Reklama

Finale Ligure- dvojí pohled. Díl 1.

Jaké je to „poprvé“ v bikovém ráji pro ty, co milují pěkné enduro ježdění? Proč se sem vrací čím dál více českých bikerů? O své zážitky se ve dvou dílech podělily dvě bikerky, které zde strávily přelom roku.

Reklama

Byl srpen, manžel měl brzo slavit třicetiny. Co mu jen sakra vymyslím k narozeninám? Miluje bajka! Něco na kolo, jak jednoduché!

S kolama dělá, kozo! Těžko se „hmotným cyklostatkem“ zavděčíš! Prvotní nadšení střídá zklamání. Vždyť si v práci pořídí cokoli, na co si jen vzpomene, navíc za nákup. Taky už vidím, jak si třeba za 10 let vzpomene, že ode mě dostal třeba supr poslední top modelovou řadu od SRAMU, když kola a auta střídá jak ponožky. Tudy cesta nevede…

Tak znova: miluje bajka, auta, rychlou jízdu (bleskurychlá asociace-poukaz na projížďku v suprfáru po okruhu?) Blbost, polovina kámošů se „jízdy ze Slevomatu“ beztak ani nedočkala.

Tak jinak…co by udělalo velikou radost mně? Zase tak odlišní přece nejsme?! Navíc oba milujeme bajka, traily, vítr ve vlasech, prach v očích, štěrk mezi zubama, zvuk pořádného drapáku (rozuměj pláště)…ten hřejivý a vzrušující pocit, když s hrůzou v očích překonáš překážku, o které sis myslel(a), že ji nemůžeš dát!

Chtělo by to…..nějaká zážitek…zážitek na bajku! To je ono! Nejlépe v zimě a někde v teple. Jako první mi vyvstane na mysli cyklisticky profláknutá Mallorca nebo Kanáry). Jenže nekonečného dupání do pedálů a sledování galusky parťáka před sebou (tím se rozhodně nechci dotknout žádného milovníka silniček) si za svou závodní éru užil až až, takže tréninkový kemp na Mallorce by byl spíš darem Danajským.

Takže to chce zimní bajkování v teple a hlavně v terénu. Mám to!

Zorganizuju mu parádní bajkovačku pro dva ve Finale Ligure, bajkerském ráji a legendární mimosezónní destinaci. A protože nejsem sobecká, jako první možnost mu nabídnu týdenní výlet do Finale s kámošem. Ale protože tam sama chci jet strašně moc taky, neodpustím nadhodit zcela zištně i variantu „druhých líbánek“. Šance je, ty první byly v Davosu a byly prostě boží.

Z původního plánu jet ve dvou s naším malým prckem nezbylo nic. Prohánět se po trailech sám, kdy se o tebe ten druhý, co zrovna hlídá, strachuje, není nic moc. Rozhazuju sítě, objednávám ubytování pro 5 lidí. Zpráva se šíří rychle. Nakonec zájem kamarádů převyšuje ubytovací kapacitu zabukovaného apartmánu, což koneckonců taky nevadí. Spacáky to jistí, poslední dva mají žolíka. Snad jim bude útěchou výhled na moře či čerstvá foccacia z nedaleké pekárny.

Bydlení, parkování aneb co je ještě dobré vědět

Na rady kamarádů, kteří ve Finale už párkrát byli, objednávám ubytování s dostatečným předstihem. Lokalita se v posledních letech stává profláklou a přitažlivou (přímo úměrně s rostoucím trendem Enduro ježdění). Ubytovací kapacity především na prosinec mizí před očima, takže pokud nechcete zaplatit nekřesťanské peníze, nebo nechcete bydlet kilometry a kilometry od centra/ moře, nenechávejte na poslední chvíli. 

Je fajn vědět, že parkovací stání nebývá standardem v ceně ubytování. Ve městě krom omezeného množství míst mimo vyhrazené placené parkovací zóny nemáte takřka šanci zaparkovat (úzké uličky, horkokrevní věčně troubící taliáni)

„Bezpečné“ místečko v garáži (no spíše ve sklepních katakombách, kde jsme našeho transportera téměř skalpovali na kabriolet a kde téměř uvařil spojku při výjezdu/vjezdu snad 45% sklonu) nás stálo „pouhých“ 10 Euro/ den

Náš apartmán pro 5 osob cca 100m od moře vyšel na pěkných 135 Eur/noc. K našemu milému překvapení nechyběly 2 přistýlky navíc + rozkládací pohovka. Ubytování tak vyšlo za hubičku.

