Rozhovor: Jitka Čábelická. Olympiáda? To je splnění snu!
O novinkách v tréninku na vylepšení techniky, nových povinnostech profesionální cyklistky i tipování olympijské medailistky je dnešní povídání s českou mistryní Jitkou Čábelickou…
Náš rozhovor vznikal pár dní před odletem na týmové soustředění, kde Jitku čekala ta pravá cyklistická řehole v nekonečných kanárských stoupáních. Pro letošní rok je její motivace obzvlášť silná, stojí na prahu sezóny, která nese přízvisko „olympijská“. A Jitka je jen krůček od splnění svého životního snu…
Nemohu začít jinak, než prosbou o ještě jedno osobní ohlédnutí či zhodnocení loňské a velmi úspěšné sezóny.
S loňskou sezonou můžu být spokojená, i když já sama vím, že bylo pár závodů, co se nepovedly. Radost udělaly výsledky a hlavně stabilní výkonnost ve světovém poháru. Nejhorší výsledek bylo 24. místo, což byl rok předtím moje skoro nejlepší. K tomu 12. místo z Lenzerheide, to bylo parádní. K tomu bonusy, obhajoba titulu v cross country, maratonský zlato už byla taková třešnička na dortu.
Celé to zakončilo udělením podmíněné nominační jistoty na olympiádu, což mi dává klid a možnost stavět na těch loňských výsledcích dál.
Čekala jsi takové výsledky?
První závody, který napoví, jak se příprava povedla a jak na tom je, jsou ty na Kypru. Mě se to tam povedlo, ale vzápětí jsem dostala lehce „přes prsty“, což ale bylo asi dobře, protože mi to lehce srazilo a ukázalo, kde je potřeba v tréninku zabrat.
Od Pece ( ČP v xc, 12.5.) pak bylo už vše na dobrý vlně.
Když bys měla vyzdvihnout jeden ze závodů, tvůj top, který by to byl?
Jednoznačně Lenzerheide. Tam byl můj super den, všechno se sešlo. Nohy, počasí, trať, hlava, prostě všechno.
A naopak závod, který tobě osobně přinesl zklamání, trápení a radši bys na něj zapomněla?
Pohár v Touškově. Ten byl pro mě špatnej z mnoha důvodů, ale zase jsem za to ráda, protože mi to ukázalo spoustu věcí, na kterých jsem mohla zapracovat a vrátit se v lepší formě zpátky do sezóny. Nechci zacházet do podrobností, nebylo to jen o tom výsledku, ale jsou věci před závodem, při závodě a prostě tam bylo čitelné, že jsou některé věci špatně.
Pavel to pak se mnou rozebíral po závodě, vlastně to takhle dělá se všemi v týmu. Chvíli nás nechá, s menším odstupem nám dá zpětnou vazbu, co on viděl. Někdy se kritika poslouchá špatně, ale musím mu většinou dát za pravdu. Pavel ani u mě nechodí, jak se říká kolem horké kaše a řekne ve napřímo. Pak už je to na mě co si z toho vezmu a jak rychle na tom zapracuju.
Jste manželé, dokážete si ty „pracovní“ problémy nepustit domů?
Dokud se ta věc, chyba nestane znova, tak už se k tomu nevracíme. Ale od kola ani doma neutečeme, je tu tým, Pavlova práce, celá naše rodina cyklistickou žije.
Tratě SP nabírají na obtížnosti. Dříve, když zapršelo, byla to výhoda pro fyzicky disponované závodnice. Teď se mnohdy výrazně ztíží jejich technická obtížnost. Jak to vnímáš ty?
Tratě jsou teď většinou sjízdné za každého počasí, dřív, když zapršelo, tak se na hodně místech běhalo, teď se běhá míň. Ale to dělení je podle toho, kdo jak má naježděno v blátě, právě i ty technické úseky, kořeny, kameny. V tom je naprosto mimořádná Jolanda, to, co předváděla na totálně kluzké trati v Albstadtu, tam by měli i kluci problém se s ní udržet z kopce dolu.
Pak je tu druhý parametr a to je schopnost se vypořádat s náročnýma podmínkama. To že prší, je zima, člověk je na kost mokrej.
Když zmiňuju obtížnost tratí, s českou repre jezdí na prohlídky tratí Matěj Charvát, úspěšný enduro jezdec. Jak ti to pomáhá?
Lokality svěťáků a tratě už se moc nemění, už je dobře známe a máme naučené i stopy, které tam jsou. Jenže..jak říkal Matěj, chováme se jak ovce, nevšimneme si, že je posunutý o kousek vytyčovací kolík a vznikla díky tomu jiná stopa. Matěj si okruh projíždí, stráví tam dost času a pak nám dá zpětnou vazbu. Nabídne nám pak komfortnější nebo rychlejší variantu.
