Reklama

Změny a proměny Karly Štěpánové

Vše jinak, vše nové. Jak se naše přední bikerka popasovala s mnoha změnami v tréninkovém i osobním životě a jaké sny a ambice má pro letošní sezónu? Prozrazuje v našem rozhovoru…

Reklama

Do zahájení letošní série světového poháru v cross country už zbývá pár dní a overtura připadla na Nové Město na Moravě. V domácím prostředí se chtějí blýsknout i čeští reprezentanti, pro mnohé je to jejich první vrchol této sezóny. Tak to má nastavené i naše současná domácí jednička, Karla Štěpánová. Zde nutno podotknout, že nepřehlížíme nejúspěšnější závodnici české historie, Kačku Nash, její účast v Novém Městě je ale nejistá a na domácích kláních jí často nevídáme. I proto se pozornost českých fanoušků upírá směrem k věčně usměvavé Káje...

Karlo, změnila jsi tým, změnila jsi kolo, změnila jsi celou tu partu lidí kole sebe. Můžeš prozradit, co vše je tedy jinak?

Začnu nejnovější změnou. Mám nového přítele, je jím můj manažer Zdeněk Löffelmann. Žijeme spolu v domácnosti už dva měsíce. K tématu mého závodění to patří, protože Zdeněk je částečně i moje motivace. Vidím, jak se snaží, jak do toho dává všechno, jak pro mě chce to nejlepší. I když upřímně já nejsem jako Jára Kulhavý, kterého také zastupuje, ale tak strašně moc by chtěl, abych byla taky dobrá a ukázala co ve mě je. Ty další změny už jsou asi známé, závodím za N1 tým, jezdím na kolech značky BMC, mám kolem sebe několik nových a hodně důležitých lidí, kteří mi moc pomáhají. 

Musím se vrátit k týmu, v kterém jsi dříve jezdila. Vypadalo to, že máš u Libora Oplta v podstatě totožné a na české poměry opravdu výborné zajištění. V čem je tedy ten hlavní rozdíl?

Určitě u Libora musím potvrdit, že na to, že jsem u něj začínala a nejezdila vůbec žádné výsledky, tak už jsem měla tenkrát podmínky, dá se říct, na úrovni profíků. Když nepočítám výplatu. Měla jsem naprosto všechno, nemusela jsem řešit kolik co stojí, na jaké závody jezdit, takže říkám: klobouk dolů, že někdo dokáže investovat takové peníze vlastně do ničeho. Ani on nemohl vědět, že ze mě něco bude, ale věřil tomu.

Teď je to ale ještě o něčem jiném. Nejen, že mám teď úplně vše, co jako profesionál potřebuji, včetně slušné výplaty, ale hlavně je to všechno i více v klidu. Jsem vyrovnanější, v týmu panuje strašná pohoda. Nemusím se o nic starat, ale ani to nemusím nijak psychicky řešit. Prostě co řeknu, že mi nevyhovuje, tak se předělá, zkusí se to jinak, aby mi to víc sedlo. Jsem teď psychicky opravdu v pohodě. Což je hrozně důležitý.

Když zmiňuješ psychickou vyrovnanost, poměrně dost závodníků ze světové elity spolupracuje i s psychologem…

Vím, že hlava je silný soupeř. Já dříve měla problém vždy před startem, kde jsem řešila ostatní soupeřky, jak pojedou, já abych nezklamala lidi okolo sebe, místo toho, abych se soustředila jen na sebe a svůj výkon.

Tak jsem začala s mojí mamkou chodit na kurzy mindfulness techniky (schopnost jasněji vnímat události v přítomném okamžiku). Všechno to tak do sebe zapadá, věnuju v tuhle chvíli závodění opravdu maximum, není to už vlastně jen o tom cyklistickém tréninku, ale cvičím i na dechových trenažerech, chodím často na masáže, což dřív vůbec nebylo, vlastně v tomhle to dostalo ještě větší a skutečně profesionální obrátky.

Vraťme se tedy k těm změnám, o tvém novém N1 týmu už jsme před časem psaly, kdo je teď v tvé realizační skupině?

