HOLKY KOLEM KOL. Závod Mitas 4Islands-pohled z druhé strany
Minulý víkend skončil čtyřdenní závod dvojic 4Island, kde si dobře vedly dámy z týmu Ghost- Vendy Kuntová a Lenka Fridrichová. Jenže holky byly tři. Velkým dílem se na úspěchu podílela i Leona Bušková, která si odbyla svou premiéru jako support dámského závodního dua. Co vše s holkami zažila a jaké krizové situace musela řešit? I o tom je její “pohled z druhé strany”…
Leona Bušková je sympatická dáma, která v cyklistickém balíku zcela zapadne mezi o generaci mladší holky. Kolo jí přirostlo k srdci teprve před necelými 10 lety, ale o to intenzivněji ji cyklistika pohltila. Celou dobu je věrná jednomu týmu, začátky má spojené s partou lidí, kteří závodili za Toyotu Dolák, někdejšího předchůdce Ghost teamu, v kterém je vedle profesionálních jezdců i široká základna amatérů i mladých nadějí. Leona je v současnosti pravou rukou manažera „červenobílých“, bývalého silničního profesionála Honzy Hrušky.
Letos si zažila zcela novou zkušenost, když dostala na starost zajištění supportu při etapovém závodě 4 ISLAND v Chorvatsku pro dvojici Ghost teamu Vendy Kuntovou a Lenku Fridrichovou. Byla jejich kouč, pradlenka, kuchařka, máma, táta, prostě co bylo potřeba. Holky zajely parádně, patřilo jim celkově druhé místo, Lea se vrátila s očima navrch hlavy, trochu unavená, ale plná dojmů a nadšení. Tady je její poutavý report z akce, kde vystihuje zásadní momenty ze zákulisí.
GHOST team vyslal do boje o cenné kovy dvojici slečen (spíše dračic) Lenku Fridrichovou a Vendy Kuntovou. Do mužské kategorie povolal Michala Kaněru (Káňu), kterému dělal parťáka Michal Adel (Superior). A jak už to bývá, jelo se s cílem vyhrát, poprat se o bednu.
Po příjezdu a krátkém odpočinku se my,všechny tři holky hodíme „do kůže“ a vyrážíme na prohlídku tratě. Nemůžu u toho chybět, jsem natěšená, zvědavá. Podél pláže hurá do kopců, chvilku asfalt, poté šotolina, úzké cestičky, kameny, úchvatné výhledy. Od začátku mazec. Všude kamení a kamení a zase kamení. Rychle jsme pochopily, že to nebude procházka růžovou zahradou. Ani pro holky, ani pro mě.
1. etapa
Krásný sluníčkový den, kola nachystána, čísla přidělána, bidony naplněny, úkoly rozděleny, první fotky jsou na světě. Jedeme bomby, v klidu, s rozvahou, jsme na začátku, stíhám obě občerstvovačky. Vše jde podle plánu, holky dojíždí s úsměvem do cíle jako třetí. Následuje údržba kol, dresů a těl, vyhlášení výsledků, balení a přesun na další ostrov – Rab. Nálada je skvělá, dům je plný smíchu, dařilo se i klukům.
Samotná cesta trajektem je zážitek, stačí se rozhlédnout. Po setmění přijíždíme k dalšímu přechodnému domovu, opět vše vybalujeme, vařím večeři, začíná pršet a předpověď nevypadá dobře. Nic to ale nemění na pohodové náladě v týmu. Všichni ulehli ke spánku a já ještě zapínám PC, všude je klid, jen déšť za okny lehce šumí. Takový klid před bouří.
2.etapa
Vstávám a všude je zatím ticho. Prší, je zataženo, nevypadá to dobře. Z cestovní tašky vytahuji lentilkové holínky, prostě jsem je intuitivně zabalila s sebou. Ještě netuším, že je sundám z nohou až po půlnoci. Je potřeba nakoupit na snídani a v předstihu i suroviny na večerní vaření. Všímám si, jak všichni závodníci pokukují z okna, zda se počasí neumoudří. Není vyhnutí, musí se na start, do deště. Pokud začne pršet během závodu, je to nepříjemné, ale vlastně to nevadí. Jít ale na start za deště, když jste neujeli jediný kilometr a už jste promočení, to je lehce na morál.
První občerstvovačka je mimo dojezd autem, popadneme rezervy, nosiče s bidony, gely, tyčinky, banány a spěcháme do vytyčeného prostoru (mimo určený prostor je pomoc závodníkům zakázána).
Všichni závodníci jsou od bláta k nepoznání, konečně vidím moje holky. Tradičně s úsměvem od ucha k uchu. Vlastně je to snad takhle baví? Stále prší. Přejíždíme na druhou občerstvovačku, pak do cíle, dnes je důležité stát se suchými věcmi za cílovou páskou. Déšť nepřestává a já čekám a vyhlížím ty dvě moje bikerky. Je chladno, občas uzobnu ovoce od pořadatelů, udělám pár fotek. Konečně jsou se mnou, dojely druhé a opět vysmáté. A bylo jich všude plno. Špinavé, ale šťastné. A já s nimi. Hledaly sprchu v cíli, chtěly se najíst, pořadatelé ale tlačí, že trajekt nečeká. Tak to vyřešily po svém, našli vedle vapky obyčejnou hadici, co s ní borci myli kola, holky tam vlítly, shodily dresy a užívaly si koupačku pod širým nebem. Samozřejmě, že jsem udělala clonu z osušky před zvídavými pohledy. Déšť neustával, ale ani naše dobrá nálada.
