BLOG DNK: O jednom krásném „Zjevení“
Motivační čtení nejen na tento víkend. Nebojte se nového, neříkejte předem, že to nepůjde. Síla v těle, a také v hlavě je vaší devizou. Je jedno, o jaký cyklistický rozměr půjde, ale na konci může být dobíjející euforie, jakou si prožila jedna z Vás. Tedy v tuhle chvíli již jedna z nás, ze skupiny sportovních vyjížděk DNK.
Je to tři týdny nazpět, co na naší společnou silniční vyjížďku přijela mladičká, na první pohled trochu nesmělá dívčina. Měla cyklokrosové kolo, které jí hned na startu tréninku, oproti zbytku skupiny, vyzbrojené úzkými galuskami, dávalo handicap. Tedy, teoreticky.
Její Jurášek, jak něžně oslovuje svůj krosový speciál, byl po většinu jízdy vidět ve předu našeho rozjetého pelotonu. Po dojetí 50 kilometrové trasy (žádné loudání to nebylo), u limči pak společném sdílení zážitků se od Zuzky dozvídám, že na kole jezdí 4 měsíce! Když se s díky loučí a pokračuje, tak jako většina, už za soumraku na kole domů, ještě špitne „ ..světlo mám, a dnes to nebude ani 80 km“!
Ještě ten večer si píšeme a já se o této mladé sympatické dámě leccos dozvídám. Třeba to, že je v příbuzenském vztahu s bývalým úspěšným skokanem na lyžích, Pavlem Plocem, že na náš sraz přiletěla z Burgasu, protože její práce je Cabin Crew pro Travel Service, že jí baví jezdit dlouhé tréninky, a tak často jede na kole domů, z Prahy do Náchodu. A že před dvěma týdny jela svůj první závod v životě. Tady je její spontánní report, který s jejím svolením dávám na naše stránky. Čiší z toho ryzí radost a euforie z kola. Tu předvedla Zuzka i na našich dalších vyjížďkách a já jsem moc ráda, že se mezi námi tohle krásné „Zjevení“ objevilo.
První závod silniček a první bedna!
Včerejšek byl magický den. Po 90 dnech, co jsem poprvé sedla na Juráška jsem se rozhodla jet svůj první závod Krakonošův cyklomaraton a poměřit síly s ostatními děvčaty na krátké trati 98 km. Brácha mě odvezl do Trutnova na start, kde jsem se chvilku zorientovávala, vyzvedla si propozice a magické startovní číslo 500. Chvilka zkoumání, jak si ho přidělat na kolo a na dres, krátká procházka ke Gablenzovi, pak se rychle převléknout, projet se párkrát okolo parkoviště a šup na start. Kdo mě zná, tak ví, že často věci nechávám na poslední chvíli a bylo to i v tomto případě, kdy jsem startovala z chvostu, tak jsem si alespoň chvilku povídala s pánem ve sbíracím vozu, pak zazněl výstřel a my čekali. Asi po minutě jsme se konečně rozjeli a následovala má stíhací jízda na holky vepředu.
Do polské Lubawky bylo tempo svižné, cca 36 km/h, takže jsem stihla pár děvčat předjet už před stoupáním na Pomezní boudy. Taky mě mile překvapilo, jaká byla okolo trati v Polsku atmosféra. Lidé fandili, tleskali, pískali, takže mě to neuvěřitelně nakoplo a takový povolený doping mě dovezl k dalším dvěma závodnicím na začátku stoupání. Těm se do kopečku moc nechtělo, takže jsem se zahákla za jiného borce a střídali se až na Pomezky, tempo jsme drželi lehce pod 20 km/h.
Stíhací jízda pokračovala, skupinku s jednou dívčinou jsem dojela a jelikož jsem před sebou viděla další osamocenou, rozhodla jsem se ji dohnat (v hlavě mi šrotovalo, že bych mohla jet o bednu). Obě jsme se odtrhly od kluků, dojely tu před námi a posledních 5 km jsme jely tři holky o samotě. Já tahala, nechtělo se jim dopředu, takže jsem začala cítit únavu. ,,Ale přece to nevzdám kousek od cíle!”, říkala jsem si. Navíc i holky vypadaly, že už toho mají dost. Nicméně pak se najednou jedna rozjela a jela schválně tak, abych se nemohla zaháknout, ta druhá už boj vzdala, takže jsme jely jen dvě. Následovat měl poslední sjezd, pravotočivá zatáčka, pak levotočivá a pak kostkami vydlážděná cílová rovinka. Ve sjezdu jsem tu borku přede mnou dojela, ale nepodařilo se mi ji předjet. Úspěch nadešel u levotočivé zatáčky do cíle, kdy si na kostkách najela do vnější strany a já ji šmikla vnitřní a pak už jsem jen slyšela její zoufalé výsknutí. Šlápla jsem do pedálů a sprintovala jak o život. A najednou CÍL!
Nahoře byl kontrolní mezičas a bufet, který jsem takticky vynechala a pokračovala ve stíhačce. Následoval totiž příjemný a dlouhý sjezd až do Horního Maršova. Bohužel foukal protivítr (jako celý závod) a já zrovna jela chvíli sama, pak se ke mně připojil další klučina, střídali jsme se a v tempu okolo 45 km/h jsme dojeli skupinku, ve kterých byly další ženy. Takhle jsme jeli spolu až do Mladých Buků, kde nás čekalo poslední stoupání na Hrádeček. Nikomu se nechtělo nastavovat tempo, tak jsem se toho chytla, zaťala zuby a jela. Jednu holčinu jsem setřásla, druhá se stále držela.
Následoval sjezd lesem s nepříjemnými ostrými zatáčkami, kde nás jeden borec varoval, ať si radši přibrzdíme. Já si přibrzdila u první. U druhé levotočivé už ne a vyjela jsem do hlíny a trávy. Zlatý cyklokros mě podržel. Oklepala jsem se, otočila kolo a jela dohnat skupinku. Jen co jsem vyjela, to samé se stalo další holčině za mnou… Ale vypadala v pořádku.
V tu chvíli jsem vůbec netušila, kolikátá jsem skočila a bylo mi to jedno. Vyhrála jsem sama nad sebou, závod dokončila s průměrnou rychlostí skoro 32 km/h a byla se sebou maximálně spokojená. To, že jsem třetí, jsem se dozvěděla o litr vypité vody a sušenku později. U tabule se postupně načítaly výsledky a já jen viděla 1. žena XY, 2. žena XX, 3. žena ZUZANA BOHÁČOVÁ! Nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mohla porovnávat s týmovými závodnicemi nějaká holka z vesnice, která si na místo sponzora napsala Cukrářství U Boháčů. 🙂
Foto: Pavel Kopecký (úvodní), archiv Zuzana Boháčová
