ROZHOVOR: Vzlety a pády Karly Štěpánové
“Dostala jsem dobrou lekci, abych poznala, na co mám”, říká o loňských nezdarech současně nejvýše postavená česká bikerka, Karla Štěpánová. A prozradila mnohem víc…
Loňská sezóna v podání Karly Štěpánové byla jiná, než si bikerka přála. Přesto nejde říct, že by byla neúspěšná, vždyť drží pozici nejvýše postavené české ženy v UCI rankingu, na MS v australském Cairns dlouho bojovala nedaleko top desítky, byť z toho nakonec bylo „až“ dvaadvacáté místo. Daleko za očekáváním ale zůstala v celkovém hodnocení SP, kdy chtěla atakovat první patnáctku, ale její jméno visí na 36 pozici. Velké zklamání zažila před domácím publikem v Novém Městě n Moravě, kde zajela jeden ze svých nejhorších výsledků za poslední čtyři roky. Je ale silná, ví, co chce a kam až může dojít. Na sklonku loňského roku jsme Karlu trochu vyzpovídaly…
Karlo, jaká byla z tvého pohledu loňská sezóna?
Příprava byla povedená, všechny moje parametry se zlepšily, na závodění jsem se těšila, věřila jsem si, že navážu na loňské výsledky z posledního svěťáku, že mám na to bojovat ve dvacítce. První závody českého poháru jsem jela po těžkém soustředění a z tréninku, prvním vrcholem měl být svěťák v Novém Městě. Jenže všechno se změnilo koncem dubna, kdy mě propukla šílená alergie. Už jsem s tím laborovala vloni, ale teď se to o dost zhoršilo. Vůbec jsem v zátěži nemohla dýchat, trápila jsem se.
Trápením byl pro tebe i Světový pohár na domácí půdě, 60. místo bys asi raději zapomněla…
Ono to začalo už v Peci, na Českém poháru, kdy jsem si vyhodila rameno. Na svěťák jsem šla snad s dvaceti vrstvami tejpu, ale stejně to bolelo. K tomu to dýchání. Teď když se zpětně ohlídnu, tak ten květen, červen byla zkouška pro moji hlavu, jestli dokážu pořád tvrdě trénovat, i když ty výsledky nejsou.
Jak jsi zvládala ty nezdary, když tvoje výsledky za očekáváním a jak na houpačce…
Těžký to bylo. Čekala jsem po tolika dřině, že to půjde líp. I lidi kolem mě. Místo toho to bylo skoro půl roku trápení. Když už se zdálo, že se lepším, dokázala jsem si to pokazit sama. Třeba mistrák republiky. Když jsem se dozvěděla, že přijede Katka Nash, byla jsem obrovsky motivovaná ukázat, že už jsem jí výkonnostně blíž. Já jsem věděla, že mám v cross country odjeto víc závodů, natrénováno víc intervalů, výhodu domácího prostředí, těšila jsem se na přímý souboj. Dopadlo to ale jinak, nejelo se mi dobře, po prvním kole jsem si odpálila nohy. Příliš velká motivace asi už předtím v tréninku.
Věřila sis, že bys byla schopna s Katkou rovnocenně bojovat?
Já chtěla vyhrát, s tím chodím vždycky do závodu, nechtěla jsem dělat jen křoví a rvát se druhé místo. Myslím, že už by měl přijít čas, aby ji někdo z nás začal porážet, Kačka už nejezdí tolik závodů, měl by přijít někdo, kdo ji zastoupí nahradí, bude se ukazovat v elitě víc vepředu. Abychom měly jako země vyšší postavení v žebříčku UCI a vyjely na olympiádu dost bodů.
V české špičce je vás výkonnostně na podobné úrovni zhruba pět, včetně třiadvacítkářek, jak to mezi sebou máte, pomáháte si nějak, trénujete spolu třeba na velkých akcích?
V závodech doma je to někdy pěkná třenice, ale není to nevraživost, je to normální soutěživost. Na každého je jiný tlak, máme jiné sponzory, jiné povinnosti. Ale vycházíme spolu dobře a já nemám problém někomu poradit. Třeba v Cairns, i na Evropě jsme jely všechny holky společně s Viktorem (repr. trenér-pozn. red.) trénovat na trať. Holky vědí, že se nebojím sjíždět nové věci, když pak vidí, kudy jedu, dají to snáz, než když jim to ukazuje chlap nebo cizí holky, o kterých neví, jak jezdí. Nemyslím si, že bych byla nějaký vzor, ale jednoduše mi věří, že když to sjedu, že by to mohly dát taky.
V závěru sezóny ses nakonec lepších výsledků dočkala, finále ve Val di Sole klapla top 20 a radost ti muselo udělat i umístění na MS v Cairns…
Jo, já si hlavu z nepovedeného mistráku i závodů před tím až tak moc nedělala, věděla jsem, že musí přijít závod, kdy se mi zadaří. Je skvělý, že to vyšlo právě na mistrovství světa, měla jsem radost, trať byla těžká a já tam nemusela nikdy na chicken way, získávala jsem. Ten pocit jet kolem dvanáctého až patnáctého místa, v kontaktu s nejlepšími, byl super. Vydržela jsem to do předposledního okruhu. Mezi ty povedené závody beru i 13. místo z Evropy.