Krom parkování auta můžete mít problém i s úschovou kol, pokud nezajistíte při rezervaci ubytování. V našem případě se garáž určená pro kola nacházela cca 6km od našeho hotelu. Tahat špinavá kola každý den do 4. patra (pod pohrůžkou 60 Eur pokuty z kauce) se nám nezdálo jako fajn nápad, nezbývalo než nechávat kola zamčená ve vestibulu hotelu a doufat, že je každé ráno najdeme. Zámky se hodily.

Cesta je dlouhá 1400 km, strávily jsme 14 hod jízdy v našem zánovním VW Transporteru. Snad díky dobrému načasování a slabému nočnímu provozu (výjezd v 18:00 z domu) jsme se na rozdíl od kamarádů úspěšně vyhnuli 3hodinové koloně u Janova.  Italský dálniční poplatek 110Eur (tam i zpět) se rázem nezdá tak vysoký, když se na něho skládá 7 lidí.

Odstavec pro matky

Dítě jsme nechali po uvážení doma babičkám a dobře jsme udělali. Taková vzdálenost pro prcka, co sotva začal běhat, by byla nekonečná. Upřímně, nekonečná by byla hlavně pro mě jako matku, která s napětím každou minutou očekává, kdy už to dítě přikurtované v autosedačce toho začne mít plné kecky a spustí hysterák a že to nevyhnutelně přijde, víme všechny. Misky vah pocitů se samozřejmě neustále přelévaly: Nechat ho doma? Zvládne to beze mě? Užívat si kola? Zvládnu to já bez něj? Tak nějak probíhá vnitřní emoční boj mámy, která nadevše miluje své dítě, chce být 100% v péči o něj a zároveň se nechce vzdát své vášně pro kolo. No prostě, ne nadarmo se říká: „Spokojená matka – spokojené dítě“ 😉 Díky prckovi jsme ale pobyt zkrátili z 6ti nocí na noci 4.

Traily, doprava shuttlem a za kolik

Ve Finale Ligure se nachází hned několik oblastí s traily. (viz mapka).  Mimochodem, ta bílá čísla v černém rámečku jsou očíslované traily – fakt je jich tam tolik!

Lanovky zde nehledejte. Na kopce se můžete vydrápat buď po vlastních (a když píšu vydrápat, myslím tím vydrápat, stoupá se od moře třeba do 1200m výškových), nebo lze využít tzv Shuttlů – vývozů auty s vleky. Shuttle vychází cca na 40Eur/ os/ den; jeden vývoz pak 10 Eur/ os. Kdo se obává případného poničení kol při převozech (špatné zkušenosti z vývozů lanovkami v některých českých bikeparcích), toho můžu uklidnit. Systém uchycení a zajištění kol mají Taliáni vymyšlený důmyslně. Nikde o sebe nic netře, nedře, nic se nepromáčkne. Váš karbonový/ hliníkový miláček bude jako v bavlnce. Překvapilo nás, jak ohleduplně se řidiči k sobě chovali. Na úzkých cestách plných ostrých serpentin to bylo taky na místě.

Objednat si shuttle doporučuji také co nejdříve, v období Velikonoc je údajně sehnat volné auto na místě bez předešlé rezervace takřka nemožné. My jsme si odchytili paní (takovou shuttle naháněčku) před cykloobchodem (kterých je mimochodem ve Finale mraky). Dohodli jsme si celodenní vývozy včetně tzv. Guida – průvodce (cena 50 Eur/os). Někomu se může zdát cena příliš vysoká. Pokud jste ale ve Finale poprvé a nechcete objevovat na vlastní pěst (což znamená neustále zastavovat a čučet do mapy nebo aplikace Trailforks), vyplatí se zainvestovat.

Sejde li se skupinka lidí (většinou auta pro 4-10 bikerů) na výkonnostně podobné úrovni, hlavně teda z kopce, pak si pekelně zajezdíte.  Nikde žádné časové prostoje. Auto vás vyplivne na kopci, guide vám (v tom lepším případě) řekne, co právě pojedete, kam dojedete, jaký trail je, na co si dát eventuelně pozor. Na konci trailu vás už čeká přistavené auto, jede se znovu nahoru k dalším trailům a tak pořád dokola.