Chvilku klid, kávička, přesun na ostrov Cres. Vše je tak v pohodě, jenže to ještě netušíme, co přijde …
Noc před 3. etapou
Po deštivé etapě všichni na lodi sháněli brzdové destičky. Po celém Chorvatsku nebyly k sehnání. My byli v klidu, máme přeci náhradní. Už je tma, jsme v dalším městě, v dalším domě. Máme kliku, jsou tu dvě pračky a dokonce sušička. LUXUS! Ušetří nám to spoustu sil, času a práce. S prádlem nechvátáme, zatím ho jen házíme na hromadu. Jdu vařit, závoďáci jdou doladit kola na další etapu. Všichni do jednoho mají desky „na kaši“, holky postupně přibíhají do kuchyně, vyděšený výraz, malér, máme špatné destičky!!
Začíná kolotoč … telefonujeme (holky domů tatínkům, Káňa Hanesovi (Jan Hruška, manager-pozn. red.), já zkouším hledat pomoc u jiných týmů)… zjišťujeme, co s tím. Všichni, snad celé startovní pole, řeší stejný problém.
Vaření se protahuje, ale vlastně nikdo nemá na jídlo ani pomyšlení, ale musí to být hotové, vše stojí na plotně a stydne. Je nám to fuk, máme problém a jinou starost … napětí se stupňuje, nervozita stoupá a postupně přechází do beznaděje. Je to neřešitelné, musíme to zabalit, odstoupit ze závodu.
Máme na krajíčku, klepe se nám hlas, v hlavě jedna jediná myšlenka, přeci to nevzdáme!!!
Je tu ještě moje kolo, vezměte si z něj, co chcete, to musí být řešení. Byl to jeden velký chaos, drnčely mobily, vymýšlelo se, co a jak. Padlo hodně nápadů, seženeme blázna, co skočí do auta a přiveze z Čech ty správné, na dálku pomáhal i Hanes.
V prádelně už se mezitím zapnuly první várky prádla, všude byly rozdělaná kola, začalo se improvizovat a upravovat, zabrušovat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou přiběhla Lenka, že brzdí. Pak přiběhla Vendy, Leo můžu ti rozebrat kolo a půjčit si přední brzdu? Našli jsme provizorní řešení, začaly jsme se zase usmívat. Navíc ráno nejspíš připluje záchrana, jen musím jet brzy do přístavu, kde trajekt přiveze náhradní díly.
Pračky stále perou, a ještě zbývá poslední hromada, jdu do peřin, je skoro půlnoc. Předtím nastavuji budíka na 03:30h, protože se musí ještě zapnout jednou pračka a sušička.
Spím špatně, ale to asi všichni, v hlavě se honí bláznivé sny
3.etapa
Brzký budíček, rychlá sprcha na probuzení, poctivý spánek se spíš počítá na minuty než hodiny. Ještě roztřídit ty cyklooblečky, vařím holkám čaj a vyrážím vyhlížet trajekt a bojovat o brzdové destičky. Dnes si vše musí naložit holky samy, zůstávám v přístavu déle a pak jedu rovnou na start. Snad za odměnu, za tu náročnou noc je krásný slunečný den, všechny problémy pryč, holky navyšují náskok a upevňují druhou pozici. Po etapě přejíždíme na další ostrov, poslední večer před závěrečnou etapou byl uvolněný, náskok holek byl 20 minut, došlo i na pohodovou večeři v přístavu.
4.etapa
Poslední prověrka našich sil, hlavně těch psychických. Řešíme problém s přehazovačkou, Vendy má slzy v očích, do startu zbývá už jen pár minut. Ale holky žádný chlap nenechá ve štychu, navíc ty naše, takhle pěkné. Vše vyřešeno, teď už je cesta k obhajobě druhého místa volná.
3 otázky pro Leonu
1. Lze porovnat, co je těžší, zda závodit nebo se starat o zázemí?
Je to úplně jiné. Jako závodnice se staráš sama o sebe. V zázemí musíš přemýšlet, co udělat jako první, předvídat, reagovat na aktuální situaci, je toho hodně.
2.Jak fungovaly holky spolu, promítne se třeba při krizových situacích chladnější přístup kluků?
Ty dvě, vlastně všechny tři jsme si sedli na max., už na soustředění v Benidormu. Jsme všechny tři pohodářky, co se rády smějí a milují život. Vědomí, že se můžeme každá na každou spolehnout je důležité. Co si řekneme, to platí, není třeba kontroly. A holky na trati … myslím že si vyhoví, doplňují se a vše funguje tak jak má. Nechci, ať to zní jako klišé, ale jsme prostě tým.
3. Co si z téhle akce a role manažerky dámského dua odnášíš?
Poznala jsem, že mě tohle naplňuje víc než moje závodění. Vše má svůj čas. Bylo to náročné, člověk si může vše naplánovat a připravit, ale pak je realita jiná a stresu se nevyhneš. Ale moje holky jsou pohodářský a tu energii mi vrací, když dojedou do cíle. A troufnu si napsat, že i kdyby se nedařilo, bude naladění mezi námi stejné. Ta bedna je třešničkou na dortu, je hodně příjemná, ale není důležitá. Takže už teď plánujeme další akci, další etapák. To hovoří za vše …a moje přání a sen je se tomuto věnovat naplno a neustále, znovu a znovu.