Mým trenérem je Emil Bolek, ale ten se domluvil právě se Zdeňkem, že na mě bude pravidelně dohlížet, abych trénovala tak, jak mi píše a že se nebudu přestřelovat. Protože já hodně tréninků táhnu hlavou, jsem příliš poctivá. Takže mi Emil Bolek řekl, že on spoustě lidem píše trénink na 110 % protože ví, že si trochu uberou, mě ho musí psát na 90 %, protože ví, že já si trochu přidám. Tak Zdeněk dělá kormě manažerské práce i takového „kootrenéra“. Na masáže a fyzio chodím k Terce Beranové. Tohle vše tvoří to profesionální zázemí, ale u mých závodů je třeba i táta, který je šéfmechanik, pomáhá v depu při závodech. Tak jde vlastně říct, že jsme „domácký“ tým, ale s profesionálními podmínkami. Nesmím zapomenout i na týmového kolegu, Honzu Vastla, s tím jsme si ohromně sedli, je s ním neskutečná pohoda.

Změnila jsi toho hodně v tréninku? Dosavadní model byl úspěšný, pokud bychom to posuzovaly podle tvých výsledků…

Změnilo se to skoro od základu. S Emilem jsem začala spolupracovat už v září, první, co jsem slyšela bylo: „teď budeš trénovat, aby ses naučila, jak pak budeš trénovat“. Samozřejmě jsem vůbec nevěděla, co mě čeká, takže můj začátek vypadal tak, že jsem chodila neustále na 4 hodiny na kolo a ve volný den jsem měla 2 hodiny běh. Byla jsem z toho úplně mrtvá a první moje myšlenky byly, že to člověk nemůže ani přežít. Ale přežila.

Dost zásadní je, že nejezdím na tepy, ale používám wattmetr, mám ho na všech kolech. Tam je velký posun, je to asi nejlíp měřitelný způsob, trénink mám rozepsaný od rozjíždění až po úplné vyjetí. Samozřejmě mi Emil často dělá rychlý laktátový test z prstu, protože já jsem hodně odolná, a tak občas dokážu tou hlavou tělo přebít a jet až za hranu, což není úplně dobrý. Třeba poslední pohárový závod, kdy jsem byla po nemoci, byl typický úkaz mojí odhodlanosti, chtěla jsem vyhrát a sáhla jsem si až na dno. To se musím ještě naučit.

Prozradíš nějaké výsledky z testů?

Na prvním měření jsem našlapala kolem 5,3 watt na kilo při maximálním zatížení, Emil říkal, že to je na holku docela dobrý. Teď před sezónou jsem měla  6,1 watt, takže se mi to ještě zlepšilo.

To je hodně slibný. A na jaké „číslo“ to bude stačit v Novém Městě?

Když se tam vloni jelo mistrovství světa, byla z toho dvacítka. Teď všude říkám jako cíl 15. místo, ale vlastně mi to přijde jako malý cíl. Chtěla bych blíž k desítce. V Andoře (finále SP 2016) jsem dojela 18. a to mi nevyšel vůbec start a vyjela jsem asi 20 metrů za ostatníma, kvůli nášlapům. Vůbec mi nešly nacvaknout boty.

Vida, dobrý tip na trénink..
Přesně! Já mám v každém tréninku napsaných 10-20 startů, tak po půl hodině rozjetí tam mám 20 min, kdy každé 2 minuty startuju, takže nacvaknu a zaspurtovat.

Co jídlo, také jsi něco pozměnila? Trend štíhlých závodnic splňuješ dokonale…

Měla jsme opačný problém. Na konci roku jsem se prala s tím, že se mi ztrácela svalová hmota, byla jsem už fakt moc hubená. Zdeněk mě zavedl k Petru Havlíčkovi na vyšetření potravinové intolerance. Úkol byl jasný, trochu nabrat, protože cross country je výbušný a je na to potřeba síla a dynamika. Mám intoleranci na lepek, což sice není příjemný, ale naučila jsem se to rychle nahradit. Chleba peču domácí, těstoviny mám nejraději kukuřičný, jím hodně masa, šunky, ryby. Vlastně se mi jídelníček zas tak moc nezměnil, spíš se tomu dal řád, což mi vyhovuje.

Chtěla jsem se zeptat na tvůj volný čas, ale vzhledem k tomu, že jsi začala bydlet s partnerem, mě napadá jiná. Jak zvládáš novou roli hospodyně? Dělíte se nějak o domácí povinnosti?

Doteď jsem bydlela s bráchou, i jemu jsem prala, uklízela, takže to taková změna není. Tu základní péči o domácnost tak nějak zvládám, to bych byla asi špatná ženská do života, ale taky se mi samozřejmě stalo, že jsem nestihla nakoupit a ráno zjistila, že lednička je prázdná a nemáme co snídat.

