“Tekly mi slzy štěstí”, říká čerstvá mistryně republiky v maratonu Jana Pichlíková

Závody KPŽ jsou jednoznačně největším cyklistickým seriálem, kde se potkávají profesionálové s hobby jezdci, o zážitky asi není nouze. Máš za těch 5 let nějaké, které ti utkvěly v paměti?

 Krásný zážitek je třeba to, když jedu a někdo na mě zavolá jménem a povzbudí mě. To se mi stalo zrovna letos na Zadově, tam šli nějaké tři dámy důchodového věku a křičely na mě „jeď Jani, pojď pojď“! To člověka poleje takové to horko, kdy si člověk uvědomí, že už ho lidé vnímají. A ta nepříjemná vzpomínka, určitě minulý rok to Nové Město, kde jsem měla karambol, jelo se rychle na úseku po šotolině, předjížděl mě nějaký kluk, takže jsme si štrejchli a letěla jsem po hlavě, sedřená jsem byla děsně. Skončila jsem s pohmožděným ramenem, roztrženým předloktím a monoklem přes půl obličeje, takže jsem vypadala jako zombie.

Naštěstí se našli dobré duše, co se o mě postarali, než přijela čtyřkolka se záchranáři a následně rychlá, která mě odvezla do nemocnice. Byl z toho měsíc a půl bez kola. Ale snažím se na to nevzpomínat. Je fakt, že mě za to i občas někdo kritizuje, že si při závodě nechávám trochu díru, ale je to právě proto, abych viděla před sebe, co se tam děje. Pak můžu líp reagovat.

A ještě jeden z těch krásných musím zmínit, závod Pražské schody. Díky týmu jsem mohla jet, atmosféra a fanoušci, to bylo něco úžasného, výjimečného.

Na kole jezdíš opravdu krátce, pomáhá ti někdo s přípravou, taktikou nebo v technice?

Tréninky mi píše Jirka Lutovský, je výborný, občas mi udělá nějakou masáž, což mi moc vyhovuje, má zkušenosti, kde a co cyklisty bolí. Techniku jsme začínali pilovat s přítelem Pavlem Skálou, takže občas ještě vyjedeme, ale tenhle rok už trénuji hodně sama, je těžké skloubit mojí a jeho práci. Taktiku se učím pořád za pochodu. Jako příklad: letos jsem měla možnost jet ME XCM ve Svitu v týmovém dresu a druhou polovinu závodu jsme jely osamoceně s Jankou Keseg Števkovou, to byla skvělá škola techniky i další pochopení taktiky.

Od našich dobrých holek z cross country je to velká škola, další z mých střípků je letošní KPŽ Chrudim, kdy jsme jely velkou část závodu s Barčou Průdkovou a různě jsme se ve skupině střídaly…nakonec mi frnkla za Birrel segmentem, kdy už jsme musely předjíždět závodníky z kratší trasy a já nedokázala jsem být ve správný okamžik na správné pozici. Prostě se učím za pochodu a Barča mi zase o kousek posunula. Mimochodem musím říct, že se za ní v technice jede krásně, je to klidná čistá jízda. 

V maratonech jsi dokázala už vloni konkurovat našim profesionálkám, vyjela sis nominaci na MS, letos k tomu přibyla Evropa. Byl to pro tebe velký rozdíl, jet tak vrcholný závod, třeba co se týče trati, tempa i té taktiky?

Postavit se na start MS, v reprezentačním dresu a být tam mezi top bikerkami jako Jolanda Neff, Christina Kollmann, Sally Bigham je zážitek sám o sobě! Říkala jsem si ty bláho, kde jsem se tu vzala? Na start jsem vstupovala jako poslední s číslem 59 a s myšlenkou, že když se mi podaří dojet do poloviny startovního pole, bude to super výsledek. To se nakonec podařilo a cíl jsem proťala jako 24, tam už čekal přítel, který mě přivítal s úsměvem a spokojeným výrazem ve tváři a radostným polibkem a také náš týmový vedoucí Tomáš Kroupa s přítelkyní. Všichni tři se aktivně zapojili a byli nápomocni na občerstvovačkách všem, kteří reprezentovali ČR.

Určitě to byla taky veliká zkušenost, protože tam startují ženy samostatně bez chlapů, takže se tam opravdu porovnávají pouze holky mezi sebou.  Je to jiný. Je to takové záživnější. Protože když jedeme s chlapama, tak když holka umí taktizovat, nechá se vyvést, schová se, pomáhají jí silnější.  Co se týče délky závodu, tak to bylo v pohodě, docela mi to letos i sedlo právě na Evropě (konalo se na Slovensku, v rámci podtatranského maratonu Horal-pozn.red.), přestože tam byly dlouhé táhlé kopce, jelo se mi dobře.