Tam jsi byla kousek od první desítky. Co ti do ní chybí?
Můj trenér pan Bolek říká, že mi chybí 15 wattů. Ať jsem v pohodě, že to tam přes zimu nandáme. S přípravou už jsme začala.
Když se dívám na tvoji jizvu, co kopíruje lem rukávu, začala jsi trochu nezvykle…
Na konci listopadu jsem si musela dát odoperovat to vypadávající rameno. Byl to nakonec náročnější zákrok, doktoři mi museli udělat rekonstrukci šlachy, která drží kloub v jamce byla místo centimetru a půl tenká pár milimetrů. Z dvouhodinové operace to trvalo 5 hodin, a proto je jizva tak dlouhá. Ale už jsem v tréninku, i když je jiný, než jsem zvyklá. Týden po operaci jsem začala chodit. První dny 8-10 km, pak jsem to navýšila až na 20 km, super to bylo v Livignu, kde jsem pochodovala 5-6 hodin na sněžnicích, v kopcích. Ale taky už mám osobní rekord ve výstupu na Petřín, šla jsem 8x, abych nastoupala 1000 m a stálo to za to.
A kdy poprvé na kolo?
5 týdnů po operaci jde ortéza dolů a celý leden mám 2x v týdnu rehabilitace, abych ruku pořádně rozhýbala. Motivaci je veliká, protože na 2. února už mám koupený letenky na Kanáry. Cyklistikou „formu“ musím našlapat za leden na trenažeru, což je pro mě hodně velká výzva. Nejsem trenažérový tip, většinou jsem všechno odjezdila venku, bez ohledu na počasí. Takže asi skončím na balkoně.
Jaké máš plány pro novou sezónu?
Příští rok jsou pro mě prioritou svěťáky, navíc chci víc závodit na švýcarském nebo německém poháru. I když vím, že se to bude někdy krýt s českým pohárem, pro mě jsou to hodně přínosné akce, když je na startu třeba Jolanda Neff a skoro celý závod jede společně osm holek, závodí se naplno do kopce, nastupuje ve sjezdu, je to prostě úplně jiný a já se tam mám šanci hodně naučit. Český pohár je skvěle zorganizovaný, nic proti tomu, ale v naší kategorii se to většinou po chvíli roztrhá a každá si jedeme za svý a spíš, než o nějakém závodění je to o výkonnosti, kdo to objede rychleji.
A tvůj závodní otvírák letošní sezóny?
Mám vše zajištěné na první svěťák v Jihoafrické republice. Ale to vše závisí, jak bude probíhat rehabilitace, jak se budu cítit. Vidím to s účastí tak 50 na 50. I když bych teď nejradši skočila na kolo a dupala, musím to v hlavě udržet a nic neuspěchat.
Vím o Tobě, že se nebojíš říct nahlas svoje cíle, konkrétní čísla, kde se chceš pohybovat. Jaká jsou pro rok 2018?
Chtěla bych navázat na trend posledních let a zase se zlepšit, hlavně ve Světovém poháru a velkých závodech. Už bych taky chtěla konečně dojíždět spíš do té dvacítky i kolem patnáctky a někdy už se podívat nebo alespoň zaklepat na dveře desítky. Vím, že na tom mám. Ale pokud se mi začátek sezóny nepovede podle představ, nebudu se hroutit. Prioritou jsou velké závody, chci si prodloužit sezónu a budu jezdit cyklokrosy, kdy mám v plánu i tady vyrazit na nějaké svěťáky.
Ještě jedna zvědavá otázka na závěr, prozraď nějakou historku „z natáčení“, tedy z tvorby úspěšné fotografie Michala Červeného, na které jedeš na měsíc?
Když mi Michal zavolal, moc jsem nevěděla, o co jde a v podstatě jsem si říkala, že mu jdu udělat radost a postát jako kompars. Byli jsme na místě, které si Michal načetl jako nejvhodnější, skoro tři hodiny. On ale byl strašně daleko, tak jsme se domlouvali přes handsfree. Tak se do okolí rozléhaly povely: jeď nahoru, jeď ze sedla, jeď ještě výš, tři šlápnutí..jenže to už třeba nešlo. Byla to i hra o čas. Nakonec se vše povedlo, netušila jsem, že z toho bude top fotka na Czech Press Photo, že budu na titulce ve Velu.
Jsi prostě úspěšná. Vidíš to taky tak?
Za ty roky, co jezdím, jsem pořád tak nějak stoupala nahoru a nikdy nezažila ty pády dolů, abych nedojela závod, abych byla ve svěťáku tak špatně, abych měla kvůli zdraví tak dlouhou pauzu. Tak vlastně tahle sezóna pro mě byla dobrá lekce, abych poznala, na co mám, jak silnou hlavu a vůli, jak se soustředit na závody, vyrovnat se s tím, když mi to nejde. Teď si to všechno víc užívám. A vím, že mám na to jít výš.
Foto: DNK, mtbs, archiv K.Š.