Delší dobu spolupracuješ s Pepu Dresslerem a jeho týmem. Využíváš pro technické tréninky kolo s vyššími zdvihy nebo jezdíš na svém závodním biku?
Vloni jsme všechny technické tréninky absolvovala na pevném biku, na kterém závodím, aby se mi dostalo chování kola pod kůži. Letos se mi výrazně rozrostl bikový arzenál, mám od Cannondale trail bike, takže část tréninku už jezdím na něm. Výhoda je, že posune limit obtížnosti, do které se vůbec pustím.
Další novinkou je, že jezdím i na dirt biku, kola víc měním, měním i tréninky, ale vždy na konci toho je stejně moje závodní kolo.
Podařilo se ti zajet krásná umístění (12. místo ve SP), ale zároveň i zmenšit odstup na vítězku. Kde vidíš rezervu ukrojit další půl minutu, minutu?
No..(smích), ty rezervy jsou ve všem. Vím, že se můžu posunout i fyzicky, ale teď je asi největší brzda technika. Nebavím se ale jen o nejtěžších sjezdech, ale i na relativně banálních místech dokážu ztratit. V součtu to může dát i 20 vteřin na okruh. Proto se zaměřuju při technickém tréninku i na úplně základní principy ovládání kola.
Celá reprezentace vyrazila v lednu na společné soustředění. Ty si stále držíš svůj plán leden = běžky.
Mě nabídka přišla taky, ale máme zajetý svůj program, v kterém jsou jiné aktivity. A navíc se nám ten termín kryl, měli jsem už zarezervovaný apartmán ve Sv. Mořici. Týmové soustředění na běžkách, a taky test, jak budu reagovat na vyšší nadmořskou výšku.
Já vždy v prosinci před Vánocemi vyrazím něco najet na Mallorku. Leden už pátou sezónu trávím především na horách. Osvědčilo se mi to, tak proč to měnit.
Jaký je v tuhle chvíli tvůj nájezd kilometrů kolo versus běžky?
Vůbec nevím, nesčítám to. Já na ty čísla nejsem, plním tréninky, co mám napsaný, zapíšu, co je třeba ten den, případně to probereme s Karlem Martínkem, ale víc už neřeším. Ale na lyžích jsem najezdila, co bylo třeba. I přes tu slabou zimu jsem z toho vykličkovala. Něco zkraje ledna v Jizerkách, pak skvělá porce v Mořici.
Letošní sezóna je olympijská. Tobě byla přidělena předběžná nominace. Je účast na OH tvým splněným snem?
Pojetí olympijských her se mění, je to jiný závod, konkurence menší než při SP, ale pořád je to pro sportovce to nejvíc. Je to sportovní svátek, který je 1x za čtyři roky. Je to dlouhodobý cíl v kariéře sportovce a kdo říká, že ne, nemyslím, že je to pravda.Pro mě, pokud budu stát na startovní čáře olympijského závodu, je to splnění snu.
Tím, že mám předběžnou nominaci, jsem získala klid na přípravu, nebudu se muset stresovat nominačními závody, jak to u bylo před čtyřmi lety před Riem, kdy to bylo, ale vlastně i nebylo otevřené. Takže mám klid na svůj program a pokud vyloženě něco nepokazím nebo nepřijde nemoc, zranění, budu na tom startu stát.
Díky předběžné nominaci tvoje pozice „olympioničky“ přinese větší pozornost směrem k Tobě, asi i tlak. Jak se na tohle připravuješ?
S tím počítám. Jak s tím pozitivním, tak i negativním, a i velkým očekáváním. Z pohledu výkonů na závodech se nemusím stresovat, když něco nevyjde. A na to ostatní, naučit se vytvořit si svůj tunel a nevnímat to, co není třeba. V tom mi pomůžou i lidi, kterým věřím a na které se mohu spolehnout.
Jak jste koncipovali letošní přípravu a závodní kalendář, právě vzhledem k OH? Jsou tam změny?
Už na podzim jsem věděla, jak bude vypadat můj závodní kalendář. Skladba je koncipovaná, abych se mohla dobře připravit na Světové poháry. Samozřejmě, že olympijské hry jsou vrcholem, ale pozornost nebude směřovat jen k jednomu závodu. Takže se budu chtít dobře připravit i na Evropu i na mistrovství světa. Termínově vychází i domácí mistrák, krátce před odletem do Tokia.
V tuto chvíli má ČR na OH v obou kategoriích jedno účastnické místo. Ty a Ondra Cink jste získali předběžnou nominační jistotou. Bylo by úžasné, když by v Tokiu startovala sourozenecká dvojice, tedy i tvůj brácha Honza. Existuje ještě alespoň teoretická šance na vyjetí dalšího místa?
