky. A přesto teď stojí v koutě. Jedu totiž na bílé vlně. Někdy bílo modré, někdy bílo šedé, to záleží na momentální situaci. Abych to upřesnila, záleží na počasí. Ta sněhobílá barva je pokaždé. Letos ujíždím na běžkách. A to doslova.

Vloni byla zima-nezima, v hlavě mi utkvěl jen zoufalý boj organizátorů Jizerské 50, hory byly beze sněhu a tak masu závodníků nadělili do skupin, zápolících v několika dnech na kratičkém 4 kilometrovém okruhu. Když konečně napadlo, už jsem byla myšlenkami jinde, natěšená na kolo. Dva roky nazpět jsem si zas užívala v lednu léto a proháněla se po neskutečně úchvatných trailech na jižní polokouli. Nebyl to rozmar, ale každá máma potřebuje občas obejmout své dospělé dítě, pro mě to znamená „zaskočit“na Nový Zéland.

Letos je to jinak. Se zimou i se mnou. Sněhová nadílka předčila očekávání, bílo je i v nížinách, hory mají zásoby až do pozdního jara. A všichni závislí na zimních sportech můžou jet na plný pecky.

m
Kromě toho kola v koutě (dobře, samozřejmě že má lepší parkování) tu čekají na svou chvíli lyže na skialp i ty sjezdové, ale teď není čas. Mám totiž „absťák“. Za několik let nastřádaný nedostatek dlouhých skluzů, zrychleného dechu, vrzajícího sněhu, když je pořádně zmrzlo. Ten pocit, když si přivstanu a stopu krájím mezi prvními, nebo naopak protáhnu odpoledne a jízdu končím po západu slunce. Někdy to jede, jindy míň, ale to vůbec nevadí. Pokaždé si nacházím to své. Miluju chvíle absolutního ticha a skutečně jsou místa, kde to tak je. Nabíjí mě modré nebe, sluneční paprsky a třpytící se sníh, ale se stejným chtíčem běžím do stopy, když chumelí. Baví mě to. Nedávám si žádný pevný plán, jedu, nastavím si všechny smysly na maximální vnímání všeho kolem. I na ten hmat občas dojde, to když neposlušná lyže překříží stopu té druhé. Tohle většinou nebolí. Další kouzlo běžek. Když se zvedám, často si vzpomenu na své začátky, víc pádů, než ujetých kilometrů, věčné bačkory pod botou. Téměř plnoletá a takové příkoří. Teď je vše jinak.

Jedu a s každým kilometrem, každou hodinou na lyžích ukrajuju z toho nahromaděného deficitu. Možná. Zatím je to tak, že konec jízdy určí unavené tělo, ale ještě ten večer se už těším na další. Zkrátka závislost. Ale krásná.

Jděte do toho taky. Vše je jednou poprvé a proč nezačít právě teď. Vyberte si svůj den, dobré místo a vyhněte se takovým, kde se chodí v zástupu. Tam jste ochuzena o nejeden zážitek z běžkování. Nebojte se samoty, ta je v tomto případě mnohdy přínosná. Zapomeňte na chvíli na vše unavující, na trénink, na bolavý nohy. Dívejte se, nechte proniknout kus toho venkovního světa k sobě dovnitř. Pak i ty úzký prkýnka dostanou novou dimenzi. Tak vzhůru za bílými zážitky!