Road Classics – sluncem a zlatem prozářená premiéra
“Nejkrásnější závod pro amatéry v Čechách”, nechala se slyšet vítězka švihu s měřenými erzetami
Tuto sobotu se v Liberci a jeho okolí konal historicky první závod seriálu Road Classics. Organizátoři závod připravili tak, aby si ho mohli užít i rekreační cyklisté, i když parametry závodu vyžadovaly kondici. V číslech: 107 kilometrů s převýšením 2350 metrů.
Peloton bezmála 700 účastníku byl rozdělen na dva balíky. V tom prvním se sešli závodníci, kteří měli jasný cíl – 94 měřených kilometrů, s cílem na Ještědu projet co nejrychleji.
Druhá skupina se vydala na švih s třemi měřenými RZ. Už předem byl odtajněno, že půjde o dvě vrchařské a jednu sprinterskou, přičemž poslední měření bude mít cíl, jak jinak, než na vrcholu Ještědu. Tempo mezi erzetami si mohl každý určit sám, stejně tak dostatečně využít čtyři exkluzivní občerstvovací pointy. Vedle klasické nabídky, která bývá standardně na závodech tu byly domácí koláče, makovec, chlebíčky s řepovou pomazánkou, humusem, nazdobené podle pravidel vysoké gastronomie. A k tomu káva v porcelánu!
Organizátorům, kteří vyjednali povolení na uzavření silnic, byl nakloněn i Svatý Petr, liberecko mělo slunečné počasí s teplotami, které postupně během dne vystoupaly nad 20 stupňů Celsia. Podmínky tak byly naprosto ideální.
Klasický závod mezi ženami ovládla několikanásobná mistryně republiky Nikola Nosková. Mezi 341 účastníky kategorie vešla do první dvacítky. Druhou ženou byla Jana Milec Jiřincová, třetí dojela Zuzana Boháčová.
V pelotonu „švih s měřenými RZ“ se na stupeň nejvyšší postavila Hana Vejrostová, hájící barvy Dámy na kole. Zkušená maratonkyně si vyzkoušela tento formát závodu úplně poprvé, tady jsou její dojmy.
Můj první švih aneb závod jiných rozměrů
Svou závodní sezónu jsem si v hlavě ukončila pěkným výsledkem na silničním maratonu Kufsteinerland v Rakousku. Pak ale přišla nabídka na startovné od mojí kamarádky a trenérky v jedné osobě. Po pár dnech váhání jsem se rozhodla, že tedy pojedu. Ze začátku jsem koketovala s myšlenkou plnohodnotného závodu, ale vzpomínka na nedávnou totální krizi (rozumějte únavu) jsem vystřízlivěla a rozhodla se pro Švih. Jednak je to něco nového a když to půjde, můžu si zazávodit na třech RZ až až. A zbytek trasy si užít.
Náměstí před libereckou radnicí nám poskytuje parádní zázemí, koridory se začínají plnit a v 10:55 vše vypukne. Na startu historicky prvního závodu Road Classic se dává do pohybu 700 závodníků. Hned od začátku je profil nemilostivý a první kilometry nad Bedřichov se zakousávají pěkně do nohou. Pak chvilka odpočinku a čeká nás další stoupání z Josefova dolu. A hned první vrchařský segment (8,3km s převýšením 419 m). Začátek je dost ostrý. Čtvrtý kilometr má více jak 10% sklon. Pak se to sice skoro narovná, ale jede se i po panelce, s prostředním pískovým pruhem. Vidím odbočku na Knajpu, měřící brána, jupí, mám to za sebou.
Následuje sjezdík na Smědavu, ještě kousek nad ní je občerstvovačce. Pro rychlíky gely, ionty, banány. Pro požitkáře buchty, koláče, chlebíčky, luxusní pomazánky no a hlavně espresso v porcelánu. Kdy tohle na závodech zažiješ? Asi nikdy. Potkávám se s mojí trenérkou Kájou a Petrem, který nás fotí, vychutnávám si luxusní kafe s koblížkem, probíráme první dojmy, prostě nádhera.