Zdeněk je v tomhle super, protože zastane opravdu hodně věcí, když je potřeba, tak pomůže s čímkoliv. Dokáže pochopit, že někdy přijdu tak utahaná z tréninku, že dám jen sprchu, najím se a usnu. Nikdy jsem od něj neslyšela nějakou výčitku směrem k domácnosti, to soužití je perfektní.  Mám obrovskou výhodu, že on má na mých výsledcích zájem, okolo vrcholových sportovců se pohybuje dlouho, sám ten sport dělá, takže ví, jak se po těžkém závodě nebo vyčerpávajícím tréninku člověk cítí.

Kde trénuje Karla Štěpánová? Máš nějakou oblíbenou lokalitu a kopec, kde je tě možné potkat?

Často trénuju kratší úseky, tak do 3 minut. Jezdím moc ráda na silnici kopec na Točnou, z bikových oblastí je to Prokopák. Tam je to prostě vyloženě cross country, nahoru dolu, jsou tam krásný technický sekce. Když jezdím vytrvalostní tréninky, tak se dostanu daleko za Prahu.

A ostatní si najdeme na Stravě…

No, já už ji teď moc nepoužívám, protože jsem samozřejmě hrozně soutěžila a pak nedodržovala ty tréninky. Ale budu to muset teď zase zapnout, protože mi začíná chodit, že jsem ztratila na různých segmentech svoje vedení, tak si budu muset vzít zase něco zpátky. Podle mě je strava dobrá, a pro ty co nechtějí trénovat profesionálně, ale baví se tím, tak je to neskutečně motivační prostředek. Já to vím přesně, tak 2-3 roky nazpět jsme pořád honili ty pohárky na stravě a porovnávali se.

Ví se o tobě, že ze sebe na všech závodech vydáš maximum. Letos jsou ale pro tebe prioritní Světové poháry, ty doma jedeš z plného tréninku. V Langenlois jsi asi vůbec poprvé v životě závod zabalila. Jak je pro tebe těžké se s tímhle vyrovnat?

I na to mě v týmu celou zimu připravují, že prostě některý závod pro mě bude tréninkový, když třeba pojedu nějaký maraton, tak nesmím půlku jet na 100%, ale víc na pohodu. Je to pro mě hrozně těžký, protože jsem asi v srdci bojovník a nerada závody balím, naopak se snažím udělat všechno pro to, abych nejen dojela do cíle, ale i co nejlíp, i když to zrovna ten den nejde. Ráda vyhrávám. Ten zabalený závod v Langenlois jsem obrečela. Doma se zatím daří, ale já to mám v hlavě nastavený jasně, celý duben je pro mě tréninkový, mám tam hodně těžký věci, vše míří k víkendu v Novém Městě. A takhle to bude i k dalším akcím.

Nové Město si poprvé vyzkoušela před 5 lety, od té doby velký posun. Pamatuješ si na zážitky z tvé novoměstské premiéry?

Moc jsem tam chtěla startovat, ale neměla jsem žádný UCI body, tak jediná možnost byla jet za repre, v národní kombinéze. Pro mě to bylo něco neskutečného. Ta nervozita, to se nedá popsat. Závod jsem si užila, ale stálo mě to hodně tréninku a pádů. Tuším, že jsem dokončila na 28. místě, což nebyl špatný výsledek.

A vize budoucí?

Pořád se můžu zlepšovat, potenciál tam je a doufám, že to podium jednou dopadne. Je to takový sen, ale může přijít zranění, onemocnění, kdo ví, ale určitě tam mířím. A motivací mi je určitě to, že to jde, pořád se zlepšuju. Je to vytrvalostní sport, tak vím, že mám ještě dost času.

Samozřejmě jedna z mých nevýhod je, že nemám tolik zkušeností, ale u mě to je jenom o nervech. Já každý závod beru jako mistrovství světa. Spousta lidí, co má za sebou desítky důležitých závodů, to tak už nebere. V technice ten limit nevidím, já jsem hodně ohebná a učenlivá. Když mi řeknou přeskoč to, tak jedu a zkusím to přeskočit. A pády…vím že k tomu patří, takže mě to naopak nakopne se něco nového naučit. Mě kolo baví od začátku, a ještě mě to bavit nepřestalo. Pořád mě žene dopředu můj sen… 

 

Autor: Kája Polívková
Foto: Michal Červený, archiv DNK

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama