HOLKY KOLEM KOL. Katarina Tothová: “Vždycky jsem chtěla tři děti, vidím v tom výhody!” 1. díl
Dlouhý a upřímný rozhovor s bývalou reprezentantkou, která je v jednom kole (s kolem) i v další etapě svého života
Příběh Katariny Tothové do rubriky Holky kolem kol určitě patří, byť si její osobnost spousta pravověrných bikeři vybaví především jako reprezentantku ve sjezdu a bikrosu. Jenže mě se její jméno za poslední čas připomnělo několikrát a v zcela jiné souvislosti, třeba když jsme byly pozvané těsně před otevřením Šemberských stezek na natočení videa z trailů, naposledy pak při listování knížkou Bikeinstruktor.
Tenhle rozhovor vznikl z mojí osobní zvědavosti, abych se o Katce a jejích dvou životních etapách, tedy té závodní a nyní rodinně-pracovní dozvěděla víc.
Katko nebo Katarino? Jak tě blízcí oslovují? Odkud pocházíš a jak vedla tvoje cesta sem, kousek za Prahu?
Káťo, Katko. Kataríno mi říkají spíš známý a já se tak představuju, protože Katarínu, co jezdí na kole, tu znají všichni!
Narodila jsem se na Slovensku, když mi ale byli čtyři roky, převeleli tátu do kasáren u Mariánských Lázní. Takže, i když mám slovenské jméno, jsem víc Češka. Tady jsem taky vystudovala střední s maturitou, ekonomku. Na vysokou školu jsem nešla, protože mi to nedávalo smysl. Doteď si myslím, že to bylo správný rozhodnutí.
Mám bráchu, dvojče, ale podobu nečekejte. On je zarostlý medvídek, spíš po tátovi. Já chvíli neposedím, spíš po mámě. Plus naše o dva roky mladší sestřička, která si rozhodně s ničím a nikým nebere servítky.
Byl pro tebe sport součástí života od mala?
Vždycky mi přišlo, že jsem sportovně založená, ale já vlastně dělala jen judo a kolo. Judo od druhého stupně na základní škole. To se pak postupně přechodem na střední přelilo do ježdění na kole. Jinak jsme ale pořád lítali venku!
Pojďme se vrátit k tvým úplným cyklistickým začátkům. Vzpomeneš si, kdy jsi dostala svoje první kolo?
Svoje první horský kolo jsem dostala až někdy ve 14, 15 letech. Dostala jsem ho za vysvědčení, jinak do té doby to byly takový ty Lady 22 apod. Pamatuju si, že stejný kolo kupovala máma i sourozencům. Ty na něm ale moc nejezdili, takže se z nich, po tom, co jsem začala skákat na bikrosový dráze, stal velmi dobrý zdroj náhradních dílů.
Na kontě máš spoustu úspěchů, jezdila jsi na horském kole sjezdy, reprezentovala ve fourcrosse, dual slalomu. Zkusme shrnut to nejdůležitější. Jaká byla cesta k prvním závodům? Kdo tě ovlivnil?
Člověk by neřekl, ale ono už je to 20 let a ten příběh je hodně dlouhej. Zkusím z toho vybrat ty nejzásadnější události, tak aby to nebyla příliš velká nuda. Začalo to okukováním kluků na bikrosový dráze, to mi bylo kolem 16 let. Za první vydělaný peníze z brigády jsem si koupila freestyle bmx kolo, resp. prvně jsem si koupila mobilní telefon, protože to v té době to bylo něco mít mobilní telefon. Po týdnu jsem ho ale se ztrátou prodala a došla si pro bmx kolo. Nejlepší rozhodnutí v mým životě!
Pak jsme se náhodou potkali s Petrem Uibleinem a jeho F.A.S.T. DH týmem…“že prej jestli za ně budu jezdit sjezd, když mi půjčí kolo“. Myslím, že jsem moc nevěděla, co to sjezd je, ale rozhodně jsem do toho chtěla jít! Byl to příslib většího světa než jen toho za barákem.
Potom první závody v legendárních Všenorech, hned na to rovnou Český pohár ve sjezdu s prvním větším pádem. To, když jsem asi 100 m před cílem napálila do stromu, přední kolo bylo do Lka a tuším, že jsem měla otřes mozku, protože jsem upadala do bezvědomí, a ještě tři dny mi bylo pěkně blbě! Ale kdo to v té době řešil.
Všechno to bylo trochu na punk, jezdila jsem často na závody vlakem, někdy spala pod širákem
Nebyla to lehká doba, hodně jsme dřela, abych se zlepšila, ale neměla jsem skoro žádné peníze. Máma mě nijak nepodporovala, vychovávala nás 3 děti sama, takže nemohla. Jen měla hrůzu z toho, jak jsem se po víkendu vracela ze závodů zmordovaná. Ale mě to neodradilo. Něco pak zaplatil F.A.S.T. DH team a se zbytkem jsem se prostě nějak poprala.
Takovým dalším mezníkem bylo období, kdy jsem dokončila školu, odešla z domova a nastoupila do práce. Všechny peníze, co jsem vydělala, šly na závodění a já byla ráda, že můžu pokračovat. Přišly větší závody, ME v Řecku, Světové poháry ve sjezdu i ve fourcrossu, tedy ty, co se jely v Evropě.
Největší karambol (crash) co tě potkal?
Naštěstí jsem neměla nikdy žádný velký pád. Tedy, taky záleží, co znamená velký pád. Jednou jsem při sjezdu nedosáhla na brzdy (o nastavování brzd jsme tenkrát ještě moc nevěděli)) a v dost velký rychlosti jsem najela na tři po sobě jdoucí dropy. Jediný možný řešení, abych se nezabila, bylo z kola spadnout a tím to celý zastavit. Pustila jsem se kola a kutálela se ještě asi 50 m. Od ramen až dolů jsem byla celá modrá, kolik jsem měla modřin. A utrhla jsem kliku na kole. Jinak mi ale nic nebylo. Celkově to byla série spíš menších pádů, kvůli kterým mám odrovnaný rameno. Čeká mě už třetí operace…
Pro většinu běžných smrtelníků jsou to adrenalinové sporty. Měla jsi tu „divokost“ v sobě od mládí? Byla jsi zlobivé dítě…co třeba víš z vyprávění od rodičů?
Ne, já jsem nezlobila. Byla jsem až extrémně hodná a poslušná. U nás doma to mezi rodiči nefungovalo, takže spíš zakřiknutá, nikdy jsem si nic nedovolila. Rozhodně jsem byla ale tvrdohlavá a co jsem si usmyslela, za tím jsem si šla. To se začalo hodně projevovat na střední škole a vyvrcholilo to vyhazovem z domova, když mi bylo 20. Byla to bezva škola do života, nelituju ničeho z toho, co se stalo.
Co stálo za ukončením tvé kariéry?
Závodění mi přestalo dávat smysl. Byla jsem nejlepší v Čechách, mohla bych být nejlepší v Evropě a vím, co by obnášelo být nejlepší ve světe, ale co dál? Co by bylo dál až by se mi to povedlo? Měla jsem pocit, že zvládnu všechno na světě, nepotřebovala jsem si nic dokazovat a závodění na kole mi přestalo dávat smysl. A taky, začaly mi tikat biologický hodiny a když jsem si řekla, že chci děti a to i přesto, že se třeba dalších 10 let nedostanu na kolo. Tím mě všichni v okolí strašili. Potom už jen potkat toho pravého…
Jsi maminkou tří dětí. Byl to plán? Chtěla jsi vždy velkou rodinu?
Nevím, jestli jsem chtěla vždycky velkou rodinu, u nás doma to nefungovalo, celá rodina je na Slovensku, nevídám se s nimi. Teď asi překvapím, ale pojem rodina mi nic neříká, spíš naopak mě děsí, když se někdo slovem rodina ohání. Vždycky jsem ale chtěla mít tři děti. Tři děti už nejde tolik stíhat, takže místo abys úkoly dělala, tak je rozdáváš. Vidím v tom i výhody výchovné. Nemůžeš si dovolit koupit jim všechno, protože všechno krát tři není zrovna málo. Takže určitá skromnost, která platí i pro rodiče. Jestli něco chceš, musíš si zatím jít.
Musí se naučit spolu vycházet, protože celý život budou muset s někým vycházet. To je taková ta teorie, která když se potom potká s realitou, tak je to velký bum.
Kolo je tvou náplní i teď, v současnosti. Dala sis od něj někdy pauzu, tedy kromě mateřské dovolené?
Ano, zhruba v 26 letech. To jsem zjistila, že se dají dělat i jiný věci, než jen jezdit na kole a dřít na trénincích. Začala jsem se starat víc sama o sebe (před tím jsem vypadala fakt hrozně!), nechala si narůst delší vlasy, chodila po obchodech, kupovala oblečení… a na kafe.
To, co jsem před tím celý přeskočila, jsem si teď dopřávala plnými doušky. A mateřská dovolená rozhodně nebyla pauza od kola, naopak tím začali všechny ty tréninky, kurzy, Šemberské stezky, knížka… ona mateřská dává určitou časová flexibilitu, netrávit 8 h denně v práci. Sice sem kolikrát byla totálně vyčerpaná, ať už jako těhotná nebo kojící, v noci vstávající, stejně v tom ale vznikala nějaká časová bublina, spíš bublinky, v kterých jsem dělala, co mě bavilo.
Pokračování 2. díl již zítra…
Foto:Rob Trnka, archiv Katariny Tothové