V horším případě (jako tomu bylo u nás), guide neuměl skoro ani slovo anglicky, takže jsme mnohdy sami nevěděli, co vlastně zrovna jedem. Koneckonců nám to vlastně ani v tu chvíli nepřišlo důležité, protože ten blažený pocit z jízdy a rozmanitosti trailů dokonale přebil jakoukoli pochybnost. Abychom dne s guidem využili na maximum, nechali jsme si řidičkou dopředu objednat oběd v jedné z místních menších restaurací. Vyhnuli jsme se tak čekání na jídlo.  I focení nám v ten den přišlo jako ztráta času!

Protože ve Finale vycházelo sluníčko cca o hodinu později než u nás, zároveň o hodinu později zapadalo, mohli jsme jezdit až do cca 17:00 (přičemž začátek shuttlování dohodnut na 9:00). Úsměvné pro nás, cyklisty v kraťasech a triku s dlouhým rukávem, max tenké neprofuk větrovce, bylo pozorovat místní Italy, jak si to všichni mašírujou po městě v „zimní plné polní “ (vlněný kulich, zimní bunda, boty s kožíškem). Teploměr během dne přitom ukazoval v průměru krásných jarních 12-18 °C.  V 1000m.n.m. zhruba o polovinu méně, větrovka stačila. Mít u sebe ručník, odhodlám se snad i na prosincovou koupačku v moři. Aspoň smočit nohy do půlky stehen jsem si ale neodpustila.

Počasí nám přálo. 14 dní před námi bajkeři takové štěstí neměli. Finale opanovaly silné bezmála týden přetrvávající deště, kvůli kterým byl dokonce vydán dočasný zákaz vstupu na traily. Týdenní lijáky za sebou zanechaly všudypřítomnou stopu – vymletá koryta, místy dost podmáčený terén, suťoviska v místech, kde dříve nebývala (dle slov místních znalců). Nám to ale nevadilo, protože jsme nejezdili původní stav, neměli jsme tudíž s čím srovnat a na co remcat :).


Štěstí přeje připraveným

Toho motta jsme se drželi především co se výbavy kol týče. Náhradních dílů jsme tentokrát vezli fakt hodně (od plášťů, mlíka, knotů, duší, přes brzdové desky, přehazku, patky. Nepotřebovali jsme nic z toho. Za 5 dní ani jediný defekt, technický problém, prostě nic! A to je velká paráda. Postačil nám tzv. „zevrubný servis“ = zahrnující olej, hadr a 4ku imbus. Není nad to užívat si jízdu na dobře seřízeném a hlavně fungujícím bajku.

Před 4mi lety jsem přesedlala z 27,5“ (150/150) na 29“ (130/130).  Ve Finale jsem měla bike se zdvihy 160/150. A troufám si říct, že se mi jezdí lépe. Možná je to jen můj vsugerovaný pocit, každopádně v obtížnějším terénu především s velkými balvany se prostě cítím pohodlněji a jistější v kramflecích. Díky zavedenému trendu zkracující se zadní stavby si nepřipadám neohrabaně ani v zavřených točkách.

Dle mého je to trochu o zvyku,  29“ asi neposkytne tak agresivní styl jízdy jako 27,5“, to je mi ale fuk. Chci jezdit rychle a bez chyb. A hlavně-jsem matkou dítěte, takže při zdolávání nových překážek-třeba skoků nepotřebuju vypadat agresivně, ale bezpečně se vrátit ze vzduchu zpátky na zem..

Moje TOP z Finale Ligure

Co se mi líbilo nejvíc? Všechno. Ale přeci jen, některé traily víc, jiné méně. Užitečná může být zmínka o možných odlišnostech mezi tištěnou mapou a aplikací Trailforks, především pak ve značení obtížnosti. Kdy se třeba z modrého poměrně technicky nenáročného trailu v mapě vyklubal v reálu double black (už docela přísný) trail na Trailforks. Mapa k dostání téměř v každém cykloobchodě nebo ubytování.

Ve Finale si nejspíš každý najde to své. Od flow trailů až po DH pasáže. Krajina je tady rozmanitá. Některé pěšiny se klikatí mezi listnatými lesy, jiné se zařezávají do skalnatých kopců tyčících se přímo nad mořem. O kýčovité výhledy hlavně při stoupání zde není nouze.  Příliš vyhlazených pěšinek tady není, což se možná dá připsat nedávné velké vodě. I během naší návštěvy bylo pár trailů ještě uzavřených. Nejlehčí traily bych přirovnala k rozbitějšímu Superflow trailu v Rychlebských stezkách. Bohužel není prostor vypíchnout všechny traily, které jsme projeli, tak alespoň ve zkratce:


BASE NATO

Jako vůbec první jsme projeli oblast Base Nato. Desítka trailů tady začíná na samém vrcholku kopce, kde dříve fungovala základna NATO. Flow traily lehčí obtížnosti, lesní pěšiny s hravými zatáčkami protkané kořeny, občas nějakým kamenným schodem, skalkou.

  • Madre Natura – rychlejší trail, klesá spíš mírně, žádné záludnosti, při 1. jízdě jsem byla opatrnější, co mě čeká třeba za muldou, kam oko nedohlédlo. Kratší 1,5km dlouhý trail, kde naklesáš 260m
  • Base Nato / 115– další dva traily svým charakterem velice podobné trailu Madre Natura. Parametry trailu Base Nato: délka 2,6km, klesání 395m
  • Ingegnere- dlouhý hravý trail. První polovina znatelně lehčí než druhá. Krátké ostré sešupy, které tě vymrští do protisvahu, se mně líbily. Délka trailu: 3km, sestoupáno 363m


PIAN MERLINO

  • Little Champery – pro mě vyšší dívčí! Ostrá klesání, ještě ostřejší vracečky, menší kameny, větší kameny, balvany. Po deštích ještě okořeněno o vymletá hluboká koryta. Nicméně pecka!

 


MELOGNO

  • Rollercoaster -6,5km nekonečně dlouhatánský rychlý trail, kde sestoupáš cca 700m. Patří mezi ty legendární , čemuž odpovídá i větší výskyt bikerů. Mnohdy třeba počkat, než pomalejší skupinka poodjede. Rollercoaster je sice jezdivý, moc silnou emoční stopu ve mně ale nezanechal, ani po 2. projetí.

 

MADONNA DELA GUARDIA

Ta patří mezi mé favority. Snad i proto, že jsme si na traily tady vyšlápli po svých, a přesto zbylo dost sil se vyřádit i z kopce dolů.

  • Kill Bill 1,2 hravé, moc pěkné traily bez větších záludností.
  • Madonna della Guardia pro mě jeden z nejhezčích trailů Finale. Plný velkých kamenů, kde není radno příliš brzdit, aby ses nezapích. Jednu krátkou, leč o to prudší skalku do pekel jsem nedala (ani kluci, na oči by to byl hop nebo trop), druhou delší už jsem si užila.

Příště musíme vyzkoušet i přísné Cacciatore plné schodů a skalek! (ano, chci se tam vrátit!)


MANIA

Té uděluji pomyslné zlato. Nechali jsme si ji na poslední bajkovací den, kdy jsme také šlapali po svých. Na 40ti km hravě nastoupáte 1300m, stoupání tady se ale nějakým zázrakem nezajídalo, jednak jsme do kopce volili převážně asfalt, no a ty výhledy na moře a malebná městečka- jedna báseň. Z trailů tady rozhodně nevynechejte tyto:

  • DH San Michelle – už z názvu vyplývá, že se rozhodně nejedná o vyšejpovaný chodníček. Úzký chodník olemovaný zákeřnými keřy s velkými ostny, kde to prostě nechceš položit. Místy technicky dost pikantní. Parametry: 1,5km dlouhý, sešup dolů: 293m
  • DH Donne – taky v mapách značen jako DH Women. I zde patrná eroze po vydatných deštích. Dlouhé kaskádové skalky mají dost ostré hrany, takže spadnout tady zavání průšvihem. Krásný technický trail.

Sečteno, podtrženo! Ježdění ve Finále je parádní mimosezónní záležitostí a zpestřením té poslední dobou podivné zimy v naší kotlině. Rozmanitost trailů nevšední. V jeden den je člověk schopen naklesat 3800 výškových a to je už úctyhodná porce, kterou cítíš ještě druhý den v celých rukou.

Poštěstilo se nám nasát atmosféru Italských oslav příchodu nového roku. A snad poslední upozornění ode mě závěrem, pokud budete plánovat svůj výlet na přelom roku: na veřejná prostranství v Itálii se po desáté večer nesmějí vynášet nápoje ve skle, tak sbohem šáníčko, o půlnoci tě nebouchnem.

 

 

Autor: Renata Karkulka Bierská
Foto: archiv autorky

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková