Vaše příběhy: Elektrobabička, Rytíř a Princezna z hrášku

Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, a to se mi také podařilo. Měla jsem opravdu všechno, co jsem si přála – zdravé děti, dobré zaměstnání, práci na vlastním domě a zahradě a dá se říci, že vše, na co jsem sáhla, se mi dařilo. Když vyrůstaly moje děti, měla jsem opravdu napilno a je mi trochu líto, že jsem na ně neměla více času. Naštěstí z nich vyrostli šikovní dospěláci a mají už své rodiny a já si užívám vnoučat.

Mám jich šest a já funguji jako „hlídací babička“ podle potřeb našich mladých.

Protože nejsem příznivcem toho, aby děti vysedávaly výhradně u počítače, snažím se pro ně vymýšlet všelijaké venkovní aktivity.  Místo online chci, aby moje vnoučata byla spíše outside.

Pro mě bylo kolo celoživotním dopravním prostředkem, takže i všechny naše děti a vnoučata na něm jezdí. V okolí, kde bydlím, máme opravené široké cesty a také cyklostezky, a tak podnikám s vnoučaty výlety na kole do okolí. Protože jsem patriotka a miluji naši zemi, mám nastudované informace o většině lokalit v údolí, a předávám mladým dál.   

„Já už nemůžu,“ uvědomila jsem si předloni v létě, když jsem s vnoučaty šlapala do kopce. Vnoučata Martin, Péťa a Anežka si to do kopce vesele šlapala, ale já už nemohla a musela jsem sesednout z kola a do kopce kolo táhnout. Nebylo to veselé zjištění, že už vnoučatům nestíhám.

Celý život se snažím být na sobě šetřivá a podporovat děti a vnuky, a také moje kolo už za sebou mělo desetiletí. Taková obyčejná „ojetina“, která ale jezdila.

Zmínila jsem před mými dětmi, že už na kole vnoučatům nestačím, a zatímco oni vyšlapou na kole i kopce, já musím kolo do kopců táhnout. Byla jsem z toho docela smutná a děti mě uklidňovaly, že je to normální v mém věku.

Netušila jsem ale, co se stane. Můj manžel a tři z mých dětí se tajně složili a jenom tak mi – aniž bych měla jakékoliv výročí – předloni v létě koupili nové retro elektrokolo. „To je škoda peněz za takové kolo a kdoví, zda se na takové mašině naučím ještě jezdit,“ konstatovala jsem, když mi k mému překvapení kolo předávali.

I když na normálním kole jsem pády neměla, na elektrokole jsem zažila jeden pád, nedokázala jsem totiž odhadnout chování kola v zatáčce. Naštěstí to odneslo jenom pár modřin.

O prázdninách už jsem vnoučatům stíhala, zažili krásný 40 km dlouhý výlet, který zvládl i náš nejmladší účastník, který měl 8 let.

„Babi, ty jsi borka,“ chválí nyní vnoučata moje cykloturistické výkony. Ano, já už na moje elektrokolo nedám dopustit a propadla jsem mu. Dostanu se na místa, kam bych se na obyčejném kole nebo pěšky nedostala.