Ale konec užívání a jede se dál. Sjezd do Bílého Potoka máme za odměnu. Pak docela rozbitý úsek lesem na Hubertku a trochu krkolomný sjezd do Lázní Libverda. Lehký kopec kolem Obřího sudu do Ludvíkova pod Smrkem a větrná rovina do Raspenavy.
Kilometry ubíhají, já po cestě pokecám s mnoha dalšími závodníky (tak nějak pořad se s někým jede v balíčku) a než se naděju, přejíždím Oldřichovské sedlo s další parádní občerstvovačkou a za Mníškem nás čeká rychlostní segment (cca 2,5 km lehoulince z kopce a rovina). Protivítr jak prase, jedu úplně sama, přelítnu 2 skupiny, ale nikdo se nechytá. Tak to docela bolelo, ale měla jsem pokyn jet kudlu.
Zvolním, nechám se dojet a zase kochačka, kecačka, průjezd nádherným Kryštofovým údolím, rychlá zastávka na třetí občerstvovačce a valím vstříc posledním kopcovitým kilometrům. Snažím se do kopce přes roviny jen motat nohama, tuším, že Ještěd bude bolet a tak šetřím síly. Vlastně nikdo kolem mě nejede pilu, jako kdybychom všichni čekali na tu stojku z Křižan na vrchol. Následuje kratší sjezd a už je to tu. Ještěd máme jak na dlani a poslední vrchařský segment taky (10,5 km s převýšením 605 m). A kdo to někdy jel, tak ví, že poslední kilometr je ten nejhorší.
Roztáčím nohy. Nádech výdech a jde se na to. Nahážu těžší převody, které s pokorou zase hbitě shodím. Kopec je to více jak do půlky krásně jezdivý, ale nohy nejsou z nejčerstvějších. Hodně mi pomáhají okolní závodníci, které mám jako motivační cíle. Dostávám se na Výpřež, do cíle už je to relativně kousek, dávám gel a nechávám další za sebou. Poslední 1,5 km začíná dost bolet. Cedule 250m do cíle, lidé povzbuzují, cyklisti uhýbají a já toho mám plné kecky. Cedule 50 m do cíle se mi zdá jak nekonečný příběh. Kousnu se, jedu morál, jo, jsem tam. Slézt nahoře z kola, na těch kostkách v kopci je taky umění. Kolo do úschovny, a hurá na vysílač na další luxusní občerstvení. Takový catering fakt nikde nezažiješ.
Sjezd do Liberce k radnici už je neměřený, ale nutný pro klasifikaci. No a taky pro nádhernou účastnickou medaili. Potkávám zde mnoho známých, rozplývám se nad nádherným závodem (za mě fakt lepší jak L´Etape). Najednou zvoní mobil a od organizátorů se dozvídám úplně nečekanou informaci, že se nemám vzdalovat, že mám čekat na vyhlašování. Tak to je mazec. Já jsem na bedně! Snažím se vygooglit výsledky. Jsem třetí. Nemůžu tomu uvěřit. Úžasný. Začíná vyhlašování „Švihu“.
Třetí místo a někdo jiný, druhé místo taky, tak asi nějaké přepočítání, no co už, přijímám, že jsme asi nakonec čtvrtá. První místo…najednou slyším, jak moderátor hlásí moje jméno. Vůbec nechápu, to není možné, to je jak sen?! Vystupuji na stupně vítězů, oblékám krásný originální dres královny segmentů, dostávám mnoho cen a pořád tomu nemůžu uvěřit. Doma pak zjišťuji, že výsledky, které jsem viděla, byly celkové a ne ze segmentů, které se vyhlašovaly samostatně.
V podvečer odjíždím z Liberce v totální euforii, nejen z nečekaného výsledku, ale taky z TOP závodu po všech stránkách.
Organizátoři v roce 2024 neplánují zůstat jenom u Ještědu. Road Classics se stane seriálem, který plánuje několik zastávek. Podrobnosti se během příprav na příští sezónu brzy objeví na webu roadclassics.cz.
Foto: Jakub Nedbal Photographer, archiv Road Classics, DNK