Sledujeme s Pavlem dlouhodobě obě kategorie, u kluků ještě teoreticky malá šance je. Je to takové hašení průšvihu na poslední chvíli, ale bylo by super kdyby to bráchovi vyšlo. U holek je to absolutně nereálné, jsme na 13. místě, poslední, kdo má jistotu dvou míst jsou na 7. místě Němky a před námi jsou silné velmoci, jako jsou Italky, Britky nebo i Afričanky, které mají jedno místo.
Znáš velmi dobře světovou špičku, kdo podle tebe bude bojovat na olympiádě o medaile?
Kandidátkou na zlato byla Jolanda, protože to, co předvedla při test eventu na trati, to byla paráda. Otázkou je, jak moc ji poznamená to vážné zranění. Jinak je to těžké, jedna věc je být papírovým favoritem, ale přeci jen – je to specifický závod, ve vypjaté atmosféře. Opakování až za 4 roky. Vždyť to ukázalo Rio, všichni čekali na boj Anniky, Jolandy, a nakonec ani jedna neměla medaili a pro zlato si dojela Jenny.
Já osobně bych nepodceňovala Maju Wloszczowszkou, ta se umí připravit a má obrovské zkušenosti.
Váš tým patří mezi elitní, díky zázemí a veškeré péči jsi opravdu profesionální sportovkyně. Co vše to pro tebe osobně znamená?
Pro mě je to jednoznačné-věnuju tomu maximum času, který mám a který je potřeba. Kolo je moje práce, ale také je to můj životní koníček. Beru za svou práci plat, cestuju po světě, ale vždycky to má i svou daň. Není to práce na 5 dní v týdnu, závodíme o víkendech, volného času je málo. Pokud chci uspět, musím tomu přizpůsobit v podstatě všechno, hlídat si zdraví, dbát na prevenci, prostě se chovat profesionálně. Ale vybrala jsem si to a jsem ráda, že dělám to co mě baví.
S tím jde ruku v ruce i prezentace na sociálních sítích. Od sponzorů i majitelů týmu vyžadovaná povinnost. Jak jsi na tom?
Ve světě profesionálního sportu to je prostě povinnost. Já jsem osobní profil úplně omezila, ale figuruju tam jako sportovec. Protože když chce člověk uspět třeba v jednání s globální značkou, jedna věc jsou výsledky, druhá věc je sebeprezentace na sociálních sítích. Občas není lehké vymyslet, co přidat, jaký má být obsah, být pořád aktivní. V tuhle chvíli je to prostě součást mé práce, můj osobní pohled do toho nepatří.
Jedno téma se čím dál víc v cyklistice (resp. i v dalších vytrvalostních sportech) probírá a tím je příjem potravy a váha závodnic. Jakým způsobem si hlídáš tu správnou hranici, abys neshodila příliš? Co bys v tomto směru poradila mladým cyklistkám?
Já jsem měla opačný problém, po juniorské medaili, kdy jsem nemusela hlídat hubnutí, měla jsem regulérně nadváhu. Dolu to šlo postupně, což je zásadní. Posledních pět let mám váhu stabilní, plus minus kilo, jen se trochu změnila skladba těla. Mám zajetý jídelníček, tělo je v rovnováze.
Je to samozřejmě složité téma. Otázka je, kde je opravdu chyba, holky jsou citlivější na kritické připomínky, s tím je třeba pracovat. V týmech se závodníci podrobují pravidelným lékařským prohlídkám, tak by to měl doktor zavčasu zjistit, aby to nedošlo až do fáze poruchy.
Těžko takhle radit, ale čím míň ty holky váhu řeší, tím je to lepší. Navíc, co se týče profi pelotonu, i tam se najdou úspěšné závodnice mohutnější postavy, takovým letitým příkladem byla Sabine Spitz, subtilní není ani Linda Indergand.
Za pár týdnů se rozběhne i tobě závodní sezóna s letopočtem 2020. Jaké si dáváš cíle?
Sezónu odstartuju tradičně na Kypru. Nerada říkám čísla, tedy konkrétní umístění. Letos jsme se dokázala vejít mezi nejlepších 15 holek, bylo by skvělé, když by se třeba jednou povedlo být do 10. Ale je na to velká tlačenice, světová špička se i u žen hodně zahustila, takže spíš je to o dobře předvedeném výkonu a zkrácení časového odstupu na vítězky.
Díky za rozhovor a moc držíme palce, ať jsi zdravá a tu cestu k vysněnému cíli zvládneš!!
Foto: mesha mtbs, archiv DNK
