Dva na jedno téma: Holky na biku. Jaké jsou?
S čím nejvíc bojují holky na kole, jak se učí, co je motivuje? Zamyšlení dvou zkušených učitelů a organizátorů dámských kempů….
Sychravý podzim se sice zatím nekoná, ale krátké dny a hned po setmění slušné ochlazení, to už je počasí jen pro občasné vyjížďky. A tak je tu chvíle na zvolnění z toho cyklistického kvapíku, kterým tak rády naplňujeme naše víkendy a nejedno odpoledne po práci.
Je tu i čas na ohlédnutí se za tím, co jsme si na kole užily, co nás bavilo, v čem jsme se posunuly, ale i co je pro nás třeba zapeklitý problém, přes který ne a ne se přenést. Ty své výzvy si nese každý, byť v rozdílné úrovni.
Inspiraci k dnešnímu článku jsem našla, kde jinde, než při společných akcích na kole. Vyjížďky s holkama, bikové víkendy i silniční tréninky. Sbírala jsem postřehy a vyrojily se otázky, jak se holky učí, čeho se bojí, proč a jaké bloky mají ze závodění, z terénu, ze silničního pelotonu. Odpovědi na to jsem pro sebe našla, ale protože víc hlav víc ví, požádala jsem také o názor dva profesionály v oboru cyklistického učení a zkušené organizátory bikových kempů, Barboru Berdychovou a Dušana Mihalečka. Od původního záměru porovnat jejich zkušenosti v jednom článku jsem rychle upustila, protože jakékoliv krácení textu by bylo škoda. Takže se můžete těšit na “Dva na jedno téma” ve dvou článcích. Jako první dostala přednost dáma…
Barbora Berdychová, fotografka, novinářka, maminka a samozřejmě, že bikerka, která již pátým rokem organizuje DIVA kempy. Letos si mimochodem odjela na tři týdny „doplnit praxi“ do kanadského Whistleru.
Každý má svůj přístup a hlavu a je těžké zobecnit. K nám na Diva kemp jezdí holky, slečny mladé paní, zralé ženy i aktivní dámy na hranici důchodového věku.
Čím jsou starší, tím je jejich přistup smířlivější a jsou ochotnější se učit. Občas se mladším holkám, pro které je bike hodně důležitý stává, že nám přijedou dokázat, že jezdit na kole umí. Je to trochu chlapácký přístup. Navíc je to postoj, ze kterého se špatně kdokoliv cokoliv učí. A to není rozhodně dáno jen tím, že tyhle holky jsou na tom s ježděním nadprůměrně a jejich úroveň ježdění se vylepšuje pomaleji, ale zásadní je spíše vnitřní nastavení. Ve chvíli, kdy kemperka není ochotna naslouchat, neslyší ani rady ze zlata.Takových je však menšina.
S motivací se během Diva kempu snažíme pracovat během páteční přednášky mentálního kouče, Míry Nečase. Ten pracuje s hlavami sportovců, ne jejich svaly. A prosazuje návyk:Chtít se zlepšovat o malinký kousek, o 1%, zato disciplinovaně, několik let.
Dokážete si to představit?„Márošák v sukni“ z nás za víkend nebude, ale za deset let? :-í
Ano, to jsou témata týkající se osobnostního růstu, nastavení životních priorit a jsou spojená často se životní situací. Jiná očekávání mám bez dětí, jiná s rodinou v zádech. Měli jsem na kempu i paní, která si koupila celoodpružené kolo, vzala auto a prvně jela sama přes půl republiky, aby po rozvodu neseděla doma a bez koníčků. Tomu říkám mít odvahu.
Velká většina holek si chce přijet aktivně odpočinout. Setkat se s ostatníma, které to mají s láskou k pohybu podobně, dát si pivko, užít si prima víkend s kámoškou, vyzkoušet něco nového, mít radost z pobytu v přírodě a mít pohodu.
Obecně většina holek při bikování nechce tolik riskovat, mají strach z pádu, bolesti a úrazu. Na to je jen jeden lék: věřit si. Zdravá sebedůvěra je dle mého názoru alfa a omega úspěchu. Jezdecká sebedůvěra a flow přichází se znalostí techniky a najetými kilometry v sedle. Ideálně bez pádů. Na tom se dá pracovat do aleluja,ale někdy si říkám, že je neuvěřitelný, co vše se holky dokáží naučit během víkendu a jak se dokáží posunout tam, kde mě to bez dobrých rad a postupných kroků trvalo dlouhé roky.
Z mého pohledu je důležitý tedy i kvalitní kouč a dobré podmínky. To jsem si letos ověřila sama na sobě. Neměla jsem ambice skákat, ale během bikové dovolené v Kanadě, jsem našla ve Whistleru místo, kde jsem mohla během chvilky přejít od skoku velikosti patníku po metr a půl vysoký step – down. Byla jsem připravená teoreticky, rozježděná, soustředěná a během půl hodiny tam byly všechny. A ta radost! To bylo mnohem lepší než jedničky na vysvědčení.
Věřit si a mít radost! I odhodlání. To je dle mého ten správný koktejl. A máloco je tak dobrý pocit, jako si „dát pět“ s kamarády po projetí náročného úseku. Kdy se soustředění přetaví v čistou radost. A radost v zážitky.
Báry “koktejl” na zlepšení:
- osobní motivace – chtít se zlepšit, protože to chci já
- nevinit se, že ze mě během dvou dnů není „Márošák v sukni“ – snaha zlepšit se o malinko, ale disciplinovaně
- kvalitní kouč, který krok za krokem vysvětlí techniku jízdy, bude mě umět hecnout i počkat na chvíli, kdy budu připravena posouvat se dál
- postupný nácvik –bunny hop neudělám, dokud nebudu umět zvednout přední kolo
- jízda ve skupině – daly to holky přede mnou, dám to i já
- jistota, že nespadnu nebo mě někdo chytne – neublížím si
- dobrá parta a veselá nálada
Na povídání Dva na jedno téma s Dušanem Mihalečkem se těšte již brzy, informace k DIVA kempům můžete mít hned, podívejte se zde.
