Reklama

Italská posila. Eva Fořtová, expertka na silnici

Co na sebe prozradila naše kamarádka a také nová redakční posila DNK – Eva Fořtová?

Reklama

Pravidelní čtenáři a čtenářky si jistě všimly, že se už pár týdnů na našich stránkách častěji objevují články ze světa silniční cyklistiky. Popravdě, touhle dobou už jste měli číst zajímavé reporty z prvních dílů nejvyšší světové soutěže – ženské WWT. Závodní kalendář, a to nejen ten silniční, však zásadně ovlivnila pandemie Covid 19, která sužuje nyní celou Evropu. Takže si na velký závod, kde nebudou chybět jak světové hvězdy, tak i české silničářky, hájící barvy zahraničních profesionálních stájí, budeme muset počkat. Co ale máte právě teď, je krátké představení Evy…

Eva Fořtová, 42 let

Je vdaná, dlouhodobě žije v Itálii (Valtellina), je maminkou šestiletého syna Matýska. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně obor Italština, v Itálii zastupuje firmu Effetec s.r.o.  V devadesátých letech patřila v juniorské kategorii k absolutní světové špičce, v elitě prošla profesionální cyklistikou v Itálii, kde startovala na mnoha prestižních závodech nejvyšší kategorie. 

Vždy jsem měla celkem velký rozptyl zájmů. Jako dítě jsem snila o tom, že vyhraju olympiádu, ale zároveň si i za záclonou (oponou) představovala, že jsem herečka. Byla jsem schopná projezdit celý den venku na kole nebo hrát s klukama hokej jen tak s tenisákem před domem, a potom naopak pár dní ležet non-stop zavřená ve svém pokoji s knížkou. Byla jsem taková směs sportovního talentu, šprta, holky co leze po stromech a příležitostné školní recitátorky…

Výsledek toho všeho byl, že jsem se asi ve 12 letech začala doma v Lounech díky tátovi věnovat závodně cyklistice (silniční a dráhové), následně posbírala pár republikových titulů a medailí, oblékla si i reprezentační dres a v elitní kategorii strávila 4 závodní sezóny v Itálii. Poté jsem vystudovala filozofickou fakultu a nakonec přesídlila zpět do Itálie. Dnes jsem maminkou šestiletého Matýska a pracuji pro českou firmu Effetec, výrobce velkoplošných tiskáren, a jako zástupce pro italský trh se tu starám o její klienty.

Miluju filmy a divadlo, to ať už jako divák a nebo přímo na jevišti (hraní jsem se nakonec začala věnovat alespoň pro radost), no a pak je tu samozřejmě cyklistika, ke které jsem se teď vrátila tak nějak z druhé strany. Moc mě těší, že pro DNK můžu psát reportáže ze světových závodů a také se mi na podzim poštěstilo spolukomentovat jako “expert“ závody žen na silničním MS v Yorkshiru pro Českou televizi a Eurosport – úžasná zkušenost kterou bych si velmi ráda v budoucnu zopakovala. Mám-li to shrnout, cyklistiku jsem milovala jako závodnice a teď mě zase neuvěřitelně těší a baví ji zprostředkovávat ostatním….  

Krátká zpověď

Bike nebo silnička?

Cyklisticky jsem vyrostla na silnici a dráze, dokonce bych se odvážila říct, že na kole jsem se opravdu naučila pořádně “sedět” na dráze; takže jsem klasik – silnička.
Ale jako mamina bikem rozhodně beru za vděk. Je mnohem bezpečnější jet s malým dítětem na kole v přírodě, než na silnici.

Běžky nebo sjezdule?

Jako závodnice jsem na běžkách strávila v rámci zimní přípravy skutečně hodiny a hodiny, mám je moc ráda a vždy mě bavily. Nicméně v posledních letech, vzhledem k tomu, že žiju v údolí plném horských středisek, už to jsou spíš sjezdovky. 

Město nebo les?

Já vlastně potřebuju oboje. Pro mé kulturně-sociální „já“ je samozřejmě ideální město, ale je úžasné bydlet někde, kde je krásná příroda, a kde se i děti mohou pohybovat volně způsobem, jakým jsme kdysi vyrůstali my, což v tuhle chvíli jako rodič neuvěřitelně oceňuju. V centru Milána bych asi dnes byla nešťastná, ale někde “na samotě u lesa” také, pokud bych tam měla trávit 365 dní v roce.  

Pretty woman nebo Pulp fiction?

Tarantino je super, ale já jsem Fincheristka, takže ještě lépe Fight Club. Nicméně to neznamená, že nejsem romantická duše, naopak, jen to záleží na momentální náladě. Jsem schopná až neuvěřitelných kombinací – klidně vděčně shlédnu Pulp Fiction a pak si na dobrou noc budu číst Pýchu a předsudek…  

Víno nebo pivo?

Tak zde je to i navzdory mému původu z vyhlášené chmelařské oblasti Lounsko-Žatecko zcela jednoznačné – víno. Nejlépe Prosecco a nebo dobré červené (mimochodem tady ve Valtellině červené opravdu umí).

Oblíbená barva?

Jednoznačně černá, k tomu veškeré odstíny béžové a do toho se mi občas tu a tam přimíchá i nějaká jiná barvička.

Tutový relax?

Projet se na kole, nejlépe sama. Podívat se na hezký film, nejlépe sama. Ale také třeba sedět v knihovně a číst malým dětem a nebo stát na jevišti. V podstatě nejvíc klidu mi dodá být sama se sebou (to opravdu nezbytně potřebuju), zatímco energií mě naopak nabíjí společnost pozitivních lidí – pokud možno se smyslem pro humor, rozhledem a hlavně nadhledem.  

Když nad tím tak přemýšlím, tak odpověď byla vlastně velmi jednoduchá: KÁVA. Dát si „kafčo“ je totiž vždycky tutový relax, i když někdy jen na pár vteřin… 

Motto

Naše největší limity leží vždy v naší mysli. 

Rozhovor s Evou z rubriky HOLKY KOLEM KOL si můžete přečíst zde.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková