O závodění, přešlapech i nové motivaci povídala přední česká maratonkyně…
Jana Pichlíková patří už řadu let mezi českou maratonskou špičku. Na svém kontě má starty na mistrovství světa a Evropy v maratonu, je Královnou Šumavy, ví, jak chutná vítězství na prestižních Sudetech, navíc v rekordním čase, svá prvenství v seriálu Kolo pro život už ani nepočítá. Do povědomí fanoušků se dostala jako členka Erste Premier Petr Čech Team, před dvěma lety přestoupila pod křídla Kross Bike Ranch týmu a na vlně úspěchu uháněla dál.
Letošní sezóna sympatické bikerky, která oslavila své 35. narozeniny byla také zdařilá, byť doba Covid pandemie zasáhla do přípravy i závodního programu úplně všem. Pro rodačku ze Strakonic to byl ale i rok mnoha změn, které se týkaly osobního i pracovního života. Ohlédnutí za tím, co se povedlo a co míň, jaké priority vedly k změnám a co plánuje tahle všestranná sportovkyně dál se dozvíte v následujícím rozhovoru….
Jano, před dvěma lety jsi jako maratonkyně oslnila svými výkony v cross country, vloni zas výkony v terénním triatlonu Xterra. Jaký byl ten letošní rok-z pohledu sportovního?
To děkuji za poklonu. Myslím, že na to, jakým nestandardním způsobem sezóna začala a nakonec byla i předčasně ukončena, tak nakonec vyšla skvěle.
Plánované jarní soustředění v Toskánsku bylo zrušeno kvůli pandemii a vládním opatřením. Tím pádem jsem tuto plánovanou dovolenou strávila převážně sama a najížděním kilometrů v místních podmínkách. Počasí bylo celkem syrové a navíc ta doba nebyla optimistická, hlavou létaly různé myšlenky. Takže to bylo takové smutné kino oproti létům nazpět.
V první vlně Covid pandemie ses často zapojovala do virtuálních závodů. Bavilo tě to, nebo to byla spíš nutnost udržet formu a taky „být vidět“?
Souhra toho všeho. Byla to dobrá challenge, navíc i možnost zazávodit si s cizinci Nicméně závodění v přírodě je závodění nenahraditelné.
První závody byly v podobě virtuálních závodů doma na trenažéru s aplikací ROUVY. V březnu se jela série Real Spring Classic o pěti závodech ob den. To bylo hodně výživné, ale na intenzitu super. Pak byl ještě závod v polovině dubna a na konci dubna. Do toho se konaly různé Antikorona výzvy a měřené tréninky. Zúčastnila jsem se dvou – na Zadově a pak na Churáňově.
Kolik závodů jsi stihla po restartu závodní sezóny?
Stihla jsem toho opravdu hodně. Měla jsem pouze volné dva víkendy, jednou z důvodu naražených žeber a podruhé to bylo plánované.
První venkovní neoficiální závod, resp. trénink byl u Hradce Králové – zkrácená verze 90 km dlouhého závodu ze série Nova Cup na 35 km. Tam jsem rozhodně nebyla ve své kůži, po dlouhé odmlce mezi více závodníky a za striktních hygienických opatření.
Týmové priority byly ČP XCM, takže tam bylo jasno. Zpočátku sezóny bylo fajn, že se sešla na závodech skvělá konkurence a pěkně jsme se s holkami proháněly.
Měla jsem v plánu objet i ČP v cross country, ale bohužel tam pak docházelo ke kolizi s maratony. Jela jsem tedy Touškov, který má opravdu super trať, a MČR v Peci pod Sněžkou. Párkrát jsem měla závod vcelku blízko domova, ale „musela“ jsem jet hroznou dálku na pohár a povětšinou sama. To mi nebylo úplně příjemné.
Které výsledky ti udělaly radost, co tě potěšilo?
Obhájila jsem vítězství v ČP XCM. V Kole pro život jsem zabojovala na pěti podnicích a nakonec z toho vypadlo celkové 4. místo v ženách a v kategorii 2. Tady jsem letos neměla ambice obhajovat celkové prvenství počtvrté v řadě, zvolila jsem změnu strategie a vyhrála seriál závodů Nova Cup.
Vyšla mi Xterra v Prachaticích, která byla letos MČR a získala jsem zde titul mistryně ČR v kategorii 30-39 let a novou nominaci na MS na Havaji na rok 2021.
Završením bylo MS v Turecku, kde jsem zajela svůj životní maratonský výsledek (16.místo-pozn.red).
A co se z tvého pohledu nepovedlo?
Kde mi to úplně nevyšlo podle představ, tak to bylo maratonské mistrovství republiky. Byl to extrémně těžký závod a zpětně vím, že jsem měla lépe rozprostřít stravu. Po páté hodině už jsem jela v jakémsi setrvalém tempu a nemohla zrychlit. Skončila jsme třetí.
Takovou perličkou byl letos Harrachov, kde jsem musela třikrát opravovat defekt. Naštěstí mě zachránili jednak na občerstvovačkách, kde měli velké pumpy a pak knoty a bombička v dresu, které vozím s sebou.
Zmiňovala jsem, že tě letos potkala řada změn, ať už v ryze soukromém životě, ale také pracovním. Po 10 letech jsi opustila své místo na strakonickém Katastrálním úřadu. Proč?
Na apríla jsem si udělala opravdového apríla. Potřebovala jsem změnu a bylo více důvodů z mé strany. Ač práce v oddělení aktualizace katastru byla pestrá, tak to bylo už psychicky unavující. Hrnulo se stále více úkonů a zkracoval čas na zpracování. Nemovitosti a problematika katastru mě jinak baví, ale v člověku těch 10 let stopy zanechá. Potřebovala jsem změnu.
A šla jsi do Rouvy… vnímala jsi to jako práci, která ti dá více prostoru pro trénink?
Taková myšlenka tam byla. Jenže se to sešlo v nesprávný čas. Bylo to hodně náročné období, nechtěla jsem každý den dojíždět, tak jsem se přestěhovala do Vimperku. Ani to se neukázalo jako dobrá volba. Prostě těch změn bylo najednou moc.
Počítala jsem s tím, že práce bude zcela jiná, i když jsem věděla, že se budu muset učit spoustu věcí. Ale nejvíc mě trápilo to, že vlastně žiju v síti, nedokázala jsem se sžít s virtuálním světem, testováním tras a IT problematikou. Ale tak to v životě chodí…“nezkusíš, nevíš“.
Nakonec spolupráce moc dlouho netrvala….
Celou tříměsíční zkušební dobu jsem doufala, že se to zlomí a sedne si to. Bohužel ne. Rozešli jsme se v přátelském naladění. Kolektiv tam byl skvělý. Jsem za tu příležitost ráda, a že jsem zkusila něco v životě změnit. Jsme národ, který moc změny nevyhledává a spíš brblá.
Zůstala jsi bez práce, další nejistota. Rozhodilo tě to, nebo naopak v něčem pomohlo?
Udělala jsem si pauzu, abych se srovnala a vstřebala ty divoké tři měsíce. I díky tomu jsem si trochu přeskládala hodnoty a znovu se utvrdila v tom, proč cyklistiku dělám a jakým způsobem v ní chci pokračovat. Uvědomila jsem si, v jakém tempu jsem fungovala několik let: zaměstnání/cyklistika/domácnost/rodina/údržba chaloupky atd. Dost možná toho spousta lidí zvládne mnohem víc, ale je to přece každého volba. Být profíkem na „full time“ to se v českém rybníčku moc nevidí.
V tuhle chvíli se rýsuje nové zaměstnání a to je pro mě v mém životě jedna z důležitých priorit. Cyklistice se chci věnovat i dál, ale proto, že mě baví.
Tím se dostáváme k tvé další změně. Opouštíš tým Kross Bike Ranch…
Já už během sezóny přemýšlela o změně. Dívala jsem se kolem sebe, poslouchala, mluvila s lidmi. Řekla bych, že to takto mělo přijít a má to tak být. Jedním z důvodů, jak už jsem zmínila, je volnější závodní program. Abych například nemusela jezdit přes půl republiky na maratonský pohár, když mám ve stejný termín pozvání na podobně kvalitní závod, který je ale za humny. A taky potřebuju lidi kolem sebe, partu, support. Povětšinou jsem jezdila na závody sama a support byl buď vlastní nebo žádný, sem tam se nějaká dobrá duše nabídla, za což děkuju.
Materiálová podpora v týmu, včetně výživy byla na velmi dobré úrovni. Jsem za tuhle štaci a zkušenost ráda. Mohla jsem si zároveň sama udělat obrázek o různých značkách, produktech a přístupech lidí. Banda závoďáků tam byla fajn a všem přeju, ať se mají báječně.
Teď už to můžeme prozradit, od příštího roku tě budeme vídat v barvách týmu Ghost. Jak dlouhá byla jednání?
Námluvy trvaly tak měsíc až měsíc a půl. Navíc bych podotkla, že s Hanesem (Jan Hruška, týmový manažer-pozn.red.) jsme jednali už v době, když jsem hledala nové angažmá po tříleté závodní etapě v barvách týmu Erste Premier Petr Čech.
Co tedy od nového týmu čekáš a co se čeká od tebe?
Těším se na společné soustředění, setkávání na závodech, zázemí, v Ghostu mají partu holek, snad budu pro ně i motivací, naopak ony zas pro mě, že se budeme vzájemně nabíjet. Bude příjemné sdílet po závodech zážitky, dojmy.
Co se závodního programu týče, v týmu GHOST není striktně dáno, které závody musím, bude tam volnost, a taky nebude takový tlak na sociální sítě. Samozřejmě plán závodů si schválíme. Jde o to, aby byli všichni v týmu spokojení a samozřejmě byly skvělé výsledky.
Budu se snažit, aby ta další sezóna stála za to a doufám, že si s bandou červeňáků pod vedením Hanese užijeme i spoustu legrace. Jak se říká: „Člověk plánuje a pán bůh se směje“, tak se necháme překvapit, jaké to nakonec bude. Každopádně se těším a je to pro mě zase nový impuls.
Foto: Jan Němec/mtbs.cz, archiv Jany Pichlíkové, Ghost team
