Z deníčku šílené matky B. – 6. díl. Zpátky do sedla
Tak jsme tři. Musím přiznat, že jsem byla z pobytu v porodnici docela unavená, a tak jsem doma celý první týden pořádně odpočívala. Hodně jsem ležela, maximálně se prošla s Emilkou po zahradě.
Měla jsem obrovské štěstí, že se mi narodilo hodné miminko, můj manžel má přes léto volnější režim a zrovna začaly školní prázdniny. Moje mamka je paní učitelka a moc se na Emilku těšila, jako asi každá babička. Takže jsem si užívala luxus, prvních 14 dní jsem totiž spala snad 5 hodin přes den, a noci s Emilkou taky docela ušly. Emilka pěkně baštila mlíčko a já jsem byla v pohodě. Tradiční zkušenosti, že si prvních 14 dní nesednete na zadek jsou bohužel fakt pravdivé. Měkký gauč byl v pohodě, ale až tak po týdnu. Takže jsem, buď ležela, anebo chodila.
Kondice taky bídná. Pamatuji si, jak jsem šla po 10 dnech s mamkou na první procházku. Byla dlouhá asi 3 km a Emilka byla poprvé v kočárku. Já jsem od půlky vůbec nemohla a málem jsem se ani nedoploužila domů. Bylo mi fakt na nic.
Ke sportovním začátkům kromě procházek jsem hned v porodnici začala lehat na břicho, což pomáhalo k zavinování dělohy a urychlovalo návrat orgánů na správné místo. Taky jsem od druhého dne po porodu začala posilovat svaly pánevního dna a trénovat brániční dýchání (dech do břicha a mezi žebra). Brániční sval totiž také pomáchá k rychlejšímu stlačení vypouklého prostoru, kde žilo miminko.
Po příchodu domů jsem s posilováním pokračovala a přidala i cviky na hluboký stabilizační systém, což vede k rychlejšímu zahojení diastázy (rozestup mezi břišními svaly). Mám vystudovanou kinezioterapii a kurz jógy pro těhotné a po porodu, takže sestavy jsem si skládala sama.
Pěkně postupně, nejprve základní cviky v leže na zádech a potom na čtyřech. Maximálně jsem se snažila vnímat a poslouchat své tělo.
Cítila jsem se den ode dne líp, vše napovídalo, že bych mohla zkusit lehce trénovat a možná si už i v září zazávodit. Byla to ale jen taková snová myšlenka. Nikdy jsem nespěchala a kdybych se necítila dobře, tak o tom ani neuvažuji.
Rodina mi podporovala, a tak jsem ke konci 4 týdne po porodu zkusila poprvé sednout na kolo. Ujela jsem asi 1 hod a více méně jsem pořád stála na pedálech. Po vyjížďce jsem zhodnotila, že to ještě nejde, a tak jsem se snažila pracovat na všem ostatním. Hodně jsem posilovala vršek těla s vlastní vahou plus zápěstí, abych udržela řídítka.
Ke konci pátého týdne jsem zkusila kolo znova a už to bylo o hodně lepší. Každý den jsem ušla kolem 10 km a pomalu se dostávala aspoň do udržovací formy. Zápěstí a vršek těla jsem po šestinedělí měla dostatečně silné i na jízdu v terénu.
Zbývaly 4 týdny do prvního závodu české Endurosérie a 5 týdnů do mistrovství světa v Itálii, na které jsem v koutku duše trochu myslela. Jenže háček byl v tom, že jsem potřebovala jezdit hlavně dolů z kopce, ale nechtěla jsem s Emilkou nikde cestovat v autě do velkých bike parků. Na Jižní Moravě totiž máme sice hodně vína, ale trénovat tady na Enduro je asi stejné, jako trénovat v ČR na surfy.
Nejblíže byl brněnský Vranov, jenže s mojí kondicí bych za 4 hod stihla vyjet asi dvakrát nahoru a byla bych totálně mrtvá. Potřebovala jsem sehnat E-bike. Můj tým mi slíbil kolo, ale až na závody. A tak jsem zkusila oslovit kluky z Blanska. Je tam firma Under Wood cycling a já jsem věděla, že spolupracují s koly značky Unno. Zkusila jsem jim napsat, zda by mi na měsíc mohli půjčit kolo. Další den jsem si jela pro toho nejlepšího E-bika od Unna a 4 týdny na něm aspoň 3krát týdně trénovala!
Emilku hlídal manžel a já jsem vždy skončila po 2 hodinách připravená na kojení. Bylo to skvělé. Stihla jsem toho najezdit dolů docela dost na to, abych si troufla na závody. Fyzicky jsem na tom byla bídně, ale ve sjezdech trochu jistoty bylo a hlavně, byla jsem pořád rychlá. To, co se traduje, že má člověk s dítětem větší strach u mě rozhodně neplatilo. (teď s odstupem času mi spíš přijde, že jsem ještě větší magor).
Stále jsem vedle tréninku na kole posilovala střed těla a horní polovinu těla. Jak se závody blížily, začala jsem věřit, že to MS možná vyjde. Samozřejmě vše záleželo na Emilce, zda zvládneme společně ty nominační u nás doma. Protože u takhle malého miminka nevíte, jak to bude druhý den. Ale o tom si řekneme zase v dalším díle. Byl to totiž zážitek